Jakub de Voragine: Legenda aurea Svatá Lucie Panna Lucie má jméno od latinského slova lux – světlo. Světlo je totiž při pohledu krásné, protože, jak praví svatý Ambrož, podstata světla je taková, že všechen jeho půvab spočívá v pohledu. Jeho šíření je také prosto poskvrny, protože se neposkvrňuje, ať se šíří přes cokoli špinavého. Postupuje přímo bez zakřivení, prochází sebedelší vzdálenost bez velkého zdržování. Tím se ukazuje, že svatá panna Lucie měla panenský půvab bez jediného kazu, že se v ní šířila křesťanská láska bez příměsi nějaké nečisté lásky pozemské, že její směřování k Bohu postupovalo přímo bez oklik, že cesta božského působení byla u ní předlouhá bez zdlouhavé nedbalosti. Nebo také je tak Lucie nazvána proto, jako by byla nějaká lucis via – cesta světla. Když vznešená syrakuská dívka Lucie slyšela, jak se po celé Sicílii šíří pověst svaté Agáty, šla k jejímu hrobu se svou matkou Euthicií trpící už čtyři léta nevyléčitelným krvácením. Při mši bylo náhodou čteno evangelium, v němž se vypravuje, jak Pán jednu ženu z této choroby uzdravil. Tu řekla Lucie matce: „Věříš-li tomu, co se čte, věř, že Agáta je stále v přítomnosti toho, pro jehož jméno vytrpěla mučení. Jestliže se tedy s vírou dotkneš jejího náhrobku, ihned se budeš radovat z úplného zdraví." Když všichni odešli, matka s dcerou setrvávaly na modlitbách u náhrobku. Lucie usnula a viděla Agátu, jak stojí uprostřed andělů, ozdobena drahými kameny, a říkají: „Má sestro Lucie, panno oddaná Bohu, proč žádáš ode mne to, co můžeš pro svou matku učinit okamžitě sama? Hle, díky tvé víře byla uzdravena." Když Lucie procitla, řekla své matce: „Matko má, hle, jsi uzdravena. Prosím tě tedy při světici, která tě uzdravila svými modlitbami, abys mi už nemluvila o ženichovi, ale abys vše, cos mi chtěla dát věnem, rozdala chudým." Matka jí na to odpověděla: „Počkej, až mi zatlačíš oči, a potom si dělej se svým majetkem, co budeš chtít." Lucie jí řekla: „Co mi dáš ve chvíli, kdy umíráš, dáš mi proto, že si to nemůžeš vzít s sebou. Dej mi to, dokud žiješ, a budeš mít za to odplatu." Když se vrátily, každý den rozdělovaly majetek a dávaly chudým podle potřeby. Zpráva o tomto rozdílení se donesla k ženichovi a ten se na to vyptával chůvy. Chůva opatrně odpověděla, že jeho nevěsta nalezla majetek výnosnější a že si ho chce získat na své jméno, a proto že bylo možno vidět, jak nějaký majetek rozprodává. On pošetile uvěřil, že jde o světské statky, a proto začal pomáhat při prodeji. Když však prodala všechno a peníze rozdala chudým, ženich ji přivlekl před konsula Paschasia a žaloval na ni, že je křesťanka a že jedná proti císařským zákonům. Paschasius ji vyzval, aby obětovala modlám, a ona mu řekla: „Obětí, která se líbí Bohu, je navštěvovat chudé a pomáhat jim v jejich potížích. Protože už nic víc nemám, co bych obětovala, nabízím k oběti sama sebe." Paschasius jí na to řekl: „Taková slova můžeš říkat podobnému hlupákovi, jako jsi ty, ale marně to říkáš mně, který jsem strážcem císařských rozhodnutí." Lucie mu odpověděla: „Ty střežíš rozhodnutí císařská, a já budu střežit zákon svého Boha. Ty se bojíš císaře, a já Boha. Ty nechceš urazit císaře, a já si dávám pozor, abych neurazila Boha. Ty se chceš líbit jemu, a já toužím líbit se Kristovi. Ty tedy čiň to, co uznáváš za užitečné pro sebe, a já budu činit to, o čem budu přesvědčena, že je užitečné pro mne." Paschasius jí řekl: „Své dědictví jsi rozházela se svůdci, a proto mluvíš jako nevěstka." Na to řekla Lucie: „Své dědictví jsem uložila na bezpečném místě, svůdce duše a těla jsem však nikdy nepoznala." Paschasius se jí zeptal: „Kdo jsou svůdci těla a duše?" Lucie mu odpověděla: „Svůdci duše jste vy, kteří radíte, aby duše opustily svého stvořitele. Svůdci těla jsou pak ti, kteří dávají přednost tělesnému požitku před věčnými hody." Paschasius řekl: „Však ty ztratíš řeč, až dojde na mrskání." A Lucie řekla: „Slovům Božím nemůže být nikdy konec." Na to Paschasius: „Ty jsi tedy Bůh?" A Lucie řekla: „Jsem služka Boha, který řekl: Až budete stát před králi a knížaty, nemějte obavy, nebudete mluvit vy." Paschasius se zeptal: „V tobě je tedy Duch svatý?" Lucie odpověděla: „Ti, kteří žijí čistě, jsou chrámem Ducha svatého." Paschasius jí pohrozil: „Nechám tě zavést do nevěstince, tam tě znásilní a ztratíš Ducha svatého." Lucie na to řekla: „Tělo se poskvrní jen tenkrát, jestliže duše souhlasí, neboť necháš-li mě znásilnit proti mé vůli, má čistota se zdvojnásobí a bude korunována. Nikdy však nebudeš moci donutit mou vůli k souhlasu. Hle, mé tělo je připraveno k jakýmkoli útrapám. Co váháš? Začni, ďáblův synu, uspokojovat svou touhu po trýznění." Tu zavolal Paschasius kuplíře a řekl jim: „Pozvěte všechen lid a nechť ji hanobí tak dlouho, dokud nezemře." Když ji však chtěli odvléci, Duch svatý jí dal takovou váhu, že jí vůbec nemohli hnout. Paschasius dal zavolat tisíc mužů a svázat ji na rukou i na nohou, oni však nebyli schopni jí pohnout. Tu použil vedle tisíce mužů ještě tisíc párů volů, avšak dívka Páně zůstala nepohnutá. Zavolali tedy mágy, aby jí hnuli z místa svým zaříkáváním, nebylo to však možné. Tu řekl Paschasius: „Jaká jsou to kouzla, že tisíc mužů není s to pohnout jednou dívkou?" Lucie mu řekla: „To nejsou kouzla, ale Kristovo dobrodiní. Použiješ-li jich deset tisíc, uvidíš mě na témž místě jako předtím." Podle výmyslu některých lidí Paschasius věřil, že lze kouzla zahnat močí, proto poručil, aby ji polili močí, a když ani pak nebylo možné jí pohnout, zmaten poručil zapálit kolem ní velký oheň a polít ji smůlou, pryskyřicí a vroucím olejem. Lucie mu řekla: „Dosáhla jsem odkladu svého umučení, abych věřící zbavila strachu z utrpení a nevěřící hlasu, jímž by se mi posmívali." Když pak Paschasiovi přátelé viděli, že je zmaten, vrazili jí meč do hrdla, ona však stále ještě neztratila řeč a řekla: „Ohlašuji vám, že pro církev nastal mír. Právě dnes totiž zemřel Maximián a Dioklecián byl vyhnán ze svého království, a jako byla městu Catanii dána jako ochránkyně moje sestra Agáta, právě tak jsem byla já uznána za přímluvkyni města Syrakus." Zatímco dívka pronášela tato slova, hle, přišli poslové z Říma, chopili se Paschasia, spoutali ho a odvedli s sebou k císaři. Císař se totiž dověděl, že Paschasius vyloupil celou provincii. Přišel tedy do Říma, byl obžalován před senátem, usvědčen a odsouzen k smrti. Panna Lucie se nepohnula z místa, kde byla probodena, nevypustila duši, dokud nepřišli knězi a nepodali jí tělo Páně a všichni přítomní řekli amen. Na témže místě byla pak pochována a byl tam postaven kostel. Zemřela mučednickou smrtí za času Konstantina a Maxentia kolem léta Páně třístého desátého. Voragine, Jakub de: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1998