|
Strejček Škrhola
Jednání druhé. Komnata na Valečově. ZÁRUBA: Poslyš, Vitoši, oznam jim, že mají svobodnou vůli ke mně přistoupiti, zvláště ale dnešního dne ať jest brána našeho hradu každému otevřena. VITOŠ: Stane se podle rozkazu! (Odejde – venku): Tak již jsem vás ohlásil, můžete směle vstoupit. ŠKRHOLA: Však já na vás nečekám s vašima krátkejma pantalonama. KAŠPAR: Strejčku, ten klacek zahoďte! ŠKRHOLA: Bodejť, to je má pravá ruka! KAŠPAR: Strejčku, sundejte aspoň tu čepici! ŠKRHOLA: Bodejť, to je cirátů, než se vejde k těm nejvysokantnějším pánům! (Vstoupí.) A pozdrav pán Bůh, tohle je snad pan rytíř. No, pozdrav vás Bůh, pane rytíři! ZÁRUBA: Bud mně vítán, šlechetný příteli! Usedni a pověz, jaká je tvá žádost ke mně. ŠKRHOLA (sedne): Pán Bůh s námi a zlý pryč, to je jinčí židle, nežli já mám doma, pane rytíři – každý čumí mnohem víc nahoru než dolů – a já hrozně s vysoká sedám a dycky se šťouchnu do koženek. ZÁRUBA: Příteli, proč nesmekáš, když vejdeš do cizího stavení? ŠKRHOLA: Vždyť vy, pane rytíři, taky máte na hlavě. ZÁRUBA: To je můj rytířský způsob. ŠKRHOLA: Já mám taky svůj způsob. Jedenkrát jsem byl v Bukově na jarmárce a oni mi tam pangrotku štípli – a od té doby nesmekám. ZÁRUBA: Mluv, příteli, co žádáš, nebo jaké zprávy přinášíš? ŠKRHOLA: Tak počkejte, pane rytíři, já vám to povím od začátku až do konce. Tak rozumíte, pane rytíři, já jsem tuhle z Příhraz konšel, jak mám ten barák u lesa mezi vrbama, jak tamtudy ten potok teče. Ale snad mě znáte, vždyť tamtudy jezdíte na nadháňku. Já jsem se do toho baráku tam přiženil. Když jsem se vám tam přiženil, ono to bylo jako prazlej duch všechno zpustlý, tak jsem dal hned stavět novou lomenici. Ale co si myslíte, pane rytíři, jen vám tu lomenici postavím, on se mně svalil komín. Má stará poudá: „Ty jseš pan konšel, nesmíš ten komín nechat povalenej." Co jsem měl dělat, dal jsem hned postavit komín. Ale co si myslíte, pane rytíři, jen vám ten komín postavím, ona se mně svalila vrata. ZÁRUBA: Ale poslyš, příteli, tato žaloba mně přece nenáleží. Chceš-li, aby ti byla škoda napravena, dojdi si do kanceláře k správcovi. ŠKRHOLA: Do smrti nechci jít do cinkaláře k panu správci, ten mi jednou dal. Poslyšte, pane rytíři, co se mi přihodilo. Má žena je mlsná. Tuhle do mne hučela: Já mám chuť na zajíce. Jářku – kde pak vemu to křivý dřevo, jako mají páni? Můj syn Kuba povídal: „To uděláme vlčí jámu a máme zajíce hned." A stalo se. Udělali jsme jámu, přikryli slámou a dali jsme tam kus zelí. A tak asi v 10 hodin ušák tu přišel, pěkně koukal, fousama kroutil a ušima stříhal. A najednou hop – a už spad do jámy. Já mu jich dal pár cepem a už byl ušák zastřelený. A dal jsem ho mámě a povídal: „Uděláš mně ho na žluto s cibulovou omáčkou." Máma ušáka vopařila a prošpikovala česnekem a udala asi po čtyřech čtvrtcích knedlíků. My jsme šli mlátit, ale jak,přišla jedenáctá hodina, tak jsme nemohli pro vůni ve stodole vydržet, div nám vůně dirky u nosu nepotrhala. Tak jdeme do světnice a vidíme: Máma sedí nad pekáčem a nám nechala jen pazourky. No, snad já starý člověk nebudu jíst pazourky. Dal jsem to Kubovi, Kuba šel, sednul před chalupu a tam to okusoval. Co čert nechtěl, viděl ho hajný, Za pár dní přišla cedule, abych přišel do cinkaláře. Pan správce se mne ptá, proč chytám panský zajíce. Povídám, že nerozeznám, který je selský, to není jako s ovcema, ty jsou cejchovaný. Pan správce zavolal dva dráby, přehnuli mě přes laje, řemenem uvázali a vycvikali mi jich mandel – koženky jsem měl na nudle. Tak jsem je hodil doma pod lajc, ale máma tam měla držtky, tak se spletla a místo držtek zkroužila koženky – a já je sněd v polívce. Tak co tomu říkáte, pane rytíři? ZÁRUBA: Poslyš, příteli, to mně musíš něco jiného vyjevit, na čem mně bude záležet. ŠKRHOLA: A nejsem-li já starý blázen, když já mu zde povídám o zajíci. Tak jsem to nechtěl, pane rytíři, tak ne. Ale teď jsem v tom. Tak rozumíte, pane rytíři, spachtoval jsem si vám kus palouku, tráva žádná a desítka v pekle. Co tomu říkáte? ZÁRUBA: Ze můžeš okamžitě odejít, neb nemám dnes na takové věci času. ŠKRHOLA: Ale počkejte, až vám to povím. Přijdu vám tam, palouk celý potlapaný. Nato vám jdu dál a našel jsem tam takového malého človíčka. Tak, pane rytíři, co mně ten můj palouk tak potlapali, tak to byli dva taškářové, ale ti velcí od těch malých taškářů. On mně je ten maličký jmenoval jménem. Tomu jednomu jakoby řek (přemýšlí) Korend – ne, aha, tomu jednomu taškáři říkají Korenda. A tomu druhému jakoby řek Spalil – ne – aha, už vím, tomu druhému říkají Špády. Tak ta Korenda a ty Špády, oni se naváděli, jak přej přijdou a váš hrad vám vypálí a máte prý ňákou slečnu, on mně ji ten maličký taky jmenoval jménem, je to od „K", bejvá toho 25 za krejcar – aha – už vím, tej prej zase říkají „Kadlata". Tak ta Korenda a ty Špády se naváděli, jak prej by vám tu slečnu ukradli, a ňákýmu panu rytíři že ji mají zas odvést a sem přijdou a váš hrad vám zapálí a ňáký mrtvoly tady budou obracet a – ZÁRUBA: Poslyš, příteli, vždyť nelze tvým ústům vyrozumět. Bud tak laskavá pošli mně sem toho malého človíčka, zdaliž ten mně to bude moci vypověděti zřejměji nežli ty. ŠKRHOLA: Ale což je o to, on stojí za dveřmi, hnedle tady bude. (Odejde – za scénou): Povídám, maličký, máte tam jít teď zase vy. Já jsem to tam už za vás drobátko vyšmiks. Ale to vám povídám, ne abych s vámi nějaké hanby došel. Až tam přijdete, musíte udělat škrumplement, nebo bych vás tou holí praštil, hned bych vás přerazil. Tak jděte! (Vejde s Kašpárkem.) Povídám, udělejte škrumplement! KAŠPAR: Hlubokou poklonu vzdávám, šlechetný vlayko. Dnes z rána na svých cestách přišel jsem do blízského lesa. Tam byli dva vůdcové loupežnického spolku. První se jmenoval Koranto – ŠKRHOLA: A já jsem říkal Korenda, chechecheche! KAŠPAR: A druhý se nazýval Špadolino – ŠKRHOLA: A já povídal Špády, checheche. KAŠPAR: Ti dva vůdcové se radili, jak by o dnešní půlnoci hrad Valečov vypálili a zničili, ostatně co v hradě žije, všechno chtějí v mrtvolu obrátit – ŠKRHOLA: Ano, ty mrtvoly obracet, to jsem přece nezapomněl. KAŠPAR: Dceru Adletu unést – ŠKRHOLA: A na mou duši, já povídal Kadlata, chechecheche! KAŠPAR: A rytíři Lorekovi do jeho pravice odevzdat. Za to mají ti dva vůdcové od rytíře Loreka 300 dukátů v soukromém pokladu uložené. ŠKRHOLA: Ale, pane rytíři, já vám zrovna brním zlostí, když si na ty taškáře vzpomenu. ZÁRUBA: Drazí přátelé, jak zde stojíte, tak jsem vás dnes ve snu viděl. ŠKRHOLA: To není pravda! Dyť já jsem byl doma a potom hrozně rád spím, a hlavně dyž máma peče nadejmáky. To já s pece neslezu, dokad mě máma nepoleje vodou. ZÁRUBA: Tedy váš stín jsem viděl ve snu. ŠKRHOLA: To je možné, že když spím, že má duše chodí po rytířských hradech, ale jen když je doma, když se probudím. ZÁRUBA: Budiž vám dík za vaše radostné – pro mě však bohužel velmi smutné poselství. Jděte ke kastelánovi, kdo si co přál, všeho hojnost dostanete. ŠKRHOLA: Tak pojďte, maličký, půjdem k tomu kas-trolánovi ajá budu pít, až se budou hory zelenat. (Odejde.) KAŠPAR: A já zase půjdu a budu jíst na zdraví celého světa. (Odejde.) ZÁRUBA: Ó, pohleďte, manželko má, když jsme pravici naší dcery Lorekovi odepřeli, on mě chce nyní zničiti. Avšak doufejme pevně v Boha, že nám dopřeje dnešní noci vítězství na našem hradě. Zdaliž mě Bůh neopustí a moji spojenci pomocí přispějou? Jděte, choti má, se svojí dcerou Adletou do své komnaty a buďte utěšitelné mysle! (Obě odejdou.) Hola, Vitoši! VITOŠ (vstoupí): Stojím zde a očekávám rozkazy! ZÁRUBA: Poslyš, Vitoši, nyní rychle pospíšíš do stájů, nechť se nakvap osedlají tři ostří hřebci, na každého nechť se vymrští jeden panoš. Jeden pojede na hrad Trosky, druhý na Valdštýn, a třetí k rytíři Berkovi na Zbirohy. Každý ať vezme zelený praporec do ruky a jede pod ním. Ať je pozdraví jménem mým, že necháme vlastence líbat a pozdravovat, aby nemeškali a vším svým bojovným lidem dnešní noci aby mně pomocí přispěli, neb že mě o dnešní půlnoci loupežnická lůza míní o můj hrad připravit. VITOŠ: Stane se, šlechetný vladyko! (Odejde.) |