|
Bratři Mrštíkové: Maryša
Páté jednání, výstup třetí Oknem kuchyně je vidět na záhrobeň, kde děvče-dělnice osekává roští, zametá a popěvuje si: „O vánoci, dlúhé noci". VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala oheň) VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády, ptá se drsně) Berete řepu z té první hromady – nebo z té v rohu? VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti) Z první. VÁVRA A krky ste už zkrmily? VÁVROVÁ (utrhne se naň) A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na sporáku hrnce) VÁVRA (hrubě) No, zeptat se snad smím? VÁVROVÁ (se smíchem) Eh, tak se pté... mně je to jedno. VÁVRA Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró šupem vodí po světě. VÁVROVÁ Ještě mě nevedli! VÁVRA Daleko do teho nemáš. VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek na hlavě) Ba nemám. VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí) Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a poručí) Snídani mně přichysté! Pojedu pro dříví. VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíží) VÁVRA (odejde) VÁVROVÁ (sama) Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve 4. jednání. Vrátí se, strhne hmoždíř z police, hodí obsah papírku do něho a rychle tluče otrušík) Jako potkána ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. (Dotluče. S ještě větším chvatem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou) výstup čtvrtý VÁVRA (vejde a věší pilku na hřebík) VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá v lžičníku, a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou) Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý – VÁVRA Černý mně dej. VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek) VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl) Sladilas to? VÁVROVÁ (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu) Zapomněla jsem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb) VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy) Od koho je káva? VÁVROVÁ Od žida. VÁVRA A proč ne ze spolku? VÁVROVÁ Měli zavříno. VÁVRA Tahle je ztuchlá nebo co. (Rychle pije) VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíží se stále po Vávrovi. S nápadným účastenstvím) Pojedeš na panský? VÁVRA Na panský. Proč se ptáš? VÁVROVÁ Tak; aby dříví bylo suchý. Včera jsme nemohly ani zatopit. (Oba mlčí) VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni, ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí znovu k ní. Vlídně) Maryško! VÁVROVÁ Co chceš? VÁVRA Proč seš na mě taková zlá? Což nemůže bét u nás jináč? Ubyde ti, když se na mě vlídně podíváš? Poslechni, Maryšo! – Já na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu hrozit, jen dyž trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. – Nevíš, jak to člověka bolí – VÁVROVÁ (zakryje si rukama i zástěrou oči a tvář. Ze dvora zvoní cepy) VÁVRA Tak sem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám, co enem si budeš přát – jen abys byla u mě spokojena a šťastná. A zatím – podívé se na mě – podívé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Je teho potřeba? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji líbat) Co si tvý srdce jenom žádá, nic ti neodepřu. Všecko pro tebe udělám. (Políbí ji) VÁVROVÁ (polo dobrovolně, polo s nucením prohne se mu pod rukou a dá se políbit na tvář. Pojednou se zachvěje na celém těle, odpáčí mu ruku a s odporem uhne od něho) VÁVRA (přemáhá zlost a dotkne se jejího ramene; i doráží prosebně) Dyž ti pěkně prosím. Mám přece děti; co z nich bude, dyž budó vidět, jaké vedeme život? VÁVROVÁ (rozhodí ruce a mírně jej odstrčí od sebe) Sedni a pi! (Jde pro hrnek) Cos nedopil? (Postaví hrnek zpět) VÁVRA (vezme hrnek a dopije do dna. Okamžik mlčení) VÁVROVÁ Keré si vezmeš kožuch. VÁVRA Ten dlóhé mně přines. VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s kožichem) VÁVRA (oblékne kožich – dlouhý žlutý) Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novó slámu. (Odejde. Za scénou tepou cepy) VÁVROVÁ (sama přemožena rozčilením zavrávorá – obepne lokte kolem hlavy a potácí se směrem, kde na zdi visí krucifix. Tiše stojí opřena o zeď a s hlavou vztyčenou leží nehybně na zdi) Sám temu chtěl. (Cepy náhle přestanou tepat a ze dvora zaléhá sem hluk a ropot několika mužských i ženských hlasů. Hluk roste a blíží se. Musí uplynout delší chvíle, než cepy přestanou tepat, aby Vávrová měla dosti času – vyhrát všechny pocity, které se v ní ozývají této chvíle. Občas vzhlíží ke kříži. Když cepy přestaly tepat, ozve se v ní strach. Strašné ticho. Teprve až odehrála tento poslední pocit, který jí divoce zmítá, přiběhne Rozára) výstup pátý ROZÁRA (v běhu, běží rovnou cestou pro vodu) Pro Boha všemohoucího, paňmámo – – co se to stalo – – pantáta je bez sebe – – VÁVROVÁ (ani se nehne) ROZÁRA (s podivením hledí po ní, a pak odběhne) výstup šestý VÁVROVÁ (sama, stále na svém místě. Hluk se blíží síní dovnitř. Delší chvíle. Hraje očima. Oknem je vidět) MLATCI (ženy i mužští zpola vedou, zpola nesou Vávru – polomrtvého. Výkřiky) HLASY Co se mu jen stalo? Co se mu jen stalo? Tak najednó?! VÁVROVÁ (právě když s Vávrou mají přijít dveřmi v pozadí na jeviště, zvedne oči k nebi) ŽENA (předběhne mlatce, všimne si pátravě Vávrové, uchopí ji za ruku, trhne doprostřed jeviště a pohlédne jí do odvrácené tváře) Děvčico neščasná – tys jé otrávila!? (Ve dveřích objeví se pouze boty mrtvého. V pozadí ve dveřích muži nesoucí Vávru) VÁVROVÁ (dutě) Otrávila. Opona spadne |