Jan Werich: Fimfárum Chlap, děd, vnuk, pes a hrob Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť když měl hlad. Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál, a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap. Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud. Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel. Jde, až zří plot, a na něm čte: Je tu zlý pes! „Zlý pes; – a to se mám bát? To snad ne!" a just tam šel krást. Leč pes tam byl. A zlý! A jak! Jak ďas! Jen se chlap vkrad, už tu byl pes a vyl. Pán sic spal, leč pes vyl a řval čím dál tím víc, až pán vstal a vzal si zbraň. „Vem si ho! Drž ho! Jen mu dej!" Křik, sběh a ryk, chlap chce pryč, je tu však pes i pán, je to už kmet, a řve: „Já ti dám u nás krást!" A kmet se rve jak kdys, když byl mlád. Leč chlap je mlád dnes a dnes má víc sil! Kmet už je mdlý, chlap na něj klek a chce ho bít, když tu zlý pes se zved a chňap! Chlap má prst pryč. Než pes spolk prst, než kmet se vzmoh, chlap skrz sklep jde ven. Tam, co je vchod, je schod a u něj hůl, spíš kyj. Kmet se chtěl prát, leč kyj je kyj, a chlap bil ze všech sil, až kmet pad. Pes rval dál. Rval dlaň i pěst a teď chce rvát chřtán. Chlap, pot a krev, má spěch. Děd sic pad, leč teď zas na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: „Kdo tu chtěl krást a kde je náš děd?" To už chlap byl přes dvůr, tam, co je stáj. A přes plot jde kůň, a na něm chlap. Vnuk sáh níž, než je bok, tam, kde měl kolt, a jak stisk, kolt štěk BENG! BENG! Chlap jek a kůň se vzpjal; leč jde zas dál. Děd vstal, je živ a zdráv, jen chlap je pryč a s ním i kůň. Vtom vnuk křik: „Hleď!", a jak to řek, tam, co je brod, kůň stál a třás se, pak se hnal dál, zas stál, pak pad. Chlap je pod ním. Teď však se zved a dal se v běh, co je hvozd. Chce se v něm skrýt. „Jen ho nech," řek děd. „Kdo zná líp kraj? Kdo z nás tu rost? Teď bych chtěl lok, jak pes chce kost." Vnuk mu dal džin. „Vem psa a kyj a pojď," řek děd a mlask. „Dej si též hlt." Vnuk písk na psa a šli. Chlap si sed po strom. Kůň mu zdech, pes si vzal prst a ten kolt, co po něm šleh jak blesk, mu z plic vzal dech i krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach. Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět, a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt! ... Ne, teď ne! Chce se mi spát, jen noc a den a noc! Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ... živ líp... Pes štěk. A po něm hned hlas: „Rek čul krev! Běž za ním!" „Kam štve?" křik hoch. „Tam za ten dub!" A tam ten chlap byl. Pes nad ním stál, pak hoch, pak kmet. „To je on," řek kmet a vzdech: „Tys mu dal..." „Proč u nás kraď?" „Co když měl hlad, co když chtěl jíst?" „Ten znal jen pít, ten vrah." „On ví už svý, tak nač ten hněv? Pojď." „Co s ním?" „Už nic." Ko Nec Werich, Jan: Fimfárum, Albatros, Praha 1992