Rudyard Kipling: První kniha džunglí Mauglího bratři Číl příchod noci zvěstoval, Mang se už prohání. Spí stáda v chlévech. Pány jsme, než přijde svítání. Slyš kel a spár a dráp a zub, jako když zvoní kov. Kdo zákon džungle ctí, těm zní náš pozdrav: dobrý lov! Noční píseň džungle Dusno bylo ten večer v Séónijské pahorkatině. O sedmé procitl táta Vlk z denního spánku, podrbal se, zívl a jednu po druhé natáhl tlapy, aby ze špiček zahnal ospalost. Máma Vlčice ležela mohutným šedým čenichem opřena o čtvero rejdivých, kníkavých vlčat. Do sluje, ve které přebývali, jim svítil otvorem měsíc. „Augrr!" ozval se táta Vlk, „je čas jít na lov." Užuž chtěl sběhnout ze stráně, a tu se před ním na prahu mihlo cosi šerého s huňatým ohonem a zakňučelo: „Zdar tobě, vlčí náčelníku. Zdar a silné bílé tesáky tvým dětičkám, nechť tady na světě nezapomínají na hladovce." Byl to šakal – Tabákí neboli Dojídač – a indičtí vlci Tabákím opovrhují, protože pořád jen lítá a lumpačí a klevetí a živí se hadry a kůžemi z vesnického smetiště. Ale přitom z něho mají strach, protože on se z celé džungle nejspíš pomine: to se pak přestane bát, běhá pralesem a kdekoho kouše. Před pominutým Tabákím uteče a zaleze i tygr, protože nic horšího než pominutost nemůže dravce potkat. My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívání neboli pominutost – a prchají před ní, jak mohou. „Pojď dál a podívej se," řekl upjatě táta Vlk, „ale k snědku tady nic není." „Pro vlka snad ne," řekl Tabákí, „ale chuďas jako já si pochutná i na suché kosti. Copak si můžeme my, Gidar lóg (neboli šakalí lid), vybírat?" A už drandil do jeskyně a v koutě vyslídil srnčí kost se špetkou masa. Posadil se a s chutí ji křoupal. „Mockrát děkuji za pohoštění," řekl a olízl si pysky. „Dětičky máte překrásné! Ty jejich velikánské oči! V takovém útlém věku! Bodejť, jako bych zapomněl, že královské děti jsou mužné od prvopočátku." Tabákí dobře věděl, že se nemá dětem říkat chvála do očí. S radostí se pásl na rozpacích táty Vlka i mámy Vlčice. Chvíli poseděl a liboval si, jaké lumpáctví zas provedl, až najednou škodolibě řekl: „Mohutný Šér Chán střídá loviště. Prozradil mi, že příští měsíc bude lovit tady v pahorkatině." Tygr Šér Chán bydlel dvacet mil dál poblíž řeky Vaingangy. „Vždyť na to nemá právo!" utrhl se zlostně táta Vlk. „Podle zákona džungle nemá právo stěhovat se jinam, dokud to předem neoznámí. Vyplaší nám zvěř na deset mil kolem a já – já abych lovil za dva." „Však mu matka pro nic za nic neříkala Langrá (Chromec)," pronesla klidně máma Vlčice. „Od narození je na jednu nohu chromý. Proto taky zabíjí jenom dobytek. Vesničané od Vaingangy se na něho zlobí a teď nám přijde rozzlobit ještě naše vesničany. Široko daleko budou po něm v džungli slídit, a my abychom pak i s dětmi utíkali před zapálenou trávou. Moc jsme za to Šér Chánovi vděční." „Mám mu o tom říct?" řekl Tabákí. „Táhni!" utrhl se na něho táta Vlk. „Táhni si lovit se svým pánem. Na jeden večer jsi toho spískal až dost." „Jdu," řekl klidně Tabákí. „Už je ho, Šér Chána, slyšet dole v houští. Zbytečně jsem vám to vyřizoval." Táta Vlk zbystřil sluch a zdola z úžlabiny, svažující se k říčce, zaslechl nevlídné, zlostné, podrážděné lamentování tygra, který nic neulevil a klidně to zvěstuje celé džungli. „Trdlo!" řekl táta Vlk. „S takovým lomozem se pouštět na noční lov! Copak si o našich srncích myslí, že jsou jako ti vypasení býčci od Vaingangy?" „Pst!" okřikla ho máma Vlčice. „Dnes večer neloví vlka ani srnce. Loví člověka." Kvílení přešlo do jakéhosi vrnění, zdánlivě doléhajícího ze všech stran. Dřevorubci a cikáni, nocující pod širou oblohou, se někdy toho vrnění tak polekají, že se vrhnou tygrovi přímo do tlamy. „Člověka!" řekl táta Vlk a vycenil bílé zuby. „Jdi jdi! Copak není v tůních dost brouků a žab – to musí požírat člověka, a zrovna v našem lovišti!" Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat na něj se nesluší. Kdo požírá člověka, ten prý – a je to svatá pravda – dostane prašivinu a vypadají mu zuby. Vrnění zesílilo, až nakonec, to jak tygr vyrazil, přešlo v břeskné „Rrrá!" Šér Chán zavyl – to tygři obyčejně nedělají. „Minul kořist," řekla máma Vlčice. „Co to?" Táta Vlk vyběhl pár kroků za ním a uslyšel, jak Šér Chán vztekle brumlá a bručí a válí se v podrostu. „Z nerozumu skočil hlupák na táborový oheň dřevorubců a spálil si běhy," zachechtal se táta Vlk. „Je u něho Tabákí." „Něco se dere na kopec," řekla máma Vlčice a zastříhala jedním uchem. „Dej pozor." Houštiny v mlází zašustily a táta Vlk přisedl a chystal se ke skoku. Být tak někdo z vás při tom, tak uviděl věc přímo úžasnou – vlk nedoskočil. Vrhl se vpřed, ještě než spatřil, na co se vrhá, a vší mocí se pak zarazil Dopadlo to tak, že se vymrštil nějakých pět stop vzhůru a dopadl téměř tam, odkud vylítl. „Člověk!" zaštěkl. „Člověčí mládě. Podívej se!" Přímo před ním stálo a přidržovalo se nízké větve nahaté hnědé děcko, pouhé batole – takové hebounké a dolíčkovaté skvrně do vlčí sluje v noci hned tak nevkročí. Se smíchem si měřilo tátu Vlka. „Cože, člověčí mládě?" řekla máma Vlčice. „Jakživa jsem žádné neviděla. Podej mi je." Vlk, zvyklý nosit vlastní mláďata, popadne do huby třeba vejce a nerozmáčkne je. A tak táta Vlk sevřel zezadu dítě čelistmi a bez nejmenšího škrábnutí je položil mezi vlčata. „Takový drobeček! Takový naháček – a jak si troufá!" zjihla máma Vlčice. Děcko se mezi vlčaty prodralo až k ní, aby se zahřálo. „Hehe! Krmí se spolu s druhými. To je tedy člověčí mládě? Jestlipak se některý vlk může honosit tím, že má mezi svou drobotinou člověčí mládě?" „Slýchal jsem o tom, ale v naší smečce a za našich časů se to nestalo," řekl Vlk. „Chybí mu srst, a klepnout ho nohou, je po něm. Koukej, jak se na nás dívá a vůbec se nebojí." Měsíční záře v ústí jeskyně potuchla, hranatou hlavou a plecemi se do otvoru vklínil Šér Chán. Tabákí za ním zapištěl: „Pane můj, pane můj, tudy vešlo." „Šér Chán nám prokazuje velkou čest," řekl táta Vlk, ale koukal zlostně. „Copak si Šér Chán přeje?" „Svou kořist. Vešlo sem člověčí mládě. Rodiče mu utekli. Vydej mi je" Jak říkal táta Vlk, Šér Chán opravdu skočil po táborovém ohni dřevorubců a teď zuřil, jak ho bolí spálené tlapy. Jenže ústí sluje, to táta Vlk věděl, je úzké a tygr jím neprojde. Už tak měl plece i tlapy smáčknuty a jak nějaký zápasník v sudu nemohl se hnout. „Vlci jsou svobodný lid," řekl táta Vlk. „Dávají si poroučet jenom od náčelníka smečky, ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka. Člověčí mládě je naše – zabijeme je sami, až se nám zlíbí." „Zlíbí – nezlíbí. To jsou mi řeči. Při býku, kterého jsem zabil, mám tady čumět do tvého psího pelechu a vymáhat, co mi patří? To ti povídám já, Šér Chán." Slují se hromové rozlehl tygří řev. Máma Vlčice střásla mláďata, vymrštila se a oči jako dvé zelených měsíců ze tmy upřela na planoucí oči Šér Chánovy. „A to ti zas, Langrá, odpovídám já, Rákšasí (Ďáblice). Člověčí mládě je moje – navždy moje. Nedám je zabít. Zůstane naživu, se smečkou bude běhat a se smečkou bude lovit. A nakonec, dej pozor, ty lovce nahatých mláďat – ty žroute žab – ty zabíječi ryb –, on uloví tebe. Kliď se, nebo při Sámbharu, kterého jsem skolila (hladovým dobytkem se já neživím), vrátíš se, připálená šelmo džungle, k matce ještě chromější, než jsi přišel na svět. Táhni!" Táta Vlk všecek zkoprněl. Pomalu už zapomněl na to, že si kdysi mámu Vlčici poctivě vybojoval proti pěti jiným vlkům; běhala tehdy se smečkou a ne nadarmo jí říkali Ďáblice. Tátovi by se byl Šér Chán ještě postavil, ale na mámu Vlčici si netroufal. Věděl, že máma Vlčice je proti němu ve výhodě a bude se rvát na život a na smrt. Pozpátku tedy s vrčením couvl z ústí sluje a zvenku zařval: „Na dvorku si každý pes štěká po svém! Uvidíme, co tomu řekne smečka, že si pěstujete člověčí mládě. Mládě je moje a nakonec mi přece padne do zubů, vy zloději s chundelatým ohonem!" Všecka udýchaná vrhla se Vlčice k svým mláďatům. Vlk jí rozvážně řekl: „To má Šér Chán pravdu. Musíme mládě ukázat smečce. Chceš si je tedy, mámo, ponechat?" „Ponechat?" vyjekla. „Přišlo k nám v noci nahaté, opuštěné a hladové, ale strach nemělo. Vida, jak odstrčilo jedno mé robátko. Ten chromý řezník je málem zabil a upláchl k Vainganze. Na oplátku by nám pak vesničané prosmýčili kdejaké doupě. Jestli si je ponechám? Toť se ví, že si je ponechám. Lež, žabáčku. Mauglí – budu ti říkat žabák Mauglí – Jako Šér Chán lovil tebe, tak ty jednou ulovíš Šér Chána." „Ale co tomu řekne naše smečka?" řekl táta Vlk. Jak stanoví zákon džungle, když si nějaký vlk vyhledá družku, může ze své smečky odejít. Jakmile se však jeho mláďata postaví na nohy, musí je přivést do shromáždění celé smečky. Scházívají se za úplňku, aby je ostatní vlci rozeznali. Po prohlídce si mohou mláďata běhat, kam se jim zachce, a dokud si takové mládě samo neskolí jelena, běda dospělému vlkovi ze smečky, který by je zabil. Dopadený vrah neujde trestu smrti. Zamyslete se a uvidíte, že to tak musí být. Táta Vlk počkal, až se mláďata trochu naučí běhat. Když se pak jednu noc smečka sešla, zavedl je i s Mauglím a s mámou Vlčicí na Poradní skálu – byl to skalnatý, balvanitý vršek, vešlo se na něj sto vlků. Natažen na skále ležel mohutný šedý Vlk, samotář Akéla, který silou i umem vedl smečku. Pod ním sedělo přes čtyřicet vlků všech velikostí i barev, od jezevcově zbarvených stařešinů, kteří se uměli sami vypořádat se srncem, až po mladistvé černé tříročky, kteří si jen namlouvali, že to umějí. Už rok je vodil Vlk samotář. Zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí. Na skále se moc nemluvilo. Uprostřed kroužku mezi matkami a otci skotačila mláďata, jen chvílemi přistoupil k mláděti nějaký starší vlk, pozorně si je prohlédl a potichoučku se zas vrátil na své místo. Jindy zase sama matka vystrčila mládě tak, aby na ně padla měsíční záře a nikdo je nemohl přehlédnout. Ze skály se občas ozval Akéla: „Znáte zákon – znáte zákon. Dobře se, vlci, dívejte," a starostlivé matky po něm opětovaly: „Dobře – dobře se, vlci, dívejte." Posléze – a mámě Vlčici se v tu chvíli na šíji zježily štětiny – postrčil táta Vlk doprostřed žabáka Mauglího, jak mu říkali. Mauglí tam seděl, smál se a hrál si s oblázky, blýskajícími při měsíčku. Akéla ani nezdvihl hlavu z pracek, jenom dál jednotvárně vykřikoval: „Dívejte se dobře!" Za skálami se rozlehl tlumený řev – to zařičel Šér Chán: „Mládě je moje. Sem s ním. Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti?" Akéla na to ani ušima nezastřihal, řekl jenom: „Dívejte se dobře, vlci. Copak je svobodnému lidu po cizím rozkazu? Dívejte se dobře!" Sborem hluboce zamručeli a nějaký čtyřletý vlk opakoval Akélovi Šér Chánovu otázku: „Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti?" Nuže, jestliže vznikne spor o to, má-li být nějaké mládě přijato do smečky, nejméně dva příslušníci smečky, ale ne otec a matka, musí se za ně přimluvit. „Kdo se přimlouvá za toto mládě?" řekl Akéla. „Ze svobodného lidu kdopak se za ně přimlouvá?" Nikdo se neozval a máma Vlčice se už hotovila k boji – věděla, že pro ni to bude boj poslední. A tu se s mručením postavil na zadní nohy jediný další tvor, který smí do shromáždění smečky – ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčata zákonům džungle, starý Bálú, který si volně chodí, kam chce, protože se živí jenom ořechy, kořínky a medem. „Člověčí mládě – člověčí mládě?" řekl. „Já se za člověčí mládě přimlouvám. Člověčí mládě nikomu neublíží. Dar řeči mi chybí, ale mluvím pravdu. Ať běhá se smečkou, ať je přijat spolu s ostatními. Sám ho budu učit." „A kdo ještě?" zeptal se Akéla. „Přimlouvá se za něho učitel našich mláďat Bálú. Kromě Bálúa kdo ještě se za něho přimlouvá?" Do jejich kruhu se snesl černý stín. Byl to pardál Baghíra, po celém těle černý jak smůla, jen místy se po něm jako na měňavém hedvábí míhaly pardálí značky. Baghíru tam znal kdekdo a nerad se mu pletl do cesty. Byl totiž prohnaný jako Tabákí, smělý jako divoký buvol a neurvalý jako raněný slon. Hlas měl však hebký jako med lesních včel, kanoucí po stromě, a kůži hebčí než prachové peří. „Akélo a svobodný lide," zavrněl, „nemám tu co pohledávat. Když se však vyskytne pochybnost, má-li se nějaké novorozeně zabít, nebo ne, podle zákona džungle je možno život mláděte vykoupit. Kdo ho smí nebo nesmí vykoupit, to v zákoně nestojí. Mám pravdu?" „Správně! Správně!" poznamenali mladí vlci, ti mají pořád hlad. „Vyslechněte Baghíru. Mládě se dá vykoupit. Tak zní zákon." „Mluvit tu nemám právo, to vím, dovolíte mi tedy?" „Jen mluv," ozvalo se jich asi dvacet. „Zabíjet holátko je hanba. Až vyroste, třeba si na něm víc smlsnete. Bálú se za ně přimluvil. Jestli podle zákona přijmete člověčí mládě za své, já k Bálúovu slovu přidám tučného, právě zabitého býka, leží necelou míli odtud. Co tomu říkáte?" Po tuctech se vlci rozhlaholili: „Nám je to jedno. Zahyne za zimních dešťů. Upeče se na slunci. Holý žabák nám neublíží. Jen ať běhá se smečkou. A kde je, Baghíro, ten býk? Přijměme mládě." Znovu zaskučel Akéla: „Dobře se dívejte – dobře se, vlci, dívejte." Mauglí byl zaujat oblázky. Jeden po druhém k němu vlci přistupovali a prohlíželi si ho, ale on si jich nevšímal. Nakonec se všichni rozběhli z kopce za zabitým býkem. Zbyli tam jenom Akéla, Baghíra, Bálú a Mauglího vlčí rodina. Do noci se stále ozýval Šér Chánův řev. Tygr zuřil, že mu Mauglího nevydali. „Jen si řvi," utrousil pod vousy Baghíra, „jako že vím, kdo to je člověk, jednou tě to holátko naučí řvát na jinou notu." „Dobře jsme učinili," řekl Akéla. „Lidé a jejich mláďata jsou chytří. Třeba nám bude prospěšný." „Jakpak by ne, v nouzi nám bude prospěšný. Věčně vodit smečku, na to se nikdo těšit nemůže," řekl Baghíra. Akéla ani nemukl. Myslil na osud vůdce smečky, když pozbude síly a zeslábne: nakonec ho vlci zabijí. Potom se objeví nový vůdce – také jeho časem zabijí. „Odveď si ho," řekl tátovi Vlkovi, „a vštip mu, co má vědět příslušník svobodného lidu." Za jednoho býka i na Bálúovu přímluvu přijali tedy Mauglího do séónijské vlčí smečky. Kipling, Rudyard: Knihy džunglí, přel. Skoumalovi, Olympia, Praha 1984