|
Euripides: Médeia (úvodní verše)
CHŮVA (stoji před Médeiiným domem) Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad, kéž neskácel se nikdy v lesích pelijských smrk pod sekerou, aniž vesly ozbrojil kdy ruce hrdin, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi! Pak by Médeia, má paní, nepřiplula do zdí Iolku, jsouc vzňata divou láskou k Iásónovi, a nemusela svésti Peliových dcer, by usmrtily otce, ani v Korintě teď bydlit s chotěm, s dětmi. Pravda, má ji rád lid této země, do které se utekla, a ona s lásónem věrně nesla vše – a to je přece jistě blaho největší, když jedna mysl pojí ženu s manželem –; však teď je konec lásky, vše je samý boj í Své děti i mou paní zradil Iásón a pojav za manželku dceru Kreonta, jenž vládne zemi, na loži spí královském; a zneuctěná Médeia, ta ubohá, se dovolává přísah, volá pravici, jež slíbila jí věrnost, bohy za svědky si bere vděku, jímž jí splácí Iásón. A bolu odevzdána leží o hladu a rozplývá se v slzách po celý ten čas, co manželovo provinění poznala; a nehne okem, nepozvedá od země své tváře: jako skála, jako příboj vln je hluchá k domlouvání věrných přátel svých! Jen někdy pootočí šíji bělostnou a nad svým otcem úpí sama u sebe i nad domovem, vlastí, které zradila, když prchla s mužem, jenž jí nyní pohrdá. Tak z vlastní bídy, chudák, trpce poznala, co je to býti psancem vlasti zbaveným. Ne radost, odpor cítí, zří-li děti své, a já se bojím, že snad něco zamýšlí. Jeť věru hrozná: kdo se s ní dá do boje, ten nedobude snadno palmy vítězné! – |