|
Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen Skvostný sál. V pozadí povýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo. V popředí napravo sedadlo pro Švandu. VÝSTUP JEDENÁCTÝ ZULIKA sedí na trůne závojem zacláněna. Po obou stranách dámy a páni, vesměs tiše se chovající. – ŠVANDA a VOCILKA vejdou, doprovázeni od dvou dvořenínů. DVOŘENÍN (popojde doprostřed): Milostivá kněžno, tohoto umělce posílá tobě královský otec, aby potěšil srdce tvé. (Pokyne Švandovi, aby se posadil, a odejde.) ŠVANDA (se posadí a začne hrát). VOCILKA (stojí vedle něho). (Několik taktů uplyne, aniž si dámy a páni hudby hrubě povšimnou, pak ale začnou hlavy pozvedat, libosti sebou škubat, podupávat a se rozhoupávat, až konečně všichni na nohy skočí a polku tancuji. Po tanci odejdou.) ZULIKA (si dlouho ničeho nevšímá, pak ale pozorné poslouchá, odhrne závoj, jeví radost a baví se mezi tancem s dvěma paními. Konečně sestoupí s trůnu a běží k Švandovi): Ó ty milý, spanilý jinochu! Zulika ti děkuje, že jsi její srdce takovou rozkoší naplnil. Ono bylo již vyprahlé jako mladá lučina na poledním slunci, ale tvými čarozvuky vešla do něho útěcha jako rosa nebeská. ŠVANDA (se pořád klaní): Oh! VOCILKA (stranou): Kýho vejra! ta mluví jako turecký veršovec. ZULIKA: Teď ale nesmíš od ní více odejít – rozumíš? – sice by si opět zasteskla. ŠVANDA: Oh! VOCILKA: Mluvte něco chytřejšího! ŠVANDA: Copak? VOCILKA: Řekněte alespoň jednou ah – nebo uh! ZULIKA: Zulika tě bude ale také za to milovat – jako miluje beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. A nač si pomyslíš – co tvé srdce požádá: Zulika to řekne otci a vůle tvá se vyplní. VOCILKA : Vymyslete si honem něco tyranského! ŠVANDA: Oh (K němu.) Já nejsem v stavu slova vyblebtnout! ZULIKA: či snad Zulice nevěříš? ŠVANDA: Oh – a jak! Kdopak je ta Zulika? ZULIKA: Kdože je? – a hahaha, to se mi líbí! Ó ty .veselý človíčku, kdožpak by to byl nežli ta samotná, kterou jsi potěšil – která před tebou stojí a která nepřestane nebesa velebit, že tě jako ze svých bran k ní poslaly. Ale to ti povídám, odejít nesmíš, sice by se Zulika hněvala; – ó, Zulika se umí také hněvat – jen se zeptej, – ale ono to dlouho netrvá – ona se raději hned udobří – a potom se zas směje. No, směj se také! ŠVANDA: Hehehe! VOCILKA: Hahaha! ZULIKA: Copak je tohle za divného člověka? Ten se mi líbí – je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok? VOCILKA: Před tvou spanilostí je celý svět otrokem. ZULIKA : I vida, on umí také mluvit! Toho neprodávej! Já ho budu mít někdy za blázna. ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno, – jestli zde tak dlouho – ZULIKA: Co tak dlouho? VOCILKA : Nešlapte si na rozum! ŠVANDA : Smím-li zde tak dlouho zůstat – ZULIKA: Pročpak bysi nesměl? Ty musíš! VOCILKA: Držte se zuby nehty! ZULIKA : A víš-li co ? Ano, to je rozkošný nápad! Vem si mě za ženu! ŠVANDA: Za že-? (K Vocikovi.) Tady jsou posedlé na to ženidlo! VOCILKA: Buďte rád, to je víc štěstí nežli – ZULIKA: Není-li pravda, to bude to nejlepší. Otec chtěl dát Zulice beztoho ženicha, ale ten se jí nelíbí – a proto také stonala, – ale Zulika mu řekne, ty že se jí líbíš – tebe že si vezme. ŠVANDA: Ale nejmilostivější princezno, já nejsem v stavu – VOCILKA (dá mu štilec): – tu rozkoš vyslovit, která se ve mně z tvé milosti rozlejvá, – chce milostpán říct. ZULIKA: Zuliky se nemusíš bát, milý člověče! Zulika se dala už dávno poučit, jak se mají ženy chovat: mají být poslušné a přívětivé – je-li pravda.? Ó nestarej se! Zulika té dovede také obveselit! Ona umí zpívat, umí tancovat – a tak škaredá také není, vid? Nu, jen se tedy raduj, Zulika půjde k otci a zvěstuje mu naše štěstí. (Odejde s paními.) ŠVANDA: Já se zblázním! VOCILKA: To věřím! To je taky štěstí k zbláznění! ŠVANDA: Štěstí? Co to plácáš? Jakpak si můžu tu bláznivou Zuliku vzít? Co by řekla Dorotka? VOCILKA: Ale prosím vás, nemluvte mi nynčko o té Dorotě! To je tolik, jako by mě zval někdo na bažanta a já se děkoval, – že nemůžu – že mám doma brambory. ŠVANDA : Já uteču! VOCILKA: I pro mne! Ale až po svatbě. ŠVANDA: Moje svědomí! VOCILKA: Páh! Má-li vás Dorotka opravdu ráda, tedy se musí radovat, že dostanete princeznu. ŠVANDA: Pročpak? VOCILKA: Protože vám musí takové štěstí přát a že ji budete moct také šťastnou udělat. Vám nepřijde potom na několik čtvrtcí dukátů, a nějakého kavalíra také dostane; možná, že se sám rozmyslím. VÝSTUP DVANÁCTÝ ALENOROS s pážaty, dva nesou na polštářích zlaté skřínky a v nich dary. PŘEDEŠLÍ. ALENOROS: Drahý cizince, především díky moje, že jsi vlil paprsek radosti do srdce mé dcery. Toto přijmi prozatím na důkaz mé uznalosti. (Pokyne pážatům, kteří pak odejdou.) Oni to donesou zatím do příbytku tvého. VOCILKA (si mne ruce). ŠVANDA: Oh, to je tuze mnoho, pane králi! ALENOROS: Mimo to mi drahá moje Zulika zjevila, že tě miluje a ty že ji žádáš za manželku. Já jí vyhledal arci statného reka, ona však nezdá se míti v něm zalíbení, a poněvadž toliko její štěstí vyhledávám – DOROTKA (za scénou): Pusťte mě, já s ním musím mluvit! ŠVANDA: Umučená hodino! To je Dorotka! VOCILKA: Seberte se! ALENOROS: Co je to? VÝSTUP TŘINÁCTÝ DOROTKA, za ní stráž. KALAFUNA. PŘEDEŠLÍ. DOROTKA: Ha, tuje! Švando, je to pravda, co se již po celém městě roznáší? Budeš si brát princeznu? ALENOROS: Kdo je ta dívka? VOCILKA: Nešťastná osoba, královská milosti! My ji živíme z outrpnosti i s tímto člověkem – ale musíme je držet pod zámkem. ALENOROS: Proč to? VOCILKA: Protože mívají divoké nápady. DOROTKA: Švando! VOCILKA: Ta myslí někdy, zeje zakletá princezna, – a tu by si ráda mého pána namlouvala, a tenhle dobrák se drží za hrozného muzikanta! KALAFUNA: I ty! DOROTKA: Švando! a ty to trpíš? Ty necháš o mně tak mluvit? – O mně, ježto jsem z lásky k tobě tichý domov opustila – od hrobu otce svého odešla – VOCILKA: Koukněte, jak se jí oči jiskřejí! To je její zlá hodina! – a tu nám někdy uteče. ALENOROS: Stráže! DOROTKA: Švando, mluv – nestůj zde jako svědomím odsouzený – otevři ústa – potěš mne! ALENOROS: Odveďte ty lidi pod jistou dohlídku a zavolejte lékaře! DOROTKA: Švando, pamatuj na tuto hodinu! (Stráže ji odvádí a jiná se chápe Kalafuny.) KALAFUNA: Ale copak vám napadá? Já jsem primarius! ALENOROS: Neměj o ty nešťastníky starosti – já poručím o ně pečovati, jako by k mému domu patřili. Teď pospíším, abych pověděl dceři, že budeme v krátkém čase veselé hody slaviti. (Odejde s pážaty.) ŠVANDA (jenž tu stál pořád jako ztrnulý): Ne – to nevydržím – srdce mi pukne a vyletí žebrama, že ho do smrti nenajdu! Dorotko! (Běží ven.) VOCILKA (ho chytne): Pomalu s tou flintou! Kam to míříte? Chcete svému štěstí oči vystřelit? ŠVANDA: Odstup ode mne, pokušiteli! Já nevím, co se to se mnou děje! Já musím za Dorotkou! VOCILKA : Až podruhé! Nynčko dovolíte, abych vám trochu rozumu nalil, kde ho nemáte. (Za scénou břinčení mečů.) ŠVANDA: Co je to? VOCILKA: To je zde ňáká šlejfírna – ale jen aby to nešlo na krky! ŠVANDA: To ještě ke všemu tomu! VOCILKA: Inu, kdo se pustí do romantiky, musí bejt na smrt připraven. VÝSTUP ČTRNÁCTÝ ALAMIR se svým lidem ozbrojeně. PŘEDEŠLÍ. ALAMIR: Kde je ten strůjce omamujících písní, jenžto se opovážil květinu mé lásky – zřetelnici duše mé plamenem sladké touhy naplnit, že se nyní po něm obrací a práhne? VOCILKA: Co račte vlastně poroučet? Koho to hledáte? ALAMIR: Jsi ty ten černokněžník, co mi skrze svou proklatou hru princeznu Zuliku odloudil, že by teď i slabý otec její dané slovo zrušil, kdyby meče mého nebylo? Jsi ty ten český dudák? VOCILKA (skočí za Švandu): S dovolením– já jsem jen chudák; ale tohle je ten čarodějník s dudama! ALAMIR: Chopte se ho! Však já mu vykážu residenci, která všem jeho kouskům odolá a kde mu dozajista chuť přejde chtít panenské růže vlasti naší sladkým toužením sváděti. Odveďte ho! ŠVANDA: Ale dovolte, pane, to je – Vocilko, cekretáři, pomoz! (Mezitím ho ozbrojenci odvedou.) ALAMIR : A ty, jenžto jsi bezpochyby pomocník a otrok jeho, – běž a navrať se k lidům vašich krajin a zvěstuj tam, že se tu stane takovou mírou každému, kdo se opováží kroky své do našich zemí za podobným cílem obrátit. Jdi! VOCILKA: Servitore, já to vyřídím! (Odejde, ostatní za ním.) |