|
Kálidása: Ztracený prsten
První dějství ŠAKUNTALÁ (za scénou) Sem pojďte! Anasújo, Prijamvado! KRÁL (se rozhlíží) Ach, dívky přišly zalít stromky. Jak jsou půvabné ty mladé kajícnice. Takové krásy královský dvůr neviděl. Jak zahanbí něžné lesní květiny pyšné květy mých zahrad. Nevidí mne. Vyslechnu, co si povídají. Vstoupí Šakuntalá se dvěma družkami a zalévají stromky. ŠAKUNTALÁ Sem, Anasújo! Semhle, Prijamvado! ANASÚJÁ Ach Šakuntalo, stromky kajícnic má srdce tvého otce více rádo než vlastní dceru. PRIJAMVADÁ Ano, jistě víc! ANASÚJÁ Tvé něžné ruce stromky zalévají, a zatím, sama křehčí jasmínu, bys měla čekat, až se půlnoc v háji položí k tobě tváří do stínu, závojem rosy přikryje tě celou a usne s tebou nad zbloudilou včelou. ŠAKUNTALÁ Kdyby mi otec nerozkázal, věř, zalévala bych sama v našem háji, svou sestrou Šakuntalu nazývají květina, tráva, listí, strom i keř. Zalévá květiny. KRÁL (tiše) To je dcera Kanvova! Proč spoutal to krásné tělo slibem kajícnosti, proč ji nutí k práci? Což se může něžný list lotosu zaříznout do tvrdého pně jako nůž? – Snad mne tu mezi stromy nevidí. ŠAKUNTALÁ Ach, jak jsou šaty z lýka těsné! PRIJAMVADÁ Ano! Však lýko za to přece nemůže, ale tvá ňadra! ANASÚJÁ Pohleď na růže, na nahém slunci oddychnou si ráno, ale když těžká noc je přikryje... ŠAKUNTALÁ Ach Anasújo, uvolni mi je! ANASÚJÁ jí uvolňuje šat. KRÁL Dívky mají pravdu! Ale květ je v prosté trávě půvabnější. A vůně růží za noci ještě opojnější. ŠAKUNTALÁ Pohleďte – tamten strom tak tiše na mne kývá. Vítr jím proběhl jak srdcem zpěv. Jde ke stromu. PRIJAMVADÁ A zpívá. Stůj chvíli u něho. Tak! Jako by se teď připjala líbezná liána k jeho kmeni. Stůj chvíli! ŠAKUNTALÁ Lichotíš mi. PRIJAMVADÁ Ano, v okouzlení. ŠAKUNTALÁ Ach Prijamvado, mlč! Hle, včelka! Včelko, leť! KRÁL Prijamvadá má pravdu! Líbezná liána, obsypaná květy, které vydechlo mladé tělo jako ratolest. ANASÚJÁ Hleď, šakuntalo, tvoje liána, dalas jí jméno Ta, jež svítí lunou. A mangový strom chrání pod korunou svou křehkou choť! Ach, jak je oddaná! Tys na ni zapomněla? ŠAKUNTALÁ Ale ne! Jde k liáně. Na tebe, milá sestro, Šakuntalá už nikdy nezapomene. Ten krásný čas, kdys prvně milovala a travou přišla luna s pochodní a háj ti šeptal: jen se rozhodni! – a strom tvou láskou omládl a kvete a v tichém snění se tu milujete. Zamyslí se. PRIJAMVADÁ (k Anasúje) Víš, o čem Šakuntalá sní? ANASÚJÁ To nevím! PRIJAMVADÁ Sní, že křehká, bezbranná si najde chotě jak ta liána. ŠAKUNTALÁ (rozhněvaně) Tohle si přeješ, Prijamvado, ty! KRÁL (tise) Kéž by její matka, byla z jiné rodiny než otec! Pak bych se o ni mohl ucházet. Srdce mi říká, že je mi souzena, jinak by po ní tolik netoužilo. ŠAKUNTALÁ Podráždila jsem kapkou vody včelu. Píchne mě! Píchne... PRIJAMVADÁ Letí k tvému čelu tak jako k půvabnému květu. Stůj! Neoháněj se! KRÁL Jen si poletuj, bzuč u něžného ouška, šťastná včelo, když moje srdce láskou oněmělo, tys našla pravou cestu k půvabům, k vlasům a k očím, k jejím sladkým rtům. ŠAKUNTALÁ Už se jí, milé sestry, neubráním, ach, pomozte mi! Rozhlíží se. Už je tady zas. ANASÚJÁ (se směje) Zavolej krále! PRIJAMVADÁ Utíkej si za ním, je naším ochráncem. KRÁL (tiše) Teď je můj čas. Váhá. Nesmějí však poznat, že viděly krále! ŠAKUNTALÁ Už je zas tady! KRÁL (se přiblíží) Kdo chce ublížit bezbranným dívkám? Všechny se uleknou. PRIJAMVADÁ Vzácný pane, klid! ANASÚJÁ Sestra se bojí včelky. Ukazuje na Šakuntalu. KRÁL Nenadále jsem vstoupil, krásné dívky, mezi vás. K Šakuntale Neruším dílo pokání? ŠAKUNTALÁ není schopna slova. ANASÚJÁ Ó pane, bud vítán! Šakuntalo! ŠAKUNTALÁ mlčí. ANASÚJÁ Slyšelas? Jdi, přines ovoce – dnes natrhané. KRÁL Už splnily jste svoji povinnost. Ta vlídná slova stačí. PRIJAMVADÁ Jsi náš host. Zde ve stínu si odpočiň! KRÁL Jen chvíli! Vy jste se jistě také unavily. ANASÚJÁ Je tu host, Šakuntalo, neslyšíš? Pojď, sedneme si k němu. Sedají si. Semhle, blíž! Či nedbáš svaté povinnosti k hostu? ŠAKUNTALÁ (tiše) Jako bych přišla k větrnému mostu a po něm kráčí ke mně sladký cit, jenž nemá místa zde, v tom svatém háji. KRÁL (se na ně dívá) Krása a mládí se tu potkávají. Jak vám to sluší! Chtěl bych tady žít! PRIJAMVADÁ (tiše k Anasúje) To obyčejný člověk jistě není. Hleď, jak se chová – a ta jeho řeč! ANASÚJÁ (tiše k Prijamvadě) Já se ho zeptám. Hlasitě Vaše okouzlení na místě bylo by snad jinde, leč zde, kde se ženy všeho světa vzdaly... Kdo jsi ty? Kde tě králem nazývali? Kde naříkají, že jsi odešel? A proč jsi zrovna v tahle místa přišel? ŠAKUNTALÁ (tiše) Jako by teď byl mou otázku slyšel. KRÁL (k sobě) Mám se dát poznat? K dívkám Král mě poslal, chtěl, abych se přesvědčil, zda nerušeně můžete konat dílo pokání. ANASÚJÁ Věděly jsme, že král nás ochrání. Prijamvadá a Anasújá pozorují krále a Šakuntalu. PRIJAMVADÁ (tiše k Šakuntale) Víš, co je nejdražší snad každé ženě? Ženich! A nyní překročil tvůj práh. Být zde tvůj otec... ŠAKUNTALÁ Mluvíš v hádankách. KRÁL Teď já se něco zeptám! ANASÚJÁ Ptej se, chceš-li. KRÁL Je tahle dívka dcera Kanvova? Vždyť v odříkání její roky přešly... ANASÚJÁ Však není jeho dcerou doslova. Znáš přece Kašjapu? KRÁL To známé jméno? ANASÚJÁ A jeho syn je jejím otcem. KRÁL Ach! Snad Kušik? ANASÚJÁ Ano. PRIJAMVADÁ (tiše) Vše je prozrazeno. |