Sofokles: Král Oidipús

OIDIPÚS
Jak mluvíš všechno v temných hádankách!
TEIRESIÁS
Což nejsi nejlepším jich luštitelem?
OIDIPÚS
Jen mi haň to, v čem je má velikost!
TEIRESIÁS
A právě ono štěstí byl tvůj hrob.
OIDIPÚS
Co na tom! Jen když vlast jsem zachránil.
TEIRESIÁS
(se obrací k odchodu)
Pak ovšem půjdu. Hochu, odveď mne!
OIDIPÚS
Je čas; tvá přítomnost jen vadí, mate;
až zmizíš, více trápit nebudeš.
TEIRESIÁS
Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem.
Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš.
Nuž poslyš: Onen člověk, kterého
tak dlouho hledáš, Láiovu smrt
zde hlásaje a hroze, ten je zde!
Host cizí, zdá se, čas však ukáže,
že thébský rodák jest, a štěstí to
ho nepotěší. Z vidomého slepcem
se stane, z bohatého žebrákem,
v zem cizí o holi se bude brát.
A ukáže se, že je spolu otcem
i bratrem dětí svých, že matky své
jest manželem i synem, otcovým
že vrahem jest i v loži nástupcem –
(Oidipús odchází)
Jdi, dumej o tom! Chytíš-li mne ve lži,
pak říkej si, že věštit neumím!
(vzdálí se)
SBOR
Kdo to byl ? Koho to označil as
hlas boží ze skály delfské,
že krvavou rukou spáchal čin
tak bohaprázdně pustý?
Nechť k útěku zrychlí krok
a hbitěji pádí než kůň,
jenž závodí s vichrem!
Jsa ozbrojen blesky a ohněm jak bouř
syn Diův Apollem řítí se naň,
a Kéry, mstitelky děsné,
nechybné, letí za ním,
Bylť právě z Parnasu sněžného
nám zazářil rozkaz boží,
jenž káže všem, by slíditi
se jali po neznámém.
Snad v skalách, v jeskyních dlí
a divými lesy se štve
– býk zaběhlý v horách –
a v samotě vleká se s bídou svou
chce uniknout výrokům ze svatých Delf;
však stále jej obletují
perutí nechabnoucí.
Hrozně mne děsí, hrozně mne děsí
moudrý ten věštec výroky svými;
nelze mi věřit, nelze mi upřít,
v rozpacích nevím, cože mám dělat!
A tonu v pochybách, nevida
ni dopředu ani vzad
a nechápu zhola nic.
Nikdy posud jsem neslyšel
ni dřív ni za doby nynější,
že s Labdakovci Polybův syn
měl spor: nuž odkud mám vzít
teď záruku bezpečnou,
bych pro Láiovu smrt,
tak temnou, věhlasné ctí
se dotýkat směl,
jíž slyne Oidipús král ?
Zajisté Zeus a Apollón znají
v moudrosti boží konání lidská;
že bych však věštce, smrtelného tvora,
nemohl nikdy věhlasem předčit,
toť jistě úsudek nesprávný –
ač může důvtipem svým
kdys důvtip překonat čís.
Já však, dokavad neuzřím,
že věštba určitě splněna,
já k háncům jeho se nepřidám!
Vždyť viděl jsem přece sám,
jak stanula před ním Sfinx,
a na vlastní oči jsem zřel,
jak obstál ve zkoušce moudrosti
a potěšil vlast.
Muž bez hany: tím je mi vždy!

  • Řecká dramata, Mladá fronta, přel. V.Šrámek, F.Stiebitz, Praha 1976