|
Karel Čapek: Bílá nemoc
Obraz pátý Jeden novinář: Mohl byste nám říci, pane dvorní rado, v čem záleží vaše léčebná metoda? Dvorní rada: Ne moje, pane. Ne moje. Metoda kliniky Lilienthalovy. V čem záleží – pánové, to ohlásíme lékařům; léčebné prostředky náležejí jen do rukou odborných. Řekněte veřejnosti, co jste tady viděli. Napište prostě: lék proti nejvražednější nemoci světa je nalezen. Nic víc. Ale chcete-li tento radostný den zvěčnit, pak pište, pánové, o velikém vojevůdci... o hlavě našeho státu... o nádherném hrdinovi, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze.. To bylo nadlidské, pánové! Opravdu, nejsem ani mocen slova... Promiňte, moji nemocní už čekají. Poroučím se, pánové; kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždycky k službám. Rychle odejde. Novinář: Tak bychom byli hotovi, ne? Dr. Galén vystoupí vpřed: Prosím, pánové... ještě snad chvilinku... Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén. .. doktor chudých... Novinář: Komu to máme vyřídit? Dr. Galén: Komu? Všem králům a vladařům na světě... Napište jim, že bych je prosil... Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor... a já bych chtěl, aby už nebyly války, víte? Prosím vás, napište jim to! Novinář: Myslíte, že vás poslechnou? Dr. Galén: Ano, totiž... Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano... Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte? A já jej nedám, dokud. .. dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet! Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju! Já opravdu... nikdo druhý ten můj prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice; jen já mohu léčit, jen já... Řekněte jim, že už jsou staří... všichni, kdo vládnou. Řekněte jim, že budou zaživa hnít... jako ti tady. Řekněte, že to čeká všechny lidi... vůbec všechny... Jiný novinář: Vy byste nechal lidi takhle umírat? Dr. Galén: A vy byste je nechali zabíjet? Proč, prosím... Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem... nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne? Kdybyste věděli, co to dá někdy práce... zachránit dítě... nebo vyhojit takový kostižer... A pak se řekne válka! Jako lékař... musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá... Rozumíte, prostě jako doktor – Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen... bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku! Novinář: Prosím vás, jak ji chcete odstranit? Dr. Galén: Jak? Prostě... ať se zřeknou válečného násilí, a já jim za to dám ten lék proti bílé nemoci, ne? Druhý asistent odběhne. Novinář: Jak si představujete, že byste přinutil vlády celého světa – Dr. Galén: Ano, jak... To je právě to těžké, že? Já vím, že se mnou nebudou jednat; ale když vy to napíšete v novinách – Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže... že... že... že už nikdy nepovede válku, víte? Novinář: Ani kdyby se musel bránit? Dr. Galén: Bránit se... Poslyšte, já bych se taky bránil; kdyby na nás někdo šel, tak... budu střílet, že ano... Ale proč by se nemohly zrušit útočné zbraně... proč by se nemohlo ve všech státech omezit zbrojení – Jiný novinář: Vyloučeno. To dnes žádný stát neudělá. Dr. Galén: Ne? A to... to teda nechá své lidi tak hrozně umírat? Co? Tolik lidí se nechá zbytečně trpět? A... a... a lidé si to dají líbit, co? Myslíte, že se ani nebudou bouřit? A sami mocní se budou zaživa rozpadat... Člověče, vždyť se budou bát... všichni se budou bát... Novinář: Něco na tom je. Muselo by se počítat s veřejností – Dr. Galén: Ano. A vy jim řeknete: Nebojte se, je tady lék – Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru... aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy... nu, a bude po bílé nemoci, že ano? Novinář: A co když na to žádná vláda nepřistoupí? Dr. Galén: Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto... To bych pak svůj lék nemohl vydat. Ne, prosím, to bych nemohl. Novinář: A co byste s ním dělal? Dr. Galén: Co? Já? Jako doktor... musím přece léčit, ne? Léčil bych své chudé... Novinář: Proč jenom chudé? Dr. Galén: Protože jich je mnoho. To by byla ohromná praxe, člověče! Víte, mohl bych aspoň dokázat... na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit. Novinář: A bohatého byste do léčení nevzal? Dr. Galén: Je mi líto, pane... ale to bych nemohl. Bohatí – Bohatí mají víc vlivu, že ano – Budou-li mocní a bohatí opravdu chtít mír – Na ně se víc dá, víte? Novinář: Nezdá se vám, že je to k těm bohatým – trochu nespravedlivé? Dr. Galén: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi – Rychle přichází dvorní rada s druhým asistentem. Dvorní rada: Prosím pány novináře, aby opustili kliniku. Kolega Galén nervově ochuravěl. Novinář: Ale nás by ještě zajímalo slyšet – Dvorní ráda: Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba. Je ve vašem zájmu vzdálit se. Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu. Hlouček novinářů se vzdaluje. Dvorní rada: Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči – a k tomu v takový den! Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte? Naštěstí vás jako lékař omlouvám; jste asi přepracován. Pojďte se mnou, Dětino! Dr. Galén: Proč? Dvorní rada: Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout. Máte toho zapotřebí. Dr. Galén: Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano... Jinak... Dvorní rada: Jinak co? Nu? Co bude? Dr. Galén: Prosím za prominutí, ale... já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado. Dvorní rada: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne! Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař. Vaše povinnost je pomáhat nemocným; po ostatním vám nic není. Dr. Galén: Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli – Dvorní rada: Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju! My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě – a svému národu, pane kolego. Nezapomínejte, že jste na státním ústavu. Dr. Galén: Ale proč, poslyšte – Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír... Dvorní rada: Protože nemůže a nesmí. Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa. A dost toho nesmyslu! Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku. Dr. Galén: Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale... to, prosím, nemohu udělat. Dvorní rada: – – – Jděte! A na mou kliniku už nevkročíte! Dr. Galén: ... Prosím, pane dvorní rado. Ale je mi opravdu líto – Dvorní rada: Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není... zatraceně divně, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče! Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu, teď je s tím konec, a já – To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino, já příliš dobře vím, jaká je to ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil... vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojit na malomocenství, než bych tady strpěl... na jediný okamžik... váš pacifistický mor! Dr. Galén: Poslyšte, to byste neměl... To byste jako lékař neměl říkat! Dvorní rada: Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. – Ven! OPONA |