|
Plautus: Komedie o hrnci
EUKLIO: Jsem ztracen a zničen! Kam mám teď jít, kam nejít? Držte ho! Koho a kdo? Nic nevím a vůbec nic nevidím, jsem jako slepý a bloudím sem tam a nemohu se dopátrat, kam vlastně jdu, kde jsem a kdo vůbec jsem. Tak pomozte mi, lidé, beru vás za svědky, slyšte, slyšte můj hlas a ukažte mi toho, kdo ukrad´ můj hrnec. Pověz to prosím tě, ty! Jsi přece dobrý. Poznávám to podle tvé tváře. Věřím, ti, mluv! Tak co je? Proč se mi smějete všichni. Ovšem, znám vás. Vím, že je zde i veliká spousta zlodějů. to všichni mají parádní šat. Tím chtějí zakrýt všechnu svou hanebnost a klamou ubohý lid, vždy sedí mezi počestnými lidmi. Řekněte, kdo to má, kdo? Z vás nikdo? Tak ty tam? Přiznej se mi, sic je to tvůj poslední den. Tak řekni, kdo má ten poklad? Co? Že nevíš? Ach běda, já nešťastný muž, je konec, jsem úplně zničen, ouvej! Co bídy mi přinesl tenhleten den, co nářku a smutku a jaký hlad a jakou chudobu! Všecko je pryč! Jsem ze všech nejnešťastnější. Nač ještě žít, když nemám už nic, když nemám zlato, které jsem si tak pečlivě hlídal. Já ubožák, žel, jsem sám sebe okrad´ a oklamal a teď se radují všichni z mých běd, z mých pohrom a ztrát. To nemohu snést. |