|
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor Druhé dějství CHLESTAKOV: To se teda nasmějeme, jestli nic nedá. (Zaúpí) – Úplný křeče! – to jakživ nepamatuju... Co bych ještě prodal? Kalhoty? Ne, radši umřu, ale doma mě uvidí podle poslední módy. Měl jsem si vypůjčit ekvipáž, to by bylo – sakra! – objevit se v ekvipáži! Přihnal bych se k sousedovi před statek jak žížavá čára – vpředu světla, vzadu Osip v livreji. Ten poprask! „Kdo to – co to?!" A lokaj hlásí: (Stojí v pozoru) „Ivan Alexandrovič Chlestakov z Petrohradu přijel složit poklonu." Stejně, kořeni, nemají ponětí, co je to „složit poklonu"! Tam ještě tak zajede koňskej handlíř – valí se, medvěd, rovnou do salónu! – Přitočím se k nějaký ty dcerunce: (bohatá úklona) „Milostivá slečno, jak já..." Já snad omdlím... Vstoupí Osip a Číšník. CHLESTAKOV: Co je? OSIP: Nesou oběd. CHLESTAKOV (tleská a nadskakuje na židli): Nesou, nesou, nesou! ČÍŠNÍK (s talíři a ubrouskem): Pán ale dává naposled! CHLESTAKOV: Pán, pán! Kašlu na tvýho pána! Co je dneska? ČÍŠNÍK: Polévka a pečeně. CHLESTAKOV: Jenom dva chody? ČÍŠNÍK: Dva. CHLESTAKOV: Co je to za nesmysl? To já nepřijmu! Ptám se: co má tohle znamenat, co? To je málo! ČÍŠNÍK: Pán povídal, že je to až moc. CHLESTAKOV: A kde je omáčka? ČÍŠNÍK: Není. CHLESTAKOV: Když jsem šel kolem kuchyně, všecko jen bublalo... A v lokále dopoledne takoví dva pindíci jedli lososa a bůhvíco ještě! ČÍŠNÍK: Ono by, prosím, bylo, ale není. CHLESTAKOV: Jak to – není? ČÍŠNÍK: No, není, no! CHLESTAKOV: A losos a ryby a kotlety? ČÍŠNÍK: Jenom pro pořádný lidi. CHLESTAKOV: Hovado žíhaný! Jiný se můžou cpát, a já mám sušit hubu! Copak to nejsou hosti jako já? ČÍŠNÍK: To se ví, že nejsou. CHLESTAKOV: A jaký jsou, co? ČÍŠNÍK: Jaký by byli! Obyčejný, ale platěj. CHLESTAKOV: S tebou se budu bavit, kopyto! – (Naleje si polévku a jí) To má bejt polívka? Nabral vodu od nádobí, chuť to nemá, jen to páchne! Nejím! Přines jinou! ČÍŠNÍK (bere talíř): Pán řek: když nechce, ať nechá. CHLESTAKOV (ubrání rukou jídlo): Nono! Nešahat, vrtáku! Takový chování si odpusť, ano! (Jí dál) Kristepane, to je polívka! Ani mastný vočko, peří v tom plave, či co! – (Pokyne) – Maso! – (Na Osipa) Tu máš, trochu zbylo. – (Rozřezává maso) – To má bejt pečeně? Tohle?! ČÍŠNÍK: No a? CHLESTAKOV: Tohle že je maso? Upekli podešev! (Plnými ústy) Darebáci! Čím mě to ta banda krmí! Než to člověk rozkouše! – (Šťárá se prstem v zubech) –Ničemové! Horší jak kůra ze stromu! Vždyť přijdu o zuby! Holota! – (Utírá si ústa) – Víc už nic? ČÍŠNÍK: Nic. CHLESTAKOV: Zloději! Lumpové! Kdyby aspoň omáčku nebo moučník... Vyděrači! Takhle brát hosty na hůl... Číšník sklízí a odnáší nádobí, Osip s ním. CHLESTAKOV: Po jídle jak po vejprasku... Jen to žaludek polechtalo. Kdybych měl aspoň drobný, že bych si poslal pro žemli! OSIP (vběhne): Přijel hejtman – shání se po vás! CHLESTAKOV: A jsme v tom! Pacholek hostinská – tak mě přece udal! Jestli mě vážně zavřou? Kdyby aspoň ve vší formě, třeba bych... Ne, já nechci! Ať si nemyslí! Já nejsem jen tak někdo! Co! (Dodává si kuráž) Já mu řeknu rovnou: „Co si to dovolujete? Jak se můžete opo..." U dveří se pohne klika. Chlestakov zvadne. Hejtman vstoupí, zarazí se. Oba vyděšeni, koukají na sebe s vyvalenýma očima. Dobčinskij se vzadu drží dveří. HEJTMAN (se po chvíli trochu vzpamatuje a natáhne ruce podle švů u kalhot): Nejuctivější poklona. CHLESTAKOV (se ukloní): Je mi ctí... HEJTMAN: Račte prominout... CHLESTAKOV: To nic... HEJTMAN: Jakožto zdejší hejtman – je mou povinností –aby bylo o naše hosty a vůbec urozené návštěvníky řádně postaráno – že ano... CHLESTAKOV (zajíkavě, pak hlasitě): A co mám dělat? Já za nic nemůžu... Já se vyrovnám! Jen co mi pošlou z domova. Bobčinskij sem strká hlavu. To běžte na hostinského: hovězí jak prkno, polívku jsem musel vylít z okna. Celé dny mě moří hladem... Čaj se prostě nedá pít: smrdí rybinou... A já mám za to...? To by ještě scházelo! HEJTMAN (se málem hroutí): Odpusťte, ale já jsem opravdu nevinen! V tržnici míváme maso první jakosti. Okamžitě vyšetřím, kde to vzal. A jestli něco nesouhlasí, tak – Kdybyste dovolil, nabídl bych vám jiné ubytování... CHLESTAKOV: Ne, nechci! Myslíte, že nevím, co to je, to vaše ubytování! Jakým právem? Co si to dovolujete? Vždyť já... Já sloužím v Petěrburgu... (Rozpálíse):.. Já, abych tak řekl, já... HEJTMAN (stranou): Ježíšmarjá, to je metr! Všecko ví, všecko už mu donesli – kupci proklatý... CHLESTAKOV: I kdybyste přived celou posádku – nepůjdu! Já to poženu až k ministrovi! (Buší pěstí do stolu) Jak vy si to vůbec – co vy takhle! – HEJTMAN (se celý třese): Pro smilování boží, neničte mě! Mám ženu a děti! Přece byste nepřivedl člověka do neštěstí! CHLESTAKOV: Ne, nikam! Co je mi do toho? Že vy máte ženu a děti, já půjdu do kriminálu – to je nádhera! Bobčinskij polekaně zaleze. HEJTMAN: Ježíši, já to tak nemyslel, to já jen z nezkušenosti, přísahám! Dětí hodně, peněz málo... Račte sám uvážit: gáže stačí sotva na cukr a na čaj. Jestli došlo k nějakým úplatkům, tak nejvejš maličkost: něco do špajzu, nějakej ten hadřík... A že jsem dal namrskat, to je sprostá pomluva! Člověk se každému nezavděčí. Taková sebranka – utopili by mě na lžíci vody! CHLESTAKOV: Co mi to tady? S tím na mě nechoďte! Mně namrskat nedáte, na to nemáte gebír! To bych se podíval! Já se vyrovnám, já zaplatím. Že zrovna nemám u sebe! Mít peníze, tak tu netvrdnu. HEJTMAN (stranou): Jo ták... Ten se vyzná! Napřed spustí hrůzu, že člověk neví, kudy kam... Za pokus to stojí, snad mi hlavu neutrhne... – (Nahlas) Tedy jestli se jaksi nacházíte ve finanční tísni nebo vůbec, jsem okamžitě hotov... (Vytáhne prkenici) – Je mou povinností jakožto hejtmana... CHLESTAKOV: Vy byste – ? Půjčte mi! Jenom půjčit! Hned zaplatím hostinskému. Dvě stovky by stačily, možná i míň. HEJTMAN (mu podává peníze): Rovné dvě stovky, ani se s tím nepočítejte. CHLESTAKOV: Uctivé díky! Pošlu vám to obratem. Na mě je spoleh... Vy jste ale šlechetný člověk! To jsem nečekal... HEJTMAN (stranou): Sláva na výsostech! Bere peníze... Teď už to snad půjde hladce. Však jsem mu taky pro jistotu vrazil hned čtyři sta. CHLESTAKOV: Hej, Osipe! Osip vstoupí. Číšníka! (Obrátí se na hosty) Ale pánové! Přijměte místo, prosím pěkně. HEJTMAN: To nic, my postojíme. CHLESTAKOV: Ale jen račte! Teď vidím, že jste přímá povaha a že máte dobré srdce. Já – abych pravdu řekl – já myslel, že jste mně přišli – Jen si sedněte! Hejtman a Dobčinskij si sednou, Bobčinskij nakukuje do dveří. HEJTMAN (stranou): Kuráž, Antošo! Chce si zachovat to inkognito. Jen říct! My jsme taky honěný... Jako když nevíme, co je zač – jasný? (Nahlas) Tak se tak služebně procházím – tadyhle s Petrem Ivanovičem – a napadlo mě: zkontroluj schválně hostinec! Já totiž nejsem jako jiní hejtmanové, co je jim všecko fuk. To já, já kromě svých povinností koukám i z lásky k bližnímu, abych se s každým zacházelo jaksepatří – a vidíte: taková příjemná náhoda! CHLESTAKOV: Viďte! Nebýt vás, tak tu trčím bůhvíjak dlouho. Vůbec jsem nevěděl, jak zaplatím. HEJTMAN (stranou): Mně budeš něco povídat! Nevěděl, jak zaplatí! – (Nahlas) Dovolil byste otázečku. Kam jako ráčíte cestovat? CHLESTAKOV: Do saratovské gubernie. Mám tam vesnici. HEJTMAN (stranou s ironickou tváří): Do saratovské gubernie. A ani se nezačervená! Na toho bacha! – (Nahlas) Krásná idea. Ono vůbec cestování – má to sice taky svý: kolikrát nejsou koně... Ale zase to povyražení, ta potrava pro ducha! Vy asi ráčíte cestovat jen tak... CHLESTAKOV: Bohužel, otec mě potřebuje doma. Starej pán začal vyskakovat, že jsem to v Pitěru nikam nedotáh. Podle něj stačí přijet a hned ti připíchnou metál! Já bych ho poslal, ať to zkusí! HEJTMAN (stranou): Ten to na mě valí! I starýho otce do toho zaplet. (Nahlas) A na dlouho ráčíte? CHLESTAKOV: Jo, to kdybych věděl... Mluvte do dubu! Ale já mu to řeknu: „Já bez Petěrburgu nemůžu žít!" Mám se zahrabat uprostřed nějakejch drnů, ne?! Dneska je jiná doba: moje duše prahne po kultuře. HEJTMAN (stranou): Lže, jako když tiskne... Je to jak za groš kudla, nehtem bys ho rozmaž... – (Nahlas) Svatá pravda! Co v nějakém Zapadákově? To máte jako tady: člověk pro samé starosti nejí, nespí, zdraví nešetří, pořád mu v hlavě leží blaho vlasti – a odměna? Velikej otazník. – Nemáte tu trochu vlhko? CHLESTAKOV: A jak! A ty štěnice, to jste ještě neviděli! Koušou jak vzteklý. HEJTMAN: Nepovídejte, taková návštěva a trpí! A od koho? Od ničemných štěnic, které ani neměly spatřit světlo světa! – A nepřipadá vám to tu tmavé? CHLESTAKOV: Jak v pralese. Hostinský si postavil hlavu, že mi sem svíčku nedá. Kolikrát bych měl chuť něco dělat, něco si přečíst, nebo mám nápad, potřebuju to hodit na papír – nejde to: tma, temno... HEJTMAN: Já bych si třeba i troufl... Ale ne, nejsem hoden! CHLESTAKOV: Co? HEJTMAN: Kdepak, nejsem hoden. CHLESTAKOV: Nerozumím... HEJTMAN: Kdybych se mohl osmělit... V mém domě by pro vás byl rozkošný pokoj – světlo, ticho... Ne, sám cítím, že by to byla příliš velká čest... Nehněvejte se, prosím, jsem jenom prostý člověk. CHLESTAKOV: Naopak, dovolte, s radostí. Mně by byl privát milejší. HEJTMAN: To byste mi udělal radost! A co teprv mé ženě! My tak rádi hosty! To už mám odmalička. A zvlášť takový inteligentní člověk! Já vám nelichotím – to nemám v povaze – to já tak od srdce... CHLESTAKOV: Díky... Já taky – nesnesu dvojí tvář. Ale na vás je hned vidět, že to myslíte upřímně – to se mi líbí. Proč bych to nepřiznal: jsem dojat, když se mi prokazuje oddanost a úcta, úcta a oddanost... Vstoupí Číšník provázen Osipem. Nakukuje Bobčinskij. ČÍŠNÍK: Vy jste mě zas volal? CHLESTAKOV: Ovšem. Účet! ČÍŠNÍK: Už jsem vám dal dva. CHLESTAKOV: Budu si pamatovat tvý pitomý účty! Kolik to dělá? ČÍŠNÍK: Tak to máme: první den oběd, druhej den jste si dal lososa, a pak už to šlo pořád na dluh – CHLESTAKOV: Trdlo – začne to vypočítávat! Povídám: všecko dohromady! HEJTMAN: Neračte se obtěžovat, on počká. Vypadni! Peníze ti přinesou. CHLESTAKOV: To je taky pravda. (Schovává peníze) Číšník vypadne. HEJTMAN: Nepřál byste si zatím prohlédnout některé vymoženosti našeho města – chudinský ústav a podobně? CHLESTAKOV: A proč jako? HEJTMAN: Tak. Jak to vedeme... pořádek... rozkvět... CHLESTAKOV: Když myslíte... HEJTMAN: Takže – jestli budete mít chuť, mužem zaskočit taky do školy, že ano, jak probíhá vyučování –mají tam všelijaké předměty – CHLESTAKOV: Klidně. HEJTMAN: Pak bychom navštívili káznici a městské vězení – CHLESTAKOV: Na co vězení? To radši ten chudobinec. HEJTMAN: Prosím, já se přizpůsobím. Pojedete ve svém voze, nebo se mnou? CHLESTAKOV: Třeba s vámi. HEJTMAN (Dobčinskému): To znamená, že jsme plný. DOBČINSKIJ: Nevadí, prosím, já tak... HEJTMAN (tiše Dobčinskému): Aspoň zanesete lístek my ženě. Ale trap! – (Chlestakovu) Kdyby vás to neobtěžovalo, já bych si tady u vás – jenom pár řádeček pro ženu, aby se trošku nachystala – když máme tak vzácného hosta. CHLESTAKOV: Ale snad ani... Ostatně, tady máte inkoust. S papírem to bude horší... Leda na ten účet. HEJTMAN: Bodejť. – (Píše a povídá si pro sebe) Počkej po snídani! Navrch to řízném lahví madeiry – domácí výroba – takhle se nezdá, ale porazí vola. Snad tě našahám a bude po strachu... Když dopíše, dá lístek Dobčinskému, který jde ke dveřím, ale v tu chvíli se dveře vyvrátí z pantů a Bobčinskij s nimi padne na scénu. Všichni vykřiknou. Bobčinskij se zvedá. CHLESTAKOV: Copak? Neuhodil jste se? BOBČINSKIJ: Ne, to nic, prosím, nenechte se rušit, jenom tady nos... On má pan doktor Hübner takovou náplast, to hned přejde... HEJTMAN (Chlestakovu): Toho si nevšímejte. (Gesto k odchodu) Poníženě prosím... (Osipovi) Kamaráde, přeneseš všecko ke mně, k hejtmanovi, on už ti každej ukáže. Račte prosím... – (Pouští před sebou Chlestakova, ještě se vyčítavě obrátí na Bobčinského) Já bych vás – ! Nevíte o jiným místě, kde sebou praštit! Rozplácne se jak nevímco! Vyjdou. Opona |