|
Don Šajn
Jednání druhé. Hluboký les. Stranou přes cestu kláda, která se dá zhoupnout. POUSTEVNÍK: Já nábožný a nuzný muž poustevník již přes třicet let na této poušti přebývám. Mojí potravou jsou jen kořínky, bylinky, a planá jablka, mým nápojem jest jen čistá voda, která prýští ze skal. Žil jsem zde spokojeně a lidská noha sem nevkročila, ale doslechl jsem, že dva vrahové zabloudili do těchto lesů a já se obávám o svůj bídný život. Pročež poroučím sebe nejvyššímu laskavému Hospodinu pod ochranu. ŠAJN (za scénou): Kašpárku, nejsme tu sami. Slyšíš tam ten pobožný hlas? KAŠPAR (za scénou): Slyším tam také nějaké broukání. To se asi někde utrhla kráva a ta tam bučí. ŠAJN: To je lidský hlas. Vystrč hlavu z houští a podívej se, co to je! KAŠPAR: Ono to do houští také vleze. ŠAJN: Neboj se! KAŠPAR: To bych si dal! Podívejte se sám! ŠAJN: K čemu bych měl tebe? KAŠPAR (stranou): Ten můj pán si vždycky něco vzpomene, služebníka nastrčí a sám nejde nikam. (Vejde.) Kdo by se v takovém hustém lese tady vzal ? (Hledá mezi stromy): Tady nic není, tady taky ne, a tady taky ne! (Zahlédne poustevníka, utíká a křičí): Pane, je zle, pane, je zle! ŠAJN : Co je zle? Proč pak utíkáš? KAŠPAR: Já? Proč pak utíkáš? Tam za borovicí stojí chlap, černý jako čert. ŠAJN: Kdo by to moh' být? To snad je nějaký lesní muž. KAŠPAR: Ba ne, nůž nemá, ale bradu má velkou. ŠAJN: Jdi a optej se ho, co je zač, jak se jmenuje a co nese! KAŠPAR: Abyste mu to ukrad, viďte! Já se ho bojím. ŠAJN: Neboj se, nic ti neudělá, jen jdi k němu! KAŠPAR: Když já se bojím, že mě zakousne. ŠAJN: Jen se neboj. Kdyby ti chtěl ublížit, já jsem sto jej usmrtit. KAŠPAR: Víte co, pane? Jděte tam napřed a píchněte ho, a já se ho pak optám. ŠAJN: Hlupáku, nech žertů a jdi s kuráží a s hrdinským srdcem. KAŠPAR: Já mám kuráže dost. (Vyjde): Tak s kuráží, ještě s kuráží a ono to bude nejlepší nazpět. – Poslouchej, ty, co jsi zač, jak se jmenuješ? Tak to brzy žvejkej, já nemám u tebe kdy stát! POUSTEVNÍK (se pohne a Kašpar se lekne). KAŠPAR: Ne, ne, jen tam stůj a moc se nepohybuj! Já mám z tebe strach. POUSTEVNÍK: Ach, příteli, nelekejte se mne! Já jsem pobožný muž, poustevník Unus! KAŠPAR (jde za scénu): Pane, já už vím, kdo to je. ŠAJN: A kdo, Kašpárku? KAŠPAR: Ale je prý to starý pensionovaný kostelník Burnus a že prý vám jde na funus. ŠAJN: Ale, knote skrčená, já na své uši slyším, že je to pobožný muž, poustevník Unus. KAŠPAR: A tak proč se mne ptáte, když to slyšíte? ŠAJN: Zeptej se ho, jak dlouho žije v tomto lese! KAŠPAR (vyjde): Pověz mi, jak tu dlouho žiješ! POUSTEVNÍK: Plných šestatřicet let! KAŠPAR (odběhne): Pane, žije tu už šestatřicet tisíc let! ŠAJN: Hlupáku! Tak starý není ani svět! KAŠPAR: On tu běhal už před stvořením světa. ŠAJN: Co má na sobě ten poustevník? KAŠPAR: A každou homolku musíte vědět. Má černou flandu. ŠAJN: Půjdu tam s tebou, abych ho sám spatřil. KAŠPAR: No, to budu mít ještě větší kuráž! (Vyjdou.) POUSTEVNÍK: Bože nade mnou, chraň mě! KAŠPAR: No, vidíte ho? ŠAJN: Neobávej se. To jest nábožný poustevník. Ten nám nemůže nic učinit, ale pro veliké štěstí nám v cestu vkročil. To víš, my jsme zde považováni jako loupežníci. Z tohoto lesa nesmíme se vydati, byli bychom chyceni a oběšeni. Hladem a žízní nevím, co počít. Ty teď půjdeš k tomu poustevníkovi a řekneš mu, aby tak laskav byl a svůj hábit na několik hodin mi půjčil. Nechám mu v zástavě své rytířské šaty a ještě mu pár dukátů daruj u. Já se pak budu moci převléci, do města jít a potravu si nakoupit. KAŠPAR: A udělá vám to? ŠAJN: Velmi rád. KAŠPAR: No, to bude s vámi dobrý kamarád. Možná, kdyby to bylo pro mě, že by to udělal, ale pro vás – hm – hm – to já pochybuju. ŠAJN: Proč pak pro tebe ano a pro mne ne? KAŠPAR: Inu, povím-li mu, že jste zabil tatíka donny Anny, a že jste utek jako taškář, nepůjčí vám nic. ŠAJN: Musíš mu to povídat? KAŠPAR: Nemám říkat nic? ŠAJN: No ovšem, že nic. KAŠPAR: Nic? – No když nic, tak nic. (Sedne si.) ŠAJN: Proč sedíš? KAŠPAR: No, když nemám říkat nic, co bych tam chodil. ŠAJN: Nemáš říkat nic z toho, co jsem udělal. A teď už jdi! KAŠPAR: Když nic, tak nic. (Jde a mluví): Když nic, tak nic. – Tak nic. (K poustevníkovi.) Poslechni, ty koudelníku, pojď sem blíž a sehni se, já ti něco povím. – Máš mému pánovi půjčit tuhle plandu, že prý ti dá své rytířské šaty do zástavy a ještě ti pár dukátů daruje. (Tiše.) Ale já ti něco povím, nepůjčuj nic, neb on ti zabil doma tátu a když takové šaty chce mít, tak si je mohl koupit. – Kdyby tě dopadli v jeho šatech, tak tě oběsí, jen by to luplo – útek jako taškář, domů nesmí. ŠAJN: Kašpare, co mu říkáš? KAŠPAR: Já ho prosím, aby půjčil. (K poustevníkovi): Půjčíš nebo nepůjčíš? (Tiše): Nepůjčuj, nepůjčuj, nepůjčuj! POUSTEVNÍK: Ach, drahý příteli, já tento hábit se sebe dát už nemohu, neb jest už na mém těle smolou a mechem přirostlý tak jako železný a v tom já musím setrvat, až mne budou klást do hrobu tmavého. (Odchází.) KAŠPAR: Ukaž, jaké to máš železo! – I ty šibale, to máš nějaké měkké železo, když se pod prsty prohýbá, che, che. – A schovej se někam, můj pán má kudličku! Píchne ti ji do břicha, jen to chlamstne! (Stranou): Můj pán by chtěl, aby se lidé k vůli němu slíkali a pak aby běhali jen tak. (Nahlas): Pane, on povídal, že vám ten hábit nemůže půjčit. ŠAJN: A proč? KAŠPAR: Povídá, že prý jste dostal deset krejcarů, abyste si takový hábit sám koupil. ŠAJN : Hromobitná fúrie, kdo mu to oznámil? Aby on mně činil nějaké výčitky o mých činech, o mém domu. Ty jsi mu to asi sám řekl, co jsem doma spáchal. KAŠPAR: I to to! ŠAJN: Jdi ještě jednou, ať půjčí. Když půjčí bude dobře, když ne, že jeho duše na mém kordu tancovat bude. KAŠPAR: To je nápad! Jakpak bude tancovat, když to třeba ani neumí. Inu, chlapík půjčit musí. (Vejde): No tak půjč, no, půjč! (Stranou): To je dobré, má půjčit a není tu. ŠAJN: Kašpare, co říká ten poustevník? KAŠPAR: Pane, on je zticha! ŠAJN: A proč? KAŠPAR: Protože tu není! ŠAJN: Tys ho pustil? KAŠPAR: Já jsem ho nedržel. On šel sám. ŠAJN: Ty knote skrčená, tys toho poustevníka propustil, on ví o našich činech, teď půjde do města a vesnic, zjedná lid, les obstoupnou a nás chytí a na jednom stromě nás pověsí. Knote, jak mně toho poustevníka nenajdeš, pětadvacet ode mne dostaneš! KAŠPAR: Pěkně děkuju, já bych neunes ani jednu. To půjdu radši poustevníka hledat. Však on nebude daleko. (Odejde na druhou stranu): Aha, on je tady, starý šelma, on si se mnou hraje na schovávačku. Schoval se zde za borovici, sedí tadyhle na pařízku. A hele, jakou zde má hezkou chaloupku. – Tak pojď sem, pojď, já bych dostal pětadvacet. POUSTEVNÍK: Příteli, nechtě mne, Bůh vám dá za to štěstí. KAŠPAR: Já nechci žádné švestky. Pane, už ho držím. Mám ho pustit? ŠAJN: Ano. KAŠPAR (vyjde s poustevníkem): Půjčit musíš a půjčit musíš! ŠAJN: Poslechni, poustevníku, chceš mně ten hábit půjčit anebo ne? KAŠPAR: Řekni, že půjčíš, nebo tvá duše bude na koštěti tancovat. POUSTEVNÍK: Drazí přátelé! Když jsem přinucen s jedné i druhé strany, tedy musím. KAŠPAR: No, neplač, starej! POUSTEVNÍK: Pojďte do mé chatrče, já tam mám starý hábit, ten vám půjčím. (Odchází.) KAŠPAR: Čím, čím! Musíš brečet? ŠAJN: Kašpárku, víš, že nejsem na žádném místě životem jist. Já půjdu do té poustevny a tam se převléknu a ty zde zůstaneš na stráži. A kdyby sem někdo přišel, tak zapískej a já ho sem přijdu zavraždit. (Odejde za poustevníkem.) KAŠPAR: Můj pán, kdyby byl co hodného, tak bychom mohli s tím poustevníkem ostávat. Ale můj pán, ten jenom bít, vraždit... Tak vida, už jsem vojákem. Ted to zkusím, jestli jsem to nezapomněl. (Přechází): Kdo tu, nikdo tu! Kdo tu, nikdo tu! Kdo tu, nikdo tu! Tuhle nikdo, támhle nikdo, nikde nikdo! Co jsou vojáci, to jsou vojáci. Kdo tu, nikdo tu! Kdo tu, nikdo tu! Tuhle nikdo, támhle nikdo, nikde nikdo! Co jsou vojáci, to jsou vojáci. To mně to jde, co? (Zastaví se.) Ale počkejme, můj pán povídal, až někdo přijde, abych zapískal! Já to zkusím, jak bude čerstvý. (Chce písknout, ale nejde mu to.) A to je dobré, teď kdyby sem někdo přišel, tak mě může píchnout a já nemohu písknout. Zkusím to ještě jednou. (Chce opět písknout, ale nejde to): Tak ty nebudeš pískat? (Tluče se přes ústa): Tak pískej, pískej! (Slabě pískne): Aha, už to proskočilo. Ted ať si namaže kopyta koňským sádlem! (Pískne.) ŠAJN (vběhne): Kašpare, kde je kdo? Kde je kdo? KAŠPAR: Tadyhle, támhle, za vámi tadyhle, támhle, támhle! ŠAJN: Já nikde nic nevidím. KAŠPAR: Já taky ne. ŠAJN: Knote, jestli mně ještě jednou zapískáš, všechny zuby ti vymlátím, (Odejde.) KAŠPAR: Já zapískám ještě jednou. (Pískne.) ŠAJN (vběhne): Kde je kdo? Kde je kdo? KAŠPAR: Tadyhle, tadyhle, tamhle, tamhle za vámi. ŠAJN: Knote, já žádného nikde nevidím. KAŠPAR: Já také ne! ŠAJN: Knote, jestli mně ještě jednou zapískáš, pětadvacet dostaneš. (Odejde.) KAŠPAR: A já teď nebudu pískat, kdyby vás tam čert vzal a nepískám a nepískám a nepískám. ČERT (za scénou): Brrrr! KAŠPAR: Co to? Ze tady má straka mladé? Aha – tamhle na stromě má hnízdo. No počkej, holka, až přijdu z varty, všechny ti vyberu; teď jsem na stráži. (Čert opět zavrčí.) Pukni jako žalud a vrč jak chceš, já teď nemohu, máš to marné. (Spatří kládu.) Ale sakulinte, co pak je to tady na cestě? Snad není tady v lese nějaké mejto? (Zkouší rukama houpačku.) I podívejme se, to je houpačka, to musím zkusit, jak se to houpá. (Vyleze pozpátku na houpačku a počne se houpat.) Tohle je dobré, to se to pěkně houpá, houpy, houpy! To až přijde můj pán, on si sedne na druhý konec a to se budeme houpat! Houpy, houpy, houpy! ČERT (sedne si na druhý konec a houpá se). Brrrrr! KAŠPAR (lekne se a spadne): O jé, je, je. ČERT: Kašpare, kde je tvůj pán? KAŠPAR: Já nevím, kde je můj pán, jdi si ho hledat! ČERT: Ten musí se mnou do horoucí propaste. KAŠPAR: Černej, jdi ode mne, já se tě bojím. ČERT: Brrr! (Uhodl s Kašparem). KAŠPAR: Á, á, a! ŠAJN (vejde): Kašpárku, co je ti? KAŠPAR: Ach, pane, neviděl jste, neviděl? ŠAJN: Co bych viděl? KAŠPAR: Tak vám sem přišel takový černý chlap a měl vám oháňku a udělal vám vrrr, vrrr, a praštil se mnou o zem. Já myslel, že mám všechny kosti polámané. ŠAJN: Zajisté nějaká lesní obluda aneb sám ďábel tobě strašáky naháněl. Ale jestlipak víš, co já jsem proved? KAŠPAR: Jak pak bych věděl, když jsem s vámi nebyl ? ŠAJN : Vidíš, já jsem toho poustevníka zavraždil. KAŠPAR: Ale, pane, to jste nemusel dělat! ŠAJN: Pravda, že nemusel, ale já myslel, že naleznu u něho nějaké jmění, ale našel jsem na půdě jen dvě strouchnivělé knihy a pak mně nechtěl být po vůli a hábit mně nechtěl zapůjčit. KAŠPAR: Tak vidíte, pane, co z toho máte. ŠAJN: Pravdu máš! Ale teď pojď, půjdeme jinam do pustých lesů a v tato místa se víckrát nenavrátíme. KAŠPAR: Tak pojďte! Sem mě už nikdo nedostane, ten chlap černá mě prohnal! Opona spadne. |