František Kožík: Největší z pierotů Zrození Pierotovo Přátelství divadla Funambules s Divadlem akrobatů se už neobnovilo. Obojí ředitelství se navzájem pozorovalo s podezřením ze zákulisních záměrů; se závistí, která se časem změnila v novou nevraživost. Nějakou dobu doznívala v plakátech na vratech divadla, jimiž ředitelé spolu polemizovali a obraceli se na obecenstvo jako na jediného soudce a rozhodčího. Ale když Bertrand uznal, že tím vlastně dělá reklamu i své soupeřce, ustal v duelu a věnoval se opět výhradně vlastnímu podniku a jeho zvelebení. Byl proto náchylný všem dobrým radám a podnětům, které mohly program divadla obohatit. „Bertrand čeká. Co tedy vlastně chceš?" přivítal příštího dne Felix Kašpara. „Chtěl bych si změnit úlohu vojáka a opilce." „Co bys chtěl hrát? Snad ne knížete s kytarou?" „Pierota." Pak jsou v ředitelské místnosti, Bertrand s Fabienem sedí v křeslech, Felix přisedl na roh bedny v koutě a Kašpar, v důvěře v dobré síly, které se ukázaly v jeho životě, vysvětluje. Víc než slova působí jeho gesta, jeho mimika. „Hlavní postavou každé němohry je Harlekýn," míní Bertrand, ale pozorně naslouchá. „Potřebujeme k němu komické postavy." „Proto chci hrát Pierota." Nezpovídá se, jak velké příběhy by si pro něho představoval. Zatím jen žádá, aby mu dovolili připojit Pierota ke komediím místo drobných, bezvýznamných úloh. „Pan Fabien ví, že o tom přemýšlím už dávno. Uvažoval jsem taky, jak by měl být oblečen." „Máme přece pro něho kostým. Tak ho hrával Blanchard, tak Charpigni." „Ten utažený kabát překáží v tanci. Charpigni nosí široký límec, ale já ho nechci, protože kryje ústa. A na ústa musí být vidět." Pohlížejí na něho zpola s opovržením, asi jako na oslíka, který se tváří jako kůň, ale zároveň s podivem, kde se v něm vzalo najednou tolik jistoty. „Představuješ si ho tedy jako Gilla, v modré blůze?" ptá se Bertrand. „Spíš jako paňácu, v károvaných šatech!" navrhuje Fabien. Kašpar se zahleděl před sebe, jako by tam viděl sebe sama v novém kostýmu, a řekl skoro s nábožným přízvukem: „Chtěl bych mít volnou halenu, blůzu s velkými knoflíky, celou bílou. Chtěl bych mít široké rukávy, široké kalhoty, při každém pohybu plno záhybů. Jen tak jde kostým s hercem a dýchá s ním." Fabien pohlédne na Bertranda a oběma napadne: kdo mu o tom udělal přednášku? Felix hledí na Kašpara s podvědomou úctou. Ale Deburau neříká nic než výsledek dlouhých nočních úvah, zkoušek před zrcadlem, všeho, co najednou dozrálo k činu, který chce na svět. „A tvář by zůstala bílá"? Jistě. Ale na hlavu tuto čepičku." Kašpar si nasadí Justýnin výtvor, černou a přiléhavou pokrývku, která schová vlasy. „Charpigni nosí bílou." „Ano, ale k ní špičatý klobouk jako Blanchard, jako jsem dosud nosil i já. Ptal jsem se chlapců z ,ráje:, z bidýlka. Pro tu střechu není vidět do obličeje." Jaký tedy klobouk?" „Žádný. V němohře je přece hlavní obličej, ruce jen dopovědí. Podívejte se!" Všichni musí uznat, že pod černou čepičkou je bílý obličej výraznější a že kus látky, který zavlaje při pohybu, postavu oživí. Nikdo nenachází námitku, ale všem třem je podivné, že zapomínaný Deburau by jim měl takhle otevřít oči. Jenže opilec se má šklebit a potácet," napadlo Felixovi, „a ty vypadáš unyle." „To je pravda," souhlasí Fabien. „Tváří se jak na pohřbu." Zarmouceně přisvědčil, obrátil se, jako by přijal výtku, ale klopýtl a zapotácel se. Ve tváři se mu nehnul ani rys, a přece všichni, ať chtěli nebo ne, museli se zasmát. A Kašpar s potměšilým výrazem udělal vítězné gesto: Tak vidíte! „Dobrá, jdi!" řekl Bertrand. „Zkus to! Uvidíme na jevišti!" A když se za Kašparem a za Felixem zavřely dveře, obrátil se na Fabiena: Jestli se nemýlím, milý kolego, přijde na našem jevišti na svět nová postava!" „Opravdu se tak nikdo nikdy neoblékal?" zapochyboval Fabien. „Můžete se spolehnout na moje zkušenosti. Nikdo!" „Nakonec rozhodne obecenstvo." „Podle toho, jak zahrál za Felixe Harlekýna..." „Sám říkáte, že napodobit není ještě hrát." Ani Kašpar se nemohl dočkat jeviště. Chtěl znát jistotu a vynutil by si ji, i kdyby měl jít tančit na chodník před kavárny. Šel by do cirkusu, dal by se najmout do divadla voskových figur, jen aby se mohl objevit jako Pierot před obecenstvem a přečíst si v jeho očích úsudek. Hry ve Funambules byly ustálenou improvizací herců, kteří znali dokonale své úlohy a stupnice pohybů a výrazů. Tato drobná změna nemohla nikoho přivést z míry. Hlupák, chce se vyvyšovat, řekli si jen. Ale dovedli by hrát s kýmkoli, kdo by mezi ně přišel z obecenstva nebo spadl z nebe. Přesto se Felix-Harlekýn starostlivě obrátil, když se místo podnapilého vojáka přišoural na jeviště bledý Pierot. Zahráli s Kolombínou předepsaný úlek a překvapení. Pierot se na ně rozehnal, jako to dělával voják – jeho tvář se však přitom ani nehnula. V půli cesty klopýtl a upadl. Lidé se zasmáli a smáli se dál, když se Pierot zvedl. Ani teď se jeho tvář nepohnula, a přece bylo znát, že přemýšlí. Poškrábal se na čele a bradě. Proč jsem sem vlastně přišel? Musím se vrátit, snad si to připomenu. Zopakuji si příchod. Obecenstvo mu rozumí a zvědavě ho sleduje. Pierot se rozbíhá a padá. Hned pak zvedne hlavu a čeká, jestli se mu rozbřesklo. Nic. Tedy ještě jednou. A znovu! Kašpar se otáčí a rychle, ještě rychleji se vrací, rychleji padá, chce ze sebe vytlouci ztracenou myšlenku. Pak už se ani nezvedá a jen sebou tluče na zemi. Lidé se bouřlivě smějí. Ale všechna snaha byla marná. Pierot leží vyčerpán. Dobrá, nechá toho. Vstává. Jak je obrácen zády k Harlekýnovi, je ohnut, hlava mu bezvládně visí mezi koleny. Vtom spatřil Harlekýna. To je příčina! Proto přišel. Chce se rozběhnout tam, kde vidí výtržníka, obličej a ruce vyrazí tím směrem – ale hlava byla ještě mezi koleny, tělo se překotí a je z toho nová kaskáda, komický pád a pak prudký kozelec dozadu. Vstane a rozběhne se, ale právě na opačnou stranu. Konečně si to namířil správně. Dostihne Harlekýna! Už ho má! Ano, protože Felix zapomněl utíkat. Marně ho Kolombína táhne za sebou. Z Harlekýna se stal divák. Ale měl Pierotovi uniknout. Jak to napravit? Kašpar cítí, že mu patří pozornost obecenstva, že mu patří jeviště. Mohl by hrát svého Pierota jakkoli dlouho. Zaváhá nyní, chytil-li vskutku člověka, který ho rušil. V jeho obličeji je výraz: Je možné, že by se mi tak snadno něco podařilo? Nedůvěřuje svému štěstí. Ten mladík měl přece s sebou dámu. Obchází Harlekýna a hledá ji. Felix použije vhodné chvíle k útěku. Kašpar běží za ním. Situace je zachráněna. Sál se během výstupu nepřestal bavit. Lidé rázem pocítili k nově oděné postavě náklonnost. Kašpar jde do šatny. Tají dech strachem, co mu řeknou. Ale něco v něm jásá: Ano! Ano! Kožík, František: Největší z pierotů, Orbis, Praha 1996