|
Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů
Dějství první, výjev jedenáctý SRPOŠ (ve skvostném oděvu rytířském vestrčí dveřmi hlavu). Pst, pst! Pane rytíři! SOBĚBOR. Á, tu přichází můj mladý rytíř! Jen dále, dále! RYTÍŘ. Vítej mi, starého přítele synu vážený! SOBĚBOR. Všecko jsem již vypravil a ohlásil, přistupte jen blíže! (Jde mu vstříc, uchopí jej za ruku a táhne jej – stranou sice – ale do popředí. Sestaveni jsou takto: v pravém křídle Srpoš, u něho Soběbor, vedle něho vlevo rytíř, pak Ruměna a v levém křídle Jenovefa.) Jdi mezi ně! SRPOŠ (k němu). Zapomněl jsem, jak mám začít. SOBĚBOR (k němu). Řekni, že tě otec posílá. (Obrátí se k rytíři.) Nedivte se jeho nesmělosti, rytíři! Na dvacet let nepřišel mezi lidi a jakživ s nikým nemluvil nežli s lékařem a s otcem. (K Srpošovi.) To je rytíř Čelakovský, a tam bezpochyby jeho ušlechtilá dcera, vaše nevěsta. RUMĚNA (pro sebe). A s tím bych měla do smrti živa být? Raději s jeho zbrojnošem! SRPOŠ (podává rytíři stočený pergamen). Otec mne sem posílá. RYTÍŘ. Co je to? Snad se tu přítel Kilián již upisuje, že se Hadrián úplným jeho dědicem stane? SRPOŠ. Ano – ne – to – to – SOBĚBOR. Účel toho listu jest, aby se vědělo, že žádný jiný není Kiliánův syn, než kdo jeho vlastněruční písmo odevzdá. „Přítel Světislav zná mou ruku," – pravil náš šlechetný rytíř – „list tento mi opatruj jako svého oka zrak; podle něho musejí tě poznat." RYTÍŘ. Příliš mnoho prozřetelnosti! SOBĚBOR. Nikoli, pane rytíři! Jak snadno by se nějaký šibal vynašel, jenžto by, poměry naše vypátrav, Hadriánem z Římsů se prohlásil a mému ubohému pánu nevěstu před hubou – RYTÍŘ. Pa, pa, totě věc nemožná! SOBĚBOR. Ó, nynějších časů se divná osidla kují! SRPOŠ. Ano, divná nosidla! RYTÍŘ. Nuž, když jest to již jednou tady, podívejme se do toho. – Kiliánova ruka je to; leč – na mé oči přichází již soumrak – přečti nám to, sestro! JENOVEFA (vezme a čte). „Mému starému příteli Světislavu, pánu na Čelakově a tak dále. Milý brachu! Aby se všem omylům, klamům a zmatkům uhnulo, věz, ten že je syn můj Hadrián, kdo ti list vlastněručně ode mne zhotovený odevzdá. Poněvadž by ale nešlechetný člověk za mou krev se mohl vydávat, popisuju ti jej od paty až k hlavě, totiž: Hlavu má špičatou a malou –" RUMĚNA. Aj, otče, rytíř Kilián se mýlí! RYTÍŘ. V čem? RUMĚNA. Svrchu pravil, že bude syna popisovati od paty až k hlavě, a začíná s hlavou. SOBĚBOR. I má drahá slečno, totě jedno. SRPOŠ. Totě jedno, má drahá slečno! RYTÍŘ. Nerozmnožuj nadarmo řeč, Ruměno! – Tedy: hlavu špičatou a malou. – (Mezi čtením na Srpoše se dívá.) JENOVEFA (čte dále). „Vlasy na ní řídké a temnorusé." RYTÍŘ. A temnorusé. JENOVEFA. „čelo nízké a vypuklé, jako u kozorožce." RYTÍŘ. Jako u kozorožce. JENOVEFA. „Oči černé a poněkud zapadlé; nos malý a zašpičatělý; zuby řidké zčásti setlelé; bradu krátkou a kulatou –" RYTÍŘ. Krátkou a kulatou. JENOVEFA. „Krk dlouhý a tenounký; prsa úzká a drobounká; život spadlý, nohy rovné, lýtka žádná." – RYTÍŘ. Nohy rovné, lýtka žádná. SRPOŠ (k Soběborovi). Divná věc! Kdo mne tak věrně vyobrazil? SOBĚBOR (k němu). Dej pozor a nezapomeň, čí, kdo a kde jsi! RYTÍŘ (k sestře). Jsme u konce? JENOVEFA (čte). „To ale jsou vlastnosti, které se i u jiného najíti mohou; avšak věz, že syn můj má na levém rameně čtyry hnědé neštovičky, které s sebou na svět přinesl." SRPOŠ (k Soběborovi). To není pravda! SOBĚBOR. U všech srnců, toho jsem si nevšiml! RYTÍŘ. Kdopak se bude až na lopatky dobývat! SOBĚBOR. Račte se i o tom přesvědčit, pane rytíři! RYTÍŘ. Pa, k mému přesvědčení nebylo ničeho zapotřebí. – (K sestře.) Je to všecko? JENOVEFA (čte). „S tím tě v duchu tisíckrát po sobě objímám, všecky vás otcovsky a bratrsky žehnám a zůstávám tvým věrným přítelem Kilián Blyskota z Římsů.
Dáno na mém dědičném hradě v Kamzíkově nad Bystřicí."RYTÍŘ. Hle, můj milý Hadriáne, žádný štětec by tebe tak nezobrazil jako otcovo péro. RUMĚNA. Až na jednu důležitou věc, můj otče! RYTÍŘ. Myslíš snad, na věneček, dcero má? Ten ženichům neroste na hlavě. RUMĚNA. Stojí tam psáno: „oči černé a zapadlé", kdežto by státi mělo: oko černé a zapadlé, protože Hadrián druhého nemá? SOBĚBOR (před sebe). Ruměnka přece není tak nevtipná, jak o ní pověst hlásala. RYTÍŘ. To je pravda, na tak důležitou známku přítel Kilián neměl zapomenout. SOBĚBOR. Nikoli, šlechetný rytíři! Kilián z Římsů nemohl než o dvou očích psát, protože jsme teprv na cestě o jedno přišli. – Není-li pravda, rytíři? SRPOŠ. Čistá, svatá pravda. RUMĚNA. Leda to! JENOVEFA. Věrné dušičky, totě hrozné neštěstí! – A jak se to stalo? SRPOŠ. Inu – já jsem jednou jako chlapec – nebo ne! – já jsem cestou na bělouši usnul – SOBĚBOR. Na ryzce, chcete snad říci? Vždyť víte, že jste na žádost otcovu bělouše doma nechal? SRPOŠ. Je pravda, otec mne snažně prosil – RYTÍŘ. Totě musím na okamžení pro lékaře poslat – JENOVEFA. Zatím přinesu balšamové kapky, kousek truskavce a černohlávku. (Spěchá ven.) SRPOŠ. Nehoňte se, nebude všecko nic platné. SOBĚBOR (vpadne do toho). Dokud nám nepočne nová čtvrt, nesmí, nesmíme tím hejbat. Včera večer sjeli jsme se se znamenitým lékařem, který si byl pro umění až v jakémsi Salernu, někde ve Vlašsku, a s tvou skvostnou kořistí se vrací až k Archanjelsku v půlnoční Rusi, kde jsou zajíci a medvědi bílí jako u nás někteří králíci. Ten zabil na palouku zlatohlávka, rozdrtil jej na malé kousky a přiložil s tím rozkazem, aby se tím dřív nehýbalo, až bude měsíc v úplňku. SRPOŠ (před sebe). Nu, ten umí lhát! JENOVEFA. To bude zejtra. RYTÍŘ. Tedy do zejtřka počkáme. – A tak tě tedy ještě jednou srdečně vítám, Kiliánova rodu jediný kmenovníku! – Nyní jsi po cestě a nesluší se rázem o naší záležitosti jednat, k čemuž také v tomto mém všedním obydlí ani dostojného místa ani příležitosti není. Hleď zatím rozkřehnouti, s jedním po druhém se seznam a na Čelakově tak sobě počínej, jako bys byl pod otcovským krovem a pod mou skalou potok byla vaše Bystřice. SRPOŠ. Inu, kdybych tak byl na svém hradě, poručil bych si džbáneček dobrého vína. RYTÍŘ. Ruměno, ať se přinese víno! SOBĚBOR (pro sebe). Teď začnou nesnáze. Uvidím, mnoho-li toho boha Bachusa snese! RYTÍŘ. Nuž, a co dělá můj věrný, jako zlato vytrvalý přítel? – Povídej mi o svém otci. RUMĚNA (se vrátí). SRPOŠ (k Soběborovi). Co mu mám povídat, on otce mého jakživ neviděl? SOBĚBOR (od teďka vždycky Srpošovi do ucha). Řekni, že je den ode dne starší. SRPOŠ. Inu, je den ode dne starší. RYTÍŘ. Jinak není, zato budeme na onom světě den ode dne mladší. – Ale ostatně ještě nezkalené mysli? SOBĚBOR. Řekni, že si ještě rád zažertuje. SRPOŠ. Ó, on si velmi rád ještě začertuje! RYTÍŘ. Mrzutý? To věřím. Jakživ býval prchlivý a prudký; ale ostatně z místa dobrý. – Jestlipak se již se svým strýcem smířil? SOBĚBOR. Řekni, že vezmou ten hněv oba do hrobu s sebou. SRPOŠ. Ach, ten hněv oni do hrobu s sebou vezmou. RYTÍŘ. A rozkmotřili se tehdáž pro maličkost. Když již nevím, co to měli – SOBĚBOR. Strýc mu jednou odmlouval. SRPOŠ. I nestojí to za řeč! Strýc ho jednou obouval. – SOBĚBOR (do něho). I že mu odmlouval. SRPOŠ. Nebo ne – neobouval – odmlouval mu jednou. RYTÍŘ. Kdyby se měl Bůh na všecky tak dlouho hněvat, kteří mu skutky svými odmlouvají – aha, tu je víno! Dějství druhé, výjev dvanáctý (Sestavení od pravé strany: Srpoš, Soběbor, rytíř, Hadrián, Jenovefa, Ruměna. Jehoň stojí na krok za Hadriánem.) HADRIÁN (stáří Srpošova, stejného s ním vzrůstu, jenže útlejší, vyzáblejší. Celá jeho postava objevuje dlouhou nemoc. Řeč jeho je zdlouhavá, často fňukavá. Vlasy má řídké, setřelé.) JEHOŇ. Tu stojí rytíř Světislav. HADRIÁN. Bučíte zdráv, rytíři! Nebe vás chraniž od všech všudy neduhů tělesných! RYTÍŘ. Až potud těšil jsem se z té jeho milosti. HADRIÁN. Ó blažený muži! Také mi jinak nepřicházíte, než jako by hory Krkonoše samého zdraví přede mnou stály. – Jehoni, podívej se na dvéře a na okna, někudy na mne vítr táhne. JEHOŇ (zavře okno, které bylo otevřené). HADRIÁN. Já se ženu po zdraví jako zadní kolo po předním, nikdy se nesejdeme. Ale to bylo již před mnoha sty lety ve hvězdách psáno, že na mne nezdravoty celého světa čekají. JENOVEFA. Snad vám bylo učarováno? HADRIÁN. Rodu našeho osud neuprositelný. Jedenkaždý z předků mých musel břemeno zažehnaných odporností na sebe přijmout. Můj praděd zemřel v roce stém a sedmnáctém svého věku a byl devadesát let se svými sousedy v záboji živ. Můj děd měl zas to neštěstí – RYTÍŘ. Zkrátka! Zkrátka! HADRIÁN (se ho lekne). Mně bylo na Filipa a Jakuba dvaatřicet let a nemocen jsem již několik měsíců přes ně. RYTÍŘ. To jest: povolání tvé počalo se již v mateřském životě? HADRIÁN. Bože tak! Hlavničku jsem přinesl s sebou na svět, a pročež také již dvaatřicet let žízním, jako bych byl z písku. SOBĚBOR. Potomť ovšem otec Bachus nemůže dosti moků do svých hroznů nalejt! HADRIÁN (bolestně se naň podívá). Nežertuj, zbrojnoši! Můj žaludek a víno tak málo se sejdou jako podzimek a jaro. JENOVEFA. Copak pijete? HADRIÁN. Samou diviznu, viď, Jehoni? JEHOŇ. Někdy diviznu, někdy kaviáš. RUMĚNA (pro sebe). Totě by se raději s babičkou zasnoubiti měl, která by mu na kaviáš chodila! RYTÍŘ. Dost toho! – Tvůj zbrojnoš čili náhončí praví tebe Hadriánem býti, totiž Hadriánem, synem Kiliánovým z Kamzíkova nad Bystřicí. Jak médie dáš mi toho přesvědčení? HADRIÁN. Tímto prý listem, pravil nám otec. (Podá štůčku pergamenu.) RYTÍŘ (vzav a roztočiv do listu se dívá). JENOVEFA (před sebe). Všecky věrné dušičky napovídají mně, tento že pravý Hadrián. RYTÍŘ (překročí k sestře). Nahlédni pak, sestro – vždyť to ani ta ruka není?! JENOVEFA. Jakási nucená podoba; ale tatáž ruka to není. RYTÍŘ. Tedy čti to šibalství – hodně nahlas. JENOVEFA (čte). „Rytíři Čelakovský! Co ti to napadlo, po tak mnohých letech ke mně jako k příteli na slovo se hlásit?" RYTÍŘ. Roztomilý začátek! (Divá se do toho.) „Po tak mnohých letech – na slovo – se hlásit." – Dále! JENOVEFA (čte). „Pamatuju sice, že jsem s tebou v táboře kdesi jednou mluvil; ale kdyby si můj Hadrián všech rytířů dcery měl vzít, s kterými jsem jakživ na bojištích se potkal, byl by se v desátém roce věku svého musel oženit a od toho času nejméně padesátkrát vdovcem se stát." RUMĚNA (před sebe). Děkuju pěkně za padesátkrátého vdovce! RYTÍŘ. Hahaha! – čti jen dále. JENOVEFA (čte). „Nicméně je-li dcera tvá syna mého hodná a dáš-li jí ještě před spojením hrad Čelákov se vším všudy zbožím v deskách zemských přiřknout –" RYTÍŘ (vytrhne jí list z ruky a čte). „Tedy ať se – ať se" – jak to zní dále? JENOVEFA (vzavši list, čte dále). „Tedy ať se jména tvého soumrak již setmělý poledním sluncem rodu mého novou září vyjasní." RYTÍŘ (bije rukou v ruku, běží k oknu, nazpět, a dá se do divokého smíchu). Slyšíš to, dcero má? Hahaha! JEHOŇ (hlavou vrtě). Hm, hm, hm! HADRIÁN. Co povídáš, Jehoni? JEHOŇ. Pan rytíř mi povídal, co hodlá psát; ale znělo to všecko jinač. RYTÍŘ. Jen dále, dále, dále! JENOVEFA (čte). „Vlastnosti mého Hadriána jsou: mysl bystrá, horká krev, bujará živost ve všech oudech –" HADRIÁN. Horká krev? To je někdy pravda, když na mne palčivá zimnice přijde; ale bujará živost – RYTÍŘ (vyjede naň). Vždyť jsi ještě živ?! HADRIÁN (se lekne). Živ? – Ano – ještě dýchám – ale těžce. RYTÍŘ. Čti, čti! JENOVEFA. „Je můj syn o půl hlavy větší nežli Jehoň." RYTÍŘ (do Jehoně). Ty jsi bezpochyby ten Jehoň? JEHOŇ. Slovu; ale tak tam nemůže stát – RYTÍŘ (vytrhne opět sestře list z ruky a k Jehoňovi s ním přikročí). „O půl hlavy větší než Jehoň!" JEHOŇ. Ničeho nevidím. RYTÍŘ. Což jsi slepý? JEHOŇ. Nejsem, ale číst neumím. RYTÍŘ (k Hadriánovi). Tu čti sám! HADRIÁN. Ach, já neznám ani písmena. RYTÍŘ (přikročí k Srpošovi). Ať mně Volos hřebce zchvátí! – stojí to tady, nebo nestojí? SRPOŠ (dlouho do toho hledě). Stojí tady něco – RYTÍŘ. O půl hlavy větší než Jehoň! Kdo jiný by tak psal nežli můj přítel Kilián?! Ale jen dál! JENOVEFA (vzavši opět list, čte). ,,Po plecích se mu černé kadeře krouží –" RYTÍŘ. To ještě! Hahaha! RUMĚNA (před sebe). Černé kadeře, á jeho vlasové dají se tak lehce spočítat jako u fialky listy! JEHOŇ. Totě tam, rytíři, ani vašeho prstu není? HADRIÁN. Zimnice jde na mne! JENOVEFA (čte). „Od charpových očí k šarlatovým rtům táhne se řecký nos –" RYTÍŘ (všecku trpělivost pozbyv, list sestře vytrhne, a v hněvu jej smačkav, Hadriánovi pod nohy jej hodí). Hromy a blesky! Oklamán bych nebyl jakživ ponejprv; ale tak patrně, tak hrubě, tak dubově – SOBĚBOR. To je opovážlivost! SRPOŠ. Nestydatost! HADRIÁN. Co se s námi děje, Jehoni! JEHOŇ. Čert je ještě malé pachole a chce s námi hrát! RYTÍŘ (uchopiv Hadriána za ruku, přesmoc jej k Srpošovi vede). Hadriáne s řeckým nosem, tu stojí také Hadrián. SOBĚBOR (k Srpoši). Teď se drž. HADRIÁN. Ale Hadrián z Římsů? SRPOŠ. Ten jsem já. SOBĚBOR (k němu). Dobře! HADRIÁN (se lekne). Vy – ? JEHOŇ (taktéž). Kýho čerta! RYTÍŘ. Co tomu říkáš? HADRIÁN. Ale Kiliánův syn? SRPOŠ. Ten jsem já! SOBĚBOR (k němu). Výborně! HADRIÁN. Co – ? JEHOŇ. Ďábelský ďáble! RYTÍŘ. Jak se ti to líbí? HADRIÁN. Ale Hadrián z Kamzíkova? SRPOŠ. Hadrián z Kamzíkova jsem já. SOBĚBOR (k němu). Výtečně! HADRIÁN. Jak –? JEHOŇ. Totě stojím v Blaníku! RYTÍŘ. Jsi jistě Hadrián? HADRIÁN (mrzutě). Hadrián z Kamzíkova nad Bystřicí! SRPOŠ. Z Kamzíkova nad Bystřicí jsem já. JEHOŇ (vyskočí proti němu). Co tam pálíme uhlí? SRPOŠ. Co se tam pálí uhlí. HADRIÁN. Co stojí na skále kostel? SRPOŠ. Co stojí na skále kostel. JEHOŇ. Co tam straší ohnivý muž? SRPOŠ. Co tam straší ohnivý muž! JEHOŇ. To je rohatá lež! SRPOŠ. Bezrohá pravda! HADRIÁN a JEHOŇ (oba najednou). My jsme z Kamzíkova, nás posílá rytíř Kilián! SOBĚBOR (čerstvé k Srpošovi). Řekni, že jim to dokážeš mečem. SRPOŠ. Jestliže mne rozzlobíte, dokážu vám to mečem! (Uhodí na meč.) HADRIÁN (rozpálen). I totě bych se raději uprostřed lesa pohrobiti nežli takto zlehčovati dal! Já jsem Hadrián, Kiliánův syn! – Či – kdo jsem, Jehoni? Ty mne znáš již dvaatřicet let – tys u nás již kozy pásal, když jsem já se narodil – JEHOŇ (k rytíři). A vy to, rytíři, trpíte, aby vašeho přítele nevinný syn – RYTÍŘ. Nevinen? Tak nevinen se první arcišibal do podsvětní říše dostal, jako vy se na mém hradě do podzemí svezete. (Tasí meč.) HADRIÁN. Jak?! JEHOŇ. Pane rytíři, tuto nečest meči svými sobě zapovídáme. RYTÍŘ. Zeptám se zemského práva, o jak mnoho méně nežli lupič jest, kdo jak dravý vlk v ovčím rouně až do hradu mi najíždí! – He! Žoldnéři! LEPOHLAV (otevře hlavní vchod, jímžto viděti jest ozbrojené mužstvo). RYTÍŘ. Do vězení rytíře i zbrojnoše! (Postranními dveřmi odkvapí.) JEHOŇ. Hahaha, to bychom na našem hradě také dovedli! HADRIÁN (v největší své rozčilenosti). To by můj otec ani cikánům neudělal! SOBĚBOR (stranou skoro zároveň s nimi). Skoro mi jich je líto! (Opona spadne.) |