|
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad Osoby RANĚVSKÁ, majetelka panství AŇA, její dcera, 17 let VARJA, její adoptivní dcera, 24 let GAJEV, její bratr LOPACHIN, podnikatel TROFIMOV, student SIMEONOV-PIŠČIK, statkář CHARLOTTA, guvernantka JEPICHODOV, účetní DUŇAŠA, panská FIRS, komorník, 87 let JAŠA, mladý sluha KOLEMJDOUCÍ PŘEDNOSTA STANICE POŠTMISTR Hosté, služebnictvo Druhé dějství GAJEV: Mlč, Firsi. Zítra musím do města. Mám slíbeno, že budu představen jednomu generálovi, který by mohl půjčit na směnku. LOPACHIN: Povídali, že mu hráli. Úroky prostě nezaplatíte, na to můžete vzít jed. RANĚVSKÁ: Vždyť blouzní. Žádní generálové nejsou. (Vejde Trofimov, Aňa a Varja) GAJEV: A tady je máme. AŇA: Maminka je tady! RANĚVSKÁ (něžně): Pojď sem, pojď... To jsou moje holčičky... (Obejme Aňu a Varju) Kdybyste věděly, jak vás mám ráda. Sedněte si ke mně, tak. (Sednou si) LOPACHIN: Náš věčnej študent pořád jenom se slečnama. TROFIMOV: Hleďte si svýho. LOPACHIN: Za chvíli mu bude padesát a furt je študent. TROFIMOV: Nechtě si ty idiotský vtipy! LOPACHIN: Snad ses neurazil, proboha! TROFIMOV: Tak mě vynech! LOPACHIN (se směje): Smím se vás na něco zeptat? Co vy si tak vo mně myslíte? TROFIMOV: Myslím si o vás, vážený pane, tohle: máte hromadu peněz, za chvíli nebudete vědět, co s nima. Jako je ve smyslu přírodní rovnováhy užitečný dravec, který sežere všecko, co mu přijde do cesty, tak jsi užitečný i ty. (Všichni se smějí) VARJA: Povídejte nám radši o planetách, Péťo. RANĚVSKÁ: Ne, ne, pojďte nejdříve uzavřít včerejší téma. TROFIMOV: O čem byla řeč? GAJEV: O lidské hrdosti. TROFIMOV: Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Mělo by se hlavně pracovat. GAJEV: Stejně umřeš. TROFIMOV: Kdoví? Co vlastně víme o smrti? Co když má člověk sto smyslů a smrt jich zničí jenom pět, které známe, ale těch pětadevadesát zbývajících třeba žije dál? RANĚVSKÁ: Vy jste tak chytrý, Péťo. LOPACHIN (ironicky): Až hrůza! TROFIMOV: Lidstvo jde kupředu, zdokonaluje své síly. Všechno, co je dneska pro ně nedostižné, bude jednou důvěrně známé a pochopitelné, ale jak říkám, musí se pracovat, ze všech sil pomáhat těm, kdo hledají pravdu. U nás v Rusku zatím pracuje málokdo. Drtivá většina těch intelektuálů, které znám, nic nehledá, nic nedělá a pracovat zatím ani neumějí. Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatné, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez pokrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína... Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost... Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme! LOPACHIN: Já vstávám denně v pět ráno, víte, makám od rána do večera, v rukou mám pořád prachy, že jo, svoje i cizí, a vidím, co jsou lidi zač. Člověk musí začít něco dělat, pak teprv pozná, jak málo je čestnejch, poctivejch lidí. Kolikrát v noci, když nemůžu usnout, uvažuju: Otče náš, dals nám hluboký lesy, nekonečný lány, obrovskou zem, tak člověk, co po ní chodí, by vlastně taky měl bejt obr... RANĚVSKÁ: To by se vám líbilo? Obři se hodí jenom do pohádek, jinak nahánějí lidem hrůzu. (V pozadí jde Jepichodov a hraje na kytaru) RANĚVSKÁ (zamyšleně): Jepichodov jde... AŇA (zamyšleně): Jepichodov jde. GAJEV: Slunce zapadlo, panstvo. TROFIMOV: Ano. GAJEV (tiše, jako by deklamoval): Ó přírodo, čarovná přírodo, jež záříš věčným světlem, nádherná a lhostejná přírodo, kterou nazýváme matkou, spojuješ v sobě bytí i smrt, křísíš k životu i obracíš v nicotu... VARJA (prosebně): Strýčku! AŇA: Strýčku, už zase! TROFIMOV: Měl byste spíš od koule na mantinel pravou falší. GAJEV: Už mlčím, mlčím. (Všichni zamyšleně sedí. Ticho. Jenom Firs si něco bručí pod nos. Náhle se ozve vzdálený zvuk, jakoby z nebe, smutný a zmírající zvuk, jako když praskne struna) RANĚVSKÁ: Co to bylo? LOPACHIN: Nevím. Někde daleko na šachtě se utrhnul hunt. Ale někde hodně daleko. GJEV: Možná nějaký pták... jako volavka. TROFIMOV: Nebo výr... RANĚVSKÁ (se zachvěje): Najednou mi je nějak divně. (Pauza) FIRS: Před neštěstím to bylo zrovna tak: sova houkala, samovar pískal a pískal... GAJEV: Před jakým neštěstím? FIRS: Když zrušili nevolnictví. RANĚVSKÁ: Víte co, přátelé, půjdeme, už se stmívá. (Aně) Máš v očích slzy... Copak je, holčičko? (Obejme ji) AŇA: Jen tak. To nic není, mami. TROFIMOV: Někdo sem jde. (Objeví se Kolemjdoucí, v bílé obnošené čepici, v kabátě, je mírně opilý) KOLEMJDOUCÍ: Promiňte, prosím vás, dostanu se tudy přímo na zastávku? GAJEV: Dostanete. Jděte touhle cestou. KOLEMJDOUCÍ: Srdečné díky! (Zakašle) Nádherné počasí... (Recituje) Bratře, jenž strádáš tu dnes... pospěš k Volze, jejíž pláč... (Varje) Mademoiselle, neupřete hladovému spoluobčanovi malý příspěvek... (Varja zděšeně vykřikne) LOPACHIN (rozhořčen): Žádný sprosťáctví nesmí překročit meze slušnosti! RANĚVSKÁ: Prosím... tady máte... (hledá v peněžence) Nemám drobné... Vždyť je to jedno... nate... KOLEMJDOUCÍ: Srdečné díky. (Odejde) (Smích) VARJA (vyděšená): Já jdu pryč... jdu pryč... Víte, mamičko, že doma lidi nemají co jíst, a vy mu dáte málem stovku. RANĚVSKÁ: Co mám dělat, když jsem taková hloupá. Doma ti dám všechno, co mám. Pane Lopachine, že mi ještě půjčíte! LOPACHIN: Ale jistě. RANĚVSKÁ: Pojďme, panstvo, už je čas. Představ si, Varjo, že jsme ti tady dohodli svatbu. Gratuluju. VARJA (v slzách): S tímhle se nesmí žertovat. LOPACHIN: Ochmélie, jdi do kláštera... GAJEV: Už mě svrbí dlaně, dávno jsem nedržel tágo. LOPACHIN: Ochmélie, ó, nymfo, pomni mne ve svých modlitbách! RANĚVSKÁ: Jdeme, panstvo. Brzy bude večeře. VARJA: Ten mě vyděsil! Div se mi srdce neutrhne! LOPACHIN: Tak, panstvo, nezapomeňte: dvaadvacátýho srpna bude dražba višňovýho sadu. Myslete na to!... Myslete! (Všichni kromě Ani a Trofimova odcházejí) AŇA (se smíchem): Tomu člověku můžeme poděkovat za to, že jsme teď sami. Varja se ho lekla. TROFIMOV: Má strach, že se do sebe zamilujeme, tak se od nás celý den ani nehne. Nemůže tím slepičím mozečkem pochopit, že láska je pro nás přízemnost. Obejít všechno to malé a prchavé, co člověku znemožňuje... být svoboden a šťasten, to je cíl a smysl našeho života. Kupředu! Jdeme nezadržitelně za planoucí hvězdou, která nám září v dáli! Kupředu! Držte krok, přátelé! AŇA (spráskne ruce): Jak krásně to umíte vyjádřit. (Pauza) Dneska je tady kouzelně. TROFIMOV: Ano, nádherné počasí. AŇA: Co jste se mnou udělal, Péťo, proč už nemám višňový sad tak ráda jako dřív? Byla jsem do něho přímo zamilovaná, zdálo se mi, že na zemi nemůže být hezčí místo než je náš sad. TROFIMOV: Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza) Podívejte, Ano, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi: z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy ... Vlastnit živé lidi – to nás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně... Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdříve vykoupit svou minulost, skoncovat s ní, a vykoupit ji můžeme jenom obrovskou nepřetržitou prací. Pochopte to, Aňo. AŇA: Dům, ve kterém žijeme, už dávno není náš, a já odejdu, dávám vám své čestné slovo. TROFIMOV: Jestli máte klíče, hoďte je do studny a odejděte. Buďte volná jako pták. AŇA (nadšeně): To jste řekl krásně! TROFIMOV: Věřte mi, Ano, věřte! Ještě mi není třicet, jsem mladý, jsem ještě student, ale už jsem hodně vytrpěl! Jak přijde zima, hladovím, jsem nemocný, nervózní, ubohý jako žebrák, a – kam všude mě osud zavál... kde všude jsem nebyl! Přesto bylo mé srdce vždycky, každou vteřinu, ve dne v noci plné neobjasnitelných předtuch. Já tuším, že přijde štěstí, Ano, já už ho vidím ... AŇA (zamyšlené): Vychází měsíc. (Je slyšet, jak Jepichodov hraje na kytaru stále tutéž smutnou píseň. Vychází měsíc. Někde blízko topolů hledá Varja Aňu a volá: Ano? Kde jsi?) TROFIMOV: Ano, vychází měsíc. (Pauza) Tuším to štěstí, už jde, přichází blíž a blíž, slyším už jeho kroky. A když se ho nedočkáme my, když ho nepoznáme, co na tom? Poznají ho jiní! HLAS VARJI: Aňo! Kde jsi? TROFIMOV: Zase ta Varja! (Vztekle) To už přestává všechno! AŇA: A co? Pojďme k řece. Tam je hezky. TROFIMOV: Pojďte. (Odcházejí) HLAS VARJI: Aňo! Aňo! Opona |