|
Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
2. dějství, 4. výstup ŠTEVA, KOSTELNIČKA. ŠTEVA (stísněně): Tetko Kostelničko, poslala jste mi cedulku, abych k vám došel, když nedojdu, že se stane hrozné neštěstí. Co mi to máte povědět? KOSTELNIČKA (ukáže na dveře komory): Vejdi dál... (Števa váhá.) No, co váháš? ŠTEVA: Mně je úzko... Stalo se něco – Jenůfě? KOSTELNIČKA: Ona už okřála a dítě je také zdrávo. ŠTEVA: Už je na světě? KOSTELNIČKA: Už týden. (S hlubokou výčitkou.) Ty ses jedinkráte nedošel na ni zeptati ŠTEVA: Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mne to dost. Ale když vy jste se, tetko, na mne tak osápla pronásledovat jste mne chtěla – a zrovna k tomu se Jenůfě krása pokazila – nemohl jsem za to. KOSTELNIČKA: Tož jenom vejdi. ŠTEVA: Já se bojím. Ona tu čeká? Dojela už z Vídně? KOSTELNIČKA: Jenůfa spí. (Otevře dveře do komory.) Sem po pět měsíců nikdo nevešel... Jenůfa nebyla ve Vídni –tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Štefan; – sama jsem ho okřtila. ŠTEVA: Chuďato... KOSTELNIČKA: Ba, chuďato. Ale stokrát bědnější je Jenůfa. Já byla pořád tak jista, že to dítě umře, že bude tím jejím trápením slabé – neduživé – že bych to v tichosti do svěceně země mohla uklidit a nikdo by se jakživ o tom nedozvěděl. Ale ono je zdravé, silné, chce žít a proto, jenom proto jsem tě zavolala. ŠTEVA: Já budu na ně platit, tak jako se spořádal Jano Kapiců se svou frajerkou. Jen to, proboha vás prosím; tetuško, mezi lidmi nerozhlašujte, že je to moje. KOSTELNIČKA (ho chytí křečovitě za ruku a táhne ke dveřím): Podívej se taky na ni – na Jenůfu. Čím ti, bědná duša, ublížila, žes ji uvrhl do té hanby a včil ji nechceš pomoci? Když tys ani jedenkráte nevyšlapal k nám cesty, když přestala doufat, že jen za mou přísnost' se hněváš, chtěla se mi jednou otrávit; naškrabala si sirek do mléka. Ale já na to jako její strážný anděl došla a tehdy, v ten hrozný večer, se mi na kolenou přiznala ku své hanbě. Števo, v tu chvíli mi můj hořký osud podťal život – ale já se utíhnu ráda se světa – jen co by se té nějak ulehčilo. Vždyť já to mám na zodpovídání, že jsem ji k vám do mlýna dala! ŠTEVA: Ale, tetuško – však je takových ženských tisíce na světě; bar se s tím, když má nějakou pomoc, ještě provdat může... KOSTELNIČKA: Ale za koho – jenom za, tebe! Víš, ona, chuděra, mnohonáckrát chtěla tě volat nebo za tebou jít, ale já nedopustila, prorokujíc stále, že to dítě umře, že tě nebude za co prosit. Už toho ponížení jsem se bála, dát ti Jenůfu přes vlastní svou zápověď – však nešťastná s tebou bude dost –z tebe jakživ dobrý, spořádaný muž nebude. ŠTEVA: Zas už mne chcete pronásledovat! Však u rychtářů se mne nebojí, dají mi přece tu nejpěknější dceru. A kmotřenka rychtářka povídaly, že ze mne, až se vybouřím, bude teprve spořádaný muž. KOSTELNIČKA: Není jiné pomoci – není; musím tě uprosit – ač lidé si prstem na mne budou okazovat: To je ta nadnášlivá Kostelnička, jak ještě byla ráda, že si Števa svou nepoctivou frajerku sebral!... Ta si tu svou pastorkyni vychovala a uhlídala, měla se s čím chlubit – dobře jí Pánbůh vlastních dětí nesvěřil! Svěří děvčici do mlýna pod dohlídku dětinské stařenky – Števovi do rukou. ŠTEVA: Ale, tetuška, však to není tak veliké neštěstí, jenom když se to lidé nedozvědí. Horší by bylo, kdyby to bylo Jenůfu život stálo, jako jsem se zprvu – lekl. Včil by bylo nejlépe, kdybyste se někam do jiné krajiny odstěhovaly. KOSTELNIČKA: Samy – bez tebe, Števo? Vždyť přece vidíš, že ten chlapčok žije – je celý po tobě. Pojď se přece naň podívat, Števo! (Padne na kolena.) Na kolenou se toho včil musím dožadovat, já, před níž pan farář pověděli, že smeknou... Števo, seber si je oba svatým zákonem – (Števa si zakryje rukama tváře) – neopusť moji pastorkyňu – moji dceru radostnou – ať si již s tebou snáší všechno neštěstí – jenom ať v té hanbě nezůstane – ona a moje jméno... Ty pláčeš? (Vstane, berouc ho za ruku.) Pojď k nim, Števo, vezmi svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! ŠTEVA (se jí vyvine z ruky): Tetuško, kameň by se ustrnul, a já nejsem zlý člověk. Povězte, abych jí dal polovic svého majetku – já bych si na mlýn vypůjčil; co byste jen chtěly –povězte, abych si sebral život já to spíš urobím – ale vzít si ji nemohu, to by bylo neštěstí nás obou. KOSTELNIČKA: Proč také tvoje? ŠTEVA: Protože – já za to nemohu – protože se jí bojím. Ona bývala prv taková milá, veselá, a najednou – už ve mlýně – mně před očima počala se měnit byla cosi na vás podobná – prudká – žalostná. Takové smutné oči mívala, co já nemohu snést, a když jsem ji tehdy po tom odvodě ráno uhlídal, jak měla to líco rozťaté – a s těma smutnýma očima – zprotivila se mi, chuděra – všechna láska k ní mně odešla. Nemohu za to, nemohu, jak Bůh nade mnou. A vás, tetko – nehněvejte se za mou upřímnost' – také se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná – jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala. Potom jsem už znova zaslíben s tou rychtářovou Karolkou – už je všemu konec. KOSTELNIČKA (vzkřikne hrůzyplně): Števo! JENŮFA (v komoře ze spaní): Mamičko, kámen na mě padá! ŠTEVA (sebou trhne a polekaně utíká ze dveří jizby, ven.) KOSTELNIČKA: Obudila se? To se jen ze spaní nazvedla na lůžku a Števa to viděl... Znovu spí. (Zavírá zase dveře u komory na klíč.) Utekl, duša bídná! K dítěti se ani nepřiblížil – a vlastní to jeho krev! (V nejvyšším rozčilení.) Oh, byla bych v stavu toho červíka uničit a hodit mu ho k nohoum. „Na, ty to máš na svědomí!" (Klidněji rozvažuje.) Ale co včil? Kdo ji zachrání? Oh, já to předvídala! (U jizby se otvírají dveře. Vstupuje Laca.) 5. výstup LACA, KOSTELNIČKA. LACA: To jsem já, tetko. Obcházel jsem zde kolem, víte, jak rád k vám docházím se s vámi potěšit. Ale viděl jsem vcházet sem nějakou súsedu a potom, co odcházela, šohaje. A byl to Števo – poznal jsem ho, jak včil odsud utíkal. Co zde hledal? Vrátila se snad už Jenůfa? KOSTELNIČKA: Vrátila. LACA: A bude přece jeho? KOSTELNIČKA: Ne... Ona s ním ani nehovořila. LACA: A mně ji dáte, tetuško – mně, jak jste mne vždycky těšívaly, že se to ještě může stáť! Říkala jste, že on nedbalého života nenechá – a zase byl, tetuško, včera napilý a v hospodě hrál karty až do půlnoci. A říkala jste, proto že mu ji nedáte, že on je její vlastní bratranec, až z Říma by museli mít dovolení, a to že nebývá šťastné manželství. Se mnou bude šťastná, já si ji budu považovat – třebaže ten šrám na tváři měla – bude ze mne spokojený člověk. KOSTELNIČKA: Dala bych ti ji, Laco, a kdybych ji u tebe měla zaopatřenu, ráda bych potom umírala. Ale až ti všechno povím, ty o ni potom nebudeš stát... LACA: Oh, nepopustím od ní, nepopustím za nic na světě! A co by už nepěkná – starúčká byla jako věchýtek – nebo jinému se přece dostala – já bych k jiné srdce přiložiti nemohl. Proč jsem si jenom na ni tak od malička zvykl, nevím – ani bych to nedovedl povědět. KOSTELNIČKA: Laco, ty máš všecko vědět – a potom zkoušej svoji lásku. Tobě prvnímu to svěřuji, lidé se to nesmějí dozvědět, raději smrt'. Jenůfa, bědná děvčica, nebyla jakživa ve Vídni, já ji po celý čas tu v komoře schovávala. Ona před týdnem dostala chlapca, s ním – se Štefkem. LACA: Tetko – to, že by se stalo?... Vy mne jen zkoušíte! KOSTELNIČKA: Jak Bůh nad námi, čistou pravdu ti v té těžkosti povídám; protože vím, že to s ní dobře smýšlíš. LACA (temně): Och, tetko – těžkosť jste mi urobila tak –jako by mne do hlavy kamenem... A já bych si měl sebrat to její – Števovo děcko? KOSTELNIČKA (vzrušeně přejde jizbu a chopí hlavu do rukou. Temně a zimničně): Laco – – věru – už to dítě nežije. –On ten chlapčok – zemřel... LACA: On to Števa věděl? KOSTELNIČKA: Věděl. LACA: Proto on tu zase byl... Chce si nadejít zas Jenůfu a nechat rychtářovy Karoly. KOSTELNIČKA: Snad... Já ho už neznám, jenom pomstu bych na něj svolala, na celý jeho život! LACA: Kde je Jenůfa – doveďte mne k ní... Když bych jen to dítě nemusel mít na očích, ať zví, co že jsem si předsevzal – dokonám. Mne ani ta její vina od ní neodvrátí. KOSTELNIČKA: Dočkaj – já sama jí to musím všechno dříve povědět – ona je tak smutná ještě, truchlivá. Včera teprve jí ten chlapčok umřel a já ho sama pochovala. LACA: Kam? KOSTELNIČKA: Na hřbitov přede dnem. Zemi jsem vykropila svěcenou vodou a dítě v takové truhélce tam schovala. Alespoň se nad ním lidská hanba nepostaví. Také jsem ho sama okřtila – to se všechno smí v čas potřeby. LACA: Dobře jste učinila, to jsem rád, že to nikdo neví, to jsem rád. Chudák Jenůfka. KOSTELNIČKA: Števa, ten to nikomu nebude povídat, a já mu ani nepověděla, co se s dítětem stalo. LACA: Ale včil už bych mohl mluvit s Jenůfkou; nebojte se, já už s ní budu mluvit přívětivě – řekněte jí to napřed – ať se mne nebojí – a že jsem ji od malička věrně lúbil... KOSTELNIČKA: Ještě ne. Teď běž a dozvěď se dřív najisto, kdy bude mít Števa veselí s tou rychtářovou. LACA: Víte, že já s ním už přes rok mluvím jen to, co musím. KOSTELNIČKA: Však nemyslím jeho se zeptat. Běž třeba do dědiny k rychtářovům. (Se stupňující se horečností.) Běž – běž a dozvěď se tam, kdy chystají svatbu. Já to musím vědět – běž! LACA: Tož ano. Mívajte se zatím dobře – co chvíla budu zpátky. (Odejde.) 6. výstup KOSTELNIČKA (sama). KOSTELNIČKA: Co chvíla... a já si mám zatím přejít celou věčnosť, snad celé spasení... Což kdybych raděj dítě někam zavezla na chování?... Ne... Jenůfa by to nedopustila a lhát ona také nedokáže. Jen ono je na překážku, hanbou pro celý život... já bych tím její život vykoupila... a Pánbůh – ten nejlépe ví, jak to všecko stojí a co má takový, červík na světě. (Sebere se závěsky vlňák a zaobalí se do něho.) Já Pánubohu chlapce zanesu... Bude to kratší a lehčí těžkost, nežli mají děti, které dlouho se trápí, než je psotník či záškrt uničí. K Pánubohu dojde, dokud to ještě ničeho není. Do jara, než ledy odejdou, památky nebude. Dorostlý život tím vykoupím. Jenůfčinu i svoji čest... (V největším rozčilení pomíjejíc se smysly.) To by se lidé na Jenůfu – na mne sesypali – vidíte je – (krčíc se okazuje pronásledovaná prstem) vidíte ji, Kostelničku! (Plíživě chvátá do komory a vrátí se s dítětem, jež zaobalí do šátku.) Z hříchu vzešel a věru i Števova bídná duša! (Vyběhne ze dveří, zavrouc je na klíč. – Jenůfa vejde do světnice.) |