|
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti Jednání druhé Šenkovna v honické hospodě. V pozadí ve středu dveře. V levém koutě velká zelená kachlová kamna, od nich směrem do popředí při zdi „kruchta" pro muzikanty, zeleně natřená; v pravém stůl k nalévání piva – za nimi ve zdi výklenek s policemi, na nichž stojí zásobní sklenice na pivo a kořalku – pak láhve s punčem a rosolkami. Na zdích jsou svícny ze dřeva a v nich lojové svíčky; v pozadí napravo i nalevo směrem z pozadí do popředí dva stoly a kolem nich stolice. Prostředek volný k tanci. Výstup první Na pravé straně u stolu sedí DUBSKÝ, DUBSKÁ, VÁCLAV, PETR a BLÁHA. Na levé straně BUŠEK, BUŠKOVÁ, VERUNKA, FIALA a FIALOVÁ. V pozadí sedí ŠMEJKAL, KOŽENÝ, KOVÁŘ a jiní SOUSEDÉ a SOUSEDKY. – Muži kouří z krátkých dýmek; – chasníci kouří krátké doutníky a baví se s děvčaty. Všichni ve svátečním obleku. Mnozí mají svlečené kabáty – mají tedy toliko vesty a bílé košile. Jest před večerem. V pozadí stolu nálevního je MAREK se svou ŽENOU; oba obsluhují hosty. Rozvojem aktu zaleze za kamna houf dětí, které tam skotačí. Pozadím vstupuje MARKÝTKA a TOBIÁŠ, oba v kroji z okolí domažlického. PETR (spatřiv Markýtku, jde jí vstříc; mluví srdečně a vesele a rozjařen) I namoutěduši, koukejme, tohle je ještě ten pravej staročeskej kroj! Člověk by ani neřek, že je tohle ještě v Čechách vidět! Sapraherte, panno Markýtko, vy jste mordsky hezká mladice – krev a mlíko – a tak vesele nastrojená, – jako by se člověk za slunečního poledne zakoukal do kvetoucího máku! – (podává Markýtce sklenici) Připijte mi, panno Markýtko; na vaši krásu! MARKÝTKA (pije) Stálé zdraví, strejčku. (vrátí Petrovi sklenici) Ale, strejčku, vy si umíte ňák divčata dobírat. PETR I jakýpak dobírání, panno Markýtko! Všecko od srdce! A třeba jsem byl už starej dědek, když vidím takovou hezkou mladici v tomhletom pěkném staročeském kroji, tak se mi srdce v těle rozpálí a je mi tak, jako by se mi tuhle (ukáže si na srdce) skřivánek třepetal a svou jarní písničku vesele prozpěvoval. MARKÝTKA No, strejčku, vy jste mušel za svýho mládí bejvat náramně veselej chasník! PETR (s humorem) I pardie, to jsem bejval! I bejval! Já uměl ňák holky prohánět. A kdybych já byl dnes mladej – no, panno Markýtko, nevím, nevím... vy se mi saprahertsky líbíte. MARKÝTKA Ale díte, pantáto. – Rač byste mi moh řect, kde je pan přednosta..., já mám od rána něco na srdci, co bych mu ráda řekla... DUBSKÝ (vstane a jde k Markýtce do středu jeviště) No, panno Markýtko, tu jsem – tak co se stalo? MARKÝTKA Inu, dnes v noci, strejčku, stala se mi vám moc divná věc! (vypravuje) Já vám tak spím tam na návsi vedle té kapličky svatýho Jana v našem vozejku pod plachtou, a tu najednou, mohlo tak bejt asi hodina s půlnoci – začne náš Tygr, co nám hlídá vůz, začne vám najednou věkat. (napodobí štěkot, ale s domažlickým přízvukem) Haf – haaf – háááf – hááááf! – Já vykouknu zpod plachty, a tu vám vidím... Nu, počkejte, já vám to takhle vypodobním. (jde k Markovi, vezme ho za ramena a obrátí ho obličejem do pozadí) Tak, tudle strejček, to je jako ta kaplička. A tudle, co jste vy, strejčku, (ukáže na Dubského), to je jako náš vůz a já tuvotaď koukám (přikrčí se za Dubského) zpod plachty takhle ke kapličce. A tu se vám krade odtamtaď (ukazuje) k té kapličce... MAREK (se ohlédne) MARKÝTKA (obrátí rázně Marka obličejem dozadu) Nevohlížejte se, strejčku, vy jste jako ta kaplička. – Tu se vám krade ke kapličce ňáká ženská vosoba, hlavu měla zahalenou v plíně, a přilepí takle (plácne oběma rukama Markovi na záda – Marek se ulekne, Markýtka ho zase obrátí obličejem dozadu) – nějakej papír na kapličku. Tu já vám vyskočím z vozu a křičím: „Počkejte, vy jedna hříšná vosobo, cák to děláte – dyť je todle (ukáže na Marka) posvěcené místo." A přiskočím a zatřísla jsem s ní. (naplivne si na dlaně a ukáže rukou) Ona vzala do zaječích a hutíkala a cestou něco hučíla. Já ty lejstra strhla dolů – bula přilepena na kapličku těstem – a skovala jsem je do vozu. BUŠEK, BLÁHA, PETR (poslouchají pozorně) DUBSKÝ No a bylo na tom papíru něco napsáno? MARKÝTKA I namouduši bulo. – Já to ráno čtala. Až jsem se toho lekla, co tam stálo napsáno! Ale potom přišli kupci a já na to zapomněla. Ale tudle je, přeřikejte si to sami. (dá Dubskému papír) FIALA (sleduje pozorně tento děj) DUBSKÝ (vezme papír) OSTATNÍ (pozorně naslouchají) DUBSKÝ (čte) „Jestli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu –" VŠICHNI (tím úvodem překvapeni, přistoupí ještě blíže) DUBSKÝ (čte dále) „– tak jsou vejboři špatný lidi!" (zarazí se) BUŠEK (prudce) Cože? VŠICHNI (projevují úžas) DUBSKÝ (mluví s nevolí) Ale tohle je ňáký darebáctví! BLÁHA, HABRŠPERK (pohlížejí v úžase na sebe) FIALA (tváří se překvapeným) To je divná věc! DUBSKÝ (čte) „A když ho přeci neudělají tím ponocným, tak na zdejší ves sedne ze štyrech stran červenej kohout –" (Všeobecné pohnutí a leknutí.) VŠICHNI Cože? Červenej kohout? BUŠEK Cože prej? – Když neuděláme Bláhu ponocným, že bude naše vesnice zapálena? HABRŠPERK (pohlíží do paličského listu) Je tohle špatnost. BUŠEK (prudce) Tohle nepsal nikdo jinej než tuhle Bláha! BLÁHA (prudce) Prosím vás, pantáto, neříkejte to, nebo já za sebe nestojím! DUBSKÝ (pochybuje) Ne, ne – tohle by Bláha neudělal! DUBSKÁ (rázně) Tak špatnej člověk on není. BUŠEK (s opovržením k Dubské) Vy tomu rozumíte! Ženská! (divoce) Kdo by to byl jinej udělal, když tu stojí, neuděláme-li ho ponocným, že bude naše ves ze štyrech stran hořet? BLÁHA (rozčilen a vědom si své neviny) Pantáto, neberte si tohle na svědomí – já to neudělal! BUŠEK (divoce) A já povídám, že jste to udělal! BLÁHA (u velikém rozčilení popadne stolici) Řeknete-li mi to ještě jednou, tak to bude vaše poslední hodinka. BUŠEK (popadne také stolici) Cože? Ty mně, prvnímu radnímu, takhle vyhrožuješ? HABRŠPERK (přiskočí k Bláhovi a zadrží jej) Valentýnku, vzpamatuj se! DUBSKÝ (domlouvá Buškovi) Jářku, Bušku, měj povážení. MAREK (se krčí do kouta a dívá se přes nálevní stolek na tento spor) FIALA (si mne ruce radostí) BUŠEK (divoce) A já povídám, že to udělal! DUBSKÁ (rázně) A já povídám, že to neudělal. BLÁHA (stále s napřaženou stolicí, Habršperk ji však drží) Já palič? Já, kterej jsem poctivě sloužil císaři pánu dvanáct let! (divoce) Krucifix, řekněte to ještě jednou a poteče krev! (chce se vrhnout na Buška) HABRŠPERK (ho zdrží) Valentýnku! BUŠEK Cože? Krev? BLÁHA (prudce) Pusťte mě – tohle já si od takovýho nevzdělance nemůžu dát říct! BUŠEK (znovu rozvzteklen napřáhne stolici) Já že jsem nevzdělanec? BLÁHA (divoce) Já že jsem palič? (Ženou se proti sobě.) DUBSKÁ (k Dubskému důvěrně) Starej, zastaň se ho! DUBSKÝ (vkročí mezi ně, rázně a váženě) A teď já, starosta obce, povídám, ať je tu hned pokoj! (postaví se mezi Bláhu a Buška) BLÁHA, BUŠEK (ostatními kroceni, poněkud se mírní) MARKÝTKA (zároveň během sporu pomáhala brzo držeti Buška, brzy Bláhu, a lomíc rukama komicky bědovala) To jsem tomu dala! HABRŠPERK (jde do popředí a přemáhaje veliké rozčilení snaží se mluviti klidně – k Dubskému) Pane starosto, – tenhle papír si pěkně schovejte, bude ho potřeba na svědectví. (rázně a výhrůžně) To se musí ještě dokázat, kdo tohle psal, a kdyby to mělo jít až ke kriminálu! (k Bláhovi rázně) A ty, Valentýnku, zahoď tu stolici. BLÁHA (se vzpírá) Nech mě! – Nebo – – HABRŠPERK a VÁCLAV (vyrvou mu stolici) HABRŠPERK (ho vezme a tlačí ho ze šenkovny) Valentýnku, pro rány boží, vzpamatuj se; poslechni starýho kamaráda a pojď domů, než něco vyvedeš. (tlačí ho ke dveřím) BLÁHA (se vzpírá již méně a dává se odvádět) Ne, tohle já nemůžu na sobě nechat. Já nejsem žádnej palič! Já jsem poctivej člověk! BUŠEK (křičí) Vy jste palič! FIALA a OSTATNÍ Palič! Palič! HABRŠPERK (se postaví proti nim – divoce) To ještě nikdo z vás nedokázal, že je Bláha palič, rozumíte? (k Bláhovi) Pojď, Valentýnku! Pojď domů! – – (vzdorovitě a výhrůžně k Buškovi) To si ale nemyslete, že před vámi utíkáme! To ne! A vy, pantáto Bušku, a vy všichni, co je vás tu, – to vám na věčný zatracení svý duše přísahám, že všichni Bláhu ještě rádi odprosíte! (odvádí Bláhu, ten se vzpírá) BLÁHA (se vztekem) Ne – ne – s tou hanbou já nemůžu odejít! HABRŠPERK (Odvleče Bláhu téměř násilím. Odejdou středem.) Pojď – pojď – – BUŠEK (se za nimi potupně směje) Ho, ho, my prej toho paliče ještě odprosíme! To jo! (pije) Zavřít ho dáme! (směje se a pije) […] MAREK (vejde mezi ně, plazivě) Pane starosto, Pantáto Bušku, pajmámo – Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem... Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč – – zrovna z Ruska... DUBSKÝ (furiantsky sice, ale mírně) Tak ho přineste, Marku, já platím, co se ho vypije. (pánovitě) Přineste pět flašek! MAREK Hned je tu, pantáto, hned! (odchází) BUŠEK (vyskočí, popadne odcházejícího Marka za límec a vleče jej do popředí) Počkej, Marku! Ten punč platím já! (furiantsky) Přines deset flašek. MAREK S radostí, pantáto. (odchází) DUBSKÁ (živě k Dubskému) Poslouchej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil! DUBSKÝ (vyskočí prudce – furiantsky) To ne! Máš pravdu! (běží za Markem) Počkej, Marku! (vede ho zpět) Ten punč platím já! BUŠKOVÁ (k Buškovi furiantsky) Poslouchej, starej, ty se přece nedáš před celou vsí zahanbit, žes ten punč nechtěl platit! BUŠEK (furiantsky) To ne! (popadne Marka za límec kabátu) Ten punč platím já! DUBSKÝ O ne, Jakube, ten punč platím já! (tahá Marka z druhé strany) BUŠKOVÁ (k Buškovi) Starej, nepovol! BUŠEK (rozpálen) A já povídám, že ten punč platím já! DUBSKÁ (k muži) Filipe, nepovol! DUBSKÝ Já ho platím, rozumíš! To by bylo pěkný, aby se řeklo, že mám v obci dva grunty a že jsem o smlouvách neplatil punč! BUŠEK (tím uražen – furiantsky) A poslouchej, Filipe, ty snad chceš říct, když já mám jen jeden grunt, že nemůžu ten punč zaplatit? (tvrdošíjně) A vidíš, teď teprv nepovolím, a kdyby mělo na to prasknout deset strychů pšeničných polí! DUBSKÝ No, no, Jakube, tohle já nechtěl říct – já tě dokonce nechtěl urazit! Hrom mě zab, že ne! (tvrdšíjně) Ale platit budu já, už proto, že jsem starostou obce, rozumíš! A to víš, já jdu na čest! – Marku, přineste deset flašek punče! BUŠEK (vyskočí a udeří prudce pěstí o stůl a mluví furiantsky) Stůj, Marku, nebo – (Hrozí mu holbou. Chytrácky ke své ženě.) Počkej, stará, já ho seknu! (k Dubskému) A víš ty co, Filipe, (Udeří pěstí o stůl. Křičí.) plať si tedy ten punč! Ale já ti ukážu, že my na našem gruntě taky jdeme na čest! Víš, já slíbil Verunce sedum tisíc přínosu, ale abys věděl, já mám v píseckej záložně (udeří pěstí o stůl, furiantsky) vosum tisíc. Já přidávám Verunce (s důrazem) tisíc zlatejch a Verunka má od týto chvíle (udeří zase na stůl) přínosu vosum tisíc. (ukáže na sousedy) Rozumíš? (furiantsky k sousedům) Vy jste svědky! Tu je ruka! Tak, Filipe, a teď si můžeš ten punč zaplatit! VŠICHNI (žasnou) BUŠKOVÁ (furiantsky) Tos dobře udělal, aby všichni viděli, že se na Buškojc gruntě taky nedají zahodit! VERUNKA a VÁCLAV (radují se – hra) DUBSKÝ (v překvapení) No víš, Jakube, tohle je od tebe, jak se mezi pány říká, nóbl... No, dej pámbu štěstí! BUŠEK Dej pámbu štěstí. (furiantsky k celé společnosti) O tomhle budou mluvit aspoň pět hodin cesty ve vůkolí, co? BUŠKOVÁ (furiantsky si podepře boky a samolibě) No, to si taky myslím! BUŠEK (udeří dýmkou – furiantsky si houkne) Marku, přines mi jednu cikáru! PETR Inu, jak povídám – furianti – všichni ste furianti a samí furianti – výrostkové, muži, děvčata, ženy – samej furiant! (obrátí se do pozadí k ostatním, kteří tuto scénu pozorovali) A myslíte, sousedi, že já jsem lepší než oni? I pámbu chraň! Vždyť jsem taky z toho kořene! (srdečně) Já mám dnes tuhle z těch dětí (ukáže na Václava a Verunku) takovou radost, že jistě navzdor svým pětasedmdesáti letům sám ještě nějaký furiantský kousek vyvedu! |