|
Dějiny českého divadla
České divadlo za nacistické okupace a Druhé světové války (1939-1945) I ve hrách povolených cenzura ovšem vyškrtávala vše, co by si byl divák mohl vyložit způsobem nacistům nepřátelským. Vedle narážek na cizí prostředí mizely i narážky na nejrůznější skutečnosti života v říši a v protektorátu. Tak např. slova „vůdce" stejně jako spojení slov „nový řád" bylo možno použít jen v souvislosti s charakteristikami nacistického režimu. Cenzoři neradi viděli v textu slovo „Němec", ještě méně měli rádi substantiva „cizák", „přivandrovalec", či dokonce „krysa". Tabu byly pojmy jako „svoboda", „právo", „republika", „demokracie". Z jeviště se nesmělo ozvat adjektivum „mezinárodní" stejně jako „světový", např. ve spojení „světový názor". Jeden z nejtypičtějších projevů cenzury zaznamenává cenzurní výměr k Trojanové hře Každý má dvě úlohy: „...budiž vynecháno slovo ,český'". Ve hře Pod selskými střechami přikázala cenzura nahradit výrok „špiclové – pořád na rohu" výrokem „klepny – pořád na rohu". Ve frašce U naší kapličky byly vyškrtnuty obraty jako „milovaný národ", „věrný a poctivý Čech", „Češka až do morku kostí" a také slovo „hrdost". Ve hře Sňatek omylem musela být škrtnuta jména „Voltaire" a „Jack London", ve hře Muži nestárnou musela být „Paříž" nahrazena „Vídní" a fráze „tu z Anglie a tu z Francie" povzdechem „to cestování", ve hře Na Valdštejnské šachtě se inženýr Petera nesměl vrátit „z cest po Rusi" a Sobotovi bylo zase zakázáno podívat se „kukátkem trochu do světa, jak to tam vře a bouří". Ve Svatbě Krečinského škrtla cenzura povzdech sluhy Fedora „To jsme dopadli... to jsme to dopracovali... ani věřit tomu člověk nechce. Čtvrtý den už netopíme!", v Chlebu na Niskavuori postesknutí děvečky Sally „Však jsme pořádnou smetanu neměli už dávno" a v Meluzině lamentování chudé matky „My letos umřem hlady. Kde vzít a neukrást – už věru člověk neví". Postavy nesměly na jevišti vyjadřovat ani nějakou naději a doufání v lepší časy. Cenzura zasahovala však nejen do textů her, ale také do jejich inscenací. Fašisté se báli jinotajné řeči obrazivého, metaforami oplývajícího moderního umění, a proto tlačili divadla k obecně srozumitelnému projevu ve stylu ideově zploštělého realismu. Protože však i v představeních vytvářených v tomto stylu docházelo ke krátkým spojením mezi jevištěm a hledištěm, museli policejní úředníci sledovat, na která slova, gesta, zámlky, důrazy, scénické narážky reaguje obecenstvo z hlediska režimu nežádoucím způsobem. Všechny takové závadné prvky musely pak být z představení vymýceny. Tak např. masky předváděných postav nesměly celkovým pojetím ani detaily, např. vousy a účesy, připomínat osoby politického světa. Bylo zakázáno používat soudobých vojenských uniforem, ale též např. uniforem starého Rakouska. V inscenaci Hry o sv. Dorotě v D 39 zcenzurovala policie „příliš vysoký krok katovských pacholků", poněvadž prý připomínal „slavnostní krok" nacistické armády. V inscenaci veselohry Každý něco pro vlast v témž divadle musely zmizet dřevěné šavličky z rukou chlapců hrajících si na vojáky. V inscenaci německé hry Isabela Španělská v Uranii byl představitel Sancheze de Carery donucen na příkaz policie recitovat monolog o svobodě „méně ohnivě". |