Hans Christian Andersen: Císařovy nové šaty Před mnoha lety žil jeden císař, který měl tak náramně rád krásné nové šaty, že vydával všechny svoje peníze na to, aby byl pěkně nastrojen. Nestaral se o svoje vojáky, nestaral se ani o divadlo nebo o vyjížďky do lesa, staral se jen a jen o to, aby se ukazoval v nových šatech. Měl roucho pro každou denní hodinu, a tak jako se říká o králi, že je v radě, tak se tady vždycky říkalo: „Císař je v oblékárně." – Ve velikém městě, kde císař sídlil, bylo velmi rušno, každý den tam přicházelo mnoho cizinců. Jednoho dne tam přišli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že dovedou utkat tu nejskvělejší látku, jakou si lze představit. Nejenom že prý jsou barvy a vzorek neobyčejně krásné, ale šaty, které se z té látky ušijí, mají prý tu podivuhodnou vlastnost, že jsou neviditelné každému, kdo se nehodí pro svůj úřad nebo je hloupý, až Bůh brání. „To by byly přece skvělé šaty," myslil si císař. „Kdybych je nosil, mohl bych přijít na to, kdo se v mé říši nehodí pro úřad, který zastává; mohl bych rozeznat chytré od hloupých! Ano, tu látku mi musí hned utkat!" – a vysázel těm dvěma podvodníkům na ruku mnoho peněz, aby začali se svou prací. Podvodníci postavili také dva tkalcovské stavy, dělali, jako že pracují, ale na stavu neměli zhola nic. Bez dlouhého rozmýšlení si vyžádali to nejjemnější hedvábí a nejskvělejší zlato. To si strčili do vlastního váčku a pracovali na prázdných stavech dlouho do noci. „Teď bych přece jenom rád věděl, jak daleko jsou s tou látkou!" myslil si císař, ale bylo mu poněkud divně u srdce při pomyšlení, že ten, kdo je hloupý nebo kdo se vůbec nehodí pro svůj úřad, nemůže látku vidět. Byl sice přesvědčen, že sám o sebe nemusí mít žádné obavy, ale přesto chtěl napřed někoho poslat, aby se podíval, jak to s látkou vypadá. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivuhodnou sílu látka má, a všichni byli chtiví vidět, jak špatný nebo hloupý je jejich soused. „Pošlu ke tkalcům svého starého, poctivého ministra," myslil si císař, „ten může nejlépe posoudit, jak látka vypadá, neboť má rozum a nikdo nezastává svůj úřad lépe než on!" – A tak starý poctivý ministr zašel do síně, kde ti dva podvodníci seděli a pracovali u prázdných stavů. „Jémináčku," myslil si starý ministr a vykulil oči, „vždyť nic nevidím!" Ale nahlas to neřekl. Oba podvodníci ho poprosili, aby byl tak laskav a přistoupil blíž, a ptali se ho, jak se mu líbí krásný vzorek a nádherné barvy. Pak ukázali na prázdný stav a chudák starý ministr nepřestával kulit oči, ale nic neviděl, poněvadž tam nic nebylo. „Panebože!" myslil si. „Že bych byl hloupý? To bych si byl nikdy nepomyslil, žádný člověk se to nesmí dovědět! Já že bych se nehodil pro svůj úřad? Ne, to nejde, abych řekl, že nevidím látku!" „Nu, pročpak nic neříkáte?" pravil jeden tkadlec. „Ó, je to překrásná látka! Opravdu báječná!" řekl starý ministr a díval se svými brýlemi. „Ten vzroek a ty barvy! – Ano, povím císaři, že se mi to neobyčejně líbí!" „Nu, to nás těší!" řekli oba tkalci a jmenovali barvy i vzácný vzorek jejich jmény. Starý ministr dobře poslouchal, aby to mohl císaři opakovat, až se vrátí. A také to udělal. A tu podvodníci žádali ještě víc peněz, víc hedvábí a zlata, že prý je potřebují na tkaní. Všechno strčili do vlastních kapes, na stav se nedostalo jediné vlákénko; tkali dál jako dřív na prázdném stavu. Císař k nim poslal zakrátko zase jiného zdatného hodnostáře, aby se podíval, jak pokračuje tkaní a zda bude látka brzy hotova. Vedlo se mu stejně jako ministrovi, díval se a díval, ale poněvadž tam nebylo nic než prázdné stavy, nic neviděl. „Tak co, není to krásný kus látky?" ptali se oba podvodníci a ukazovali a vysvětlovali nádherný vzor, který tam vůbec nebyl. „Hloupý přece nejsem!" myslil si hodnostář, „že bych se tedy nehodil ke svému dobrému úřadu? To by bylo opravdu divné! Ale nesmím to na sobě dát znát!" A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je svým potěšením z krásných barev a nádherného vzoru. „Ano, je opravdu báječná!" řekl císaři. Všichni lidé v městě mluvili o nádherné látce. Tu ji chtěl vidět sám císař, dokud ještě bude na stavu. Odebral se s celým zástupem vybraných mužů, mezi kterými byli i ti dva staří zkušení hodnostáři, k oběma prohnaným podvodníkům, kteří tkali ze všech sil, ale bez jediné nitky na stavu. „Není ta látka báječná?" ptali se oba zkušení hodnostáři. „Vaše Veličenstvo, račte se podívat, jaký vzorek, jaké barvy!" a ukazovali na prázdný stav, neboť se domnívali, že ostatní tu látku určitě vidí. „Co to je?" myslil si císař. „Nic nevidím! To je přece hrozné, cožpak jsem hloupý? Nehodím se snad k tomu, abych byl císařem? To by bylo to nejstrašnější, co by mě mohlo potkat! Ó, látka je opravdu krásná!" řekl však nahlas, „vyslovuji s ní svou nejvyšší spokojenost!" a spokojeně pokyvoval a pozoroval prázdný stav; nechtěl říci, že nic nevidí. Celý jeho průvod se díval a díval, ale neměl z toho víc než všichni ostatní. Přesto však říkali jako císař: „Ó, je opravdu krásná!" a radili mu, aby si šaty z té nové nádherné látky vzal prvně na nejbližší veliký průvod. „Je báječná, překrásná, skvělá!" šlo od úst k ústům a všichni s ní byli náramně spokojeni. Císař dal oběma podvodníkům do knoflíkové dírky rytířský kříž a nádavkem titul dvorních tkalců. Celou noc před oním dopolednem, kdy se měl konat průvod, seděli podvodníci u svých stavů a měli zapáleno víc než šestnáct světel. Lidé se mohli přesvědčit, jak mají napilno, aby dohotovili císařovy nové šaty. Tvářili se, jako by odebírali látku se stavu, stříhali ve vzduchu velikými nůžkami, šili jehlou bez nitě a nakonec řekli: „Hle, už jsou šaty hotovy!" Císař k nim sám přišel se svými urozenými kavalíry a oba podvodníci zdvihli jednu ruku do vzduchu, jako by v ní něco drželi, a pravili: „Hle, tady jsou kalhoty! Tady je suknice! Tady je plášť!" a tak pořád dále. „Jsou lehké jako pavučina! Člověk by si málem myslil, že nemá na těle dočista nic, ale to je právě velká přednost těch šatů!" „Opravdu!" přisvědčovali všichni kavalíři, ale nic neviděli, poněvadž tam nic nebylo. „Vaše císařské Veličenstvo, račte si nyní nejmilostivěji svléci svoje šaty!" pravili podvodníci, „oblečeme vám nové, tam prosím, před to velké zrcadlo!" Král odložil všechno svoje šatstvo a podvodníci se tvářili, jako by mu oblékali jednotlivé kusy nových šatů, které mu ušili, a vzali ho kolem pasu, jako by mu něco připevňovali. To měla být vlečka, a císař se před zrcadlem otáčel a obracel. „Ó, jak vám sluší! Jak skvěle padnou!" vychvalovali všichni císařovy nové šaty. „Jaký vzorek! Jaké barvy! Je to skvostné roucho!" – „Venku stojí dvořané s nebesy, která ponesou nad Vaším Veličenstvem v průvodu!" hlásil vrchní ceremoniář. „Dobrá, jsem přece připraven!" pravil císař. „Padnou mi dobře, co?" A pak se ještě jednou otočil před zrcadlem, neboť chtěl vzbudit dojem, jako by si opravdu prohlížel nádherné roucho. Komoří, kteří měli nést vlečku, hmatali rukama po podlaze, jako by ji zdvíhali. Šli a drželi se vzduchu, nesměli na sobě dát znát, že nic nevidí. A tak císař kráčel v průvodu pod nádhernými nebesy a všichni lidé na ulici i v oknech říkali: „Bože, jak báječné jsou císařovy nové šaty! Jakou nádhernou vlečku má na svém rouchu! Jak znamenitě mu to padne!" Nikdo nechtěl na sobě dát znát, že nic nevidí, neboť pak by se přece nehodil pro svůj úřad nebo by byl náramně hloupý. Žádné z císařových šatů neměly takový úspěch. „Ale vždyť král nemá nic na sobě!" zvolalo jedno malé dítě. „Panebože, slyšte hlas neviňátka!" řekl otec a jeden šeptal druhému, co to dítě povídalo. „Nemá nic na sobě tuhle jedno malé dítě říká, že nemá nic na sobě!" „Vždyť nemá nic na sobě!" volal nakonec všechen lid. A císaři běhala husí kůže po celém těle, neboť si byl vědom toho, že mají pravdu, ale myslil si: „Teď musím vydržet do konce průvodu." A tak si vykračoval ještě pyšněji a komoří šli za ním a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla. Hans Christian Andersen: Děvčátko se sirkami Byla krutá zima; sněžilo a smrákalo se v tmavý večer: byl to také poslední večer v roce, silvestrovský večer. A v té zimě a v té tmě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova, mělo na nohou pantofle, ale byly mu málo platné! Byly veliké, nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčátko pospíchalo přes ulici, kterou se tryskem hnaly mimo ně dva vozy, ztratilo je. Jeden pantofel již nenašlo, s druhým utekl jakýsi chlapec pokřikuje, že se mu hodí za kolébku, až bude mít jednou děti. A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkama zčervenalýma a promodralýma zimou. V staré zástěrce mělo hromádku sirek; jeden svazeček drželo v ruce. Nikdo si za celý den nic od ní nekoupil; nikdo jí nedal jediný haléř. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé, zlatavé vlásky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslilo vůbec na to, jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulicí překrásně voněla husí pečené – vždyť byl silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslilo. V zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý, se děvčátko schoulilo. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě víc než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo ani jedinkou sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí, třebaže nejhorší škvíry ucpali slámou a hadry. – Ručky měla mrazem téměř ztuhlé. Ach, jak by bylo hezké, zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji o stěnu a zahřála si prsty... Vytáhla jednu, škrt – jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! – Děvčátku se zdálo, že sedí u velikých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným komínkem; hořelo v nich překrásně, a jak hřály! Ach – děvčátko již natahovalo nožky, aby si je také ohřálo – – vtom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce. Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, zeď se stala průhlednou jako závoj: děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa, nadívaná švestkami a jablky! A co bylo ještě nádhernější – husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. Vtom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen masivní, studenou zeď. Rozškrtlo další sirku. A pojednou se octlo pod překrásným vánočním stromkem. Byl ještě větší a ještě vyzdobenější než ten, který vidělo letos o vánocích skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na jeho zelených větvích hořelo na tisíce svíček a shlížely odtamtud na děvčátko pestré ozdůbky, jako jsou ty, jež zdobí výkladní skříně. Děvčátko po nich natáhlo obě ruce – vtom sirka zhasla, vánoční světýlka však stoupala výš a výš – děvčátko vidělo, jak jsou z nich jasné hvězdy na nebi – jedna z nich teď padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!" řeklo si děvčátko, neboť babička – jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která již umřela – říkávala: „Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu." Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička – nesmírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá. „Babičko!" zvolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří – zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná husí pečeně a jako ten nádherný vánoční stromek!" – A rychle rozškrtla všechny zbylé sirky ze svazečku, chtěla si babičku podržet co nejdéle: a sirky vydávaly takovou záři, že bylo jasněji než za bílého dne. Ještě nikdy nebyla babička tak hezká a tak veliká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu v lesku a radosti vysoko, převysoko; tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost – byly u Pánaboha! – Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech – a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. „Chtěla se ohřát," říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku. Andersen, Hans Christian: Pohádky a povídky I, přel. Liška, Vrtišová, SNKLHU, Praha 1855