Vavřinec z Březové: Husitská kronika Vypálení kláštera milevského a nepomuckého, dobytí hradu Rabí, orebští vypálili klášter Hradiště a přišli na pomoc Praze, porážka Chodů Potom na den sv. Jiří táboři z Hradiště, shromáždivše množství panošů a sedláků, milujících přijímání z kalicha, rozbořili a spálili klášter Milevsko řádu premonstrátského. Rovněž v týchž dnech na podnět svých knězi táboři, shromáždivše množství panošů, sedláků i žen, přívrženců přijímání z kalicha, jakož i výrostků-prakovníků, kterým říkali česky „práčata", když jich den ode dne přibývalo, prováděli mnoho podivných a neslýchaných a pro celé České království velmi pohoršlivých činů, zvláště v krajích Bechyňském a Plzeňském, vypalujíce kostely, kláštery a farářské domy, dobývajíce a spalujíce hrady i hrádky neboli tvrze. Mezi nimi vypálili klášter v Nepomuku a dobyli přepevného hradu Rábí, v kterém bylo pro bezpečnost od duchovních i světských ze sousedství uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno – toliko s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní – vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili a rovněž tam před hradem upálili sedm mnichů a knězi, které v svrchujmenovaném hradě zastihli. Zajali i mladé syny pána toho hradu Jana řečeného Krk a ty si vzal pod svou péči hejtman Žižka, který byl nadmíru odvážný a statečný. Jeho řízením se hotovilo všechno vojsko a za ním šli všichni sedláci, třebas beze zbroje, jenom s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi a velmi ochotně ho poslouchali. Potom ten hrad zpustošili a spálili. A hlavní příčinou všech těch zlých skutků byli, jak se obáváme, táborští knězi, kteří chodili v čele s tělem Kristovým a ve svých kázáních naváděli lid k takovým činům. A pro ty neřádné skutky byl velmi těžce zarmoucen pan Čeněk spolu s pány a šlechtici, kteří se s ním spojili, a litoval, že se kdy uvázal v Pražský hrad proti vůli uherského krále Zikmunda. [...] Učení táborské v praxi Z výšepsaných artikulů, lidu léta Páně 1420 k pohoršení a k zlé pověsti celého království tvrdošíjně hlásaných, vznikl v kněžstvu a lidu, kteří se pro obranu zákona Božího v lásce a štěstí sjednotili, nový a veliký spor a rozštěpení. Neboť táborští vůdcové a kněží, držíce se obsahu svrchuřečených artikulů, začali veškerý kostelní řád a všechna ustanovení svatých Otců o vykonávání bohoslužeb – protože Kristus a jeho apoštolové nedali k tomu příklad a nepřikázali to konati – jako neužitečná ke spáse duší zamítati a zavrhovati a všechny, kdož ty věci zachovávali, v hanbu uváděti a jim mnohonásobné překážky činiti, dovolávajíce se toho, že jest psáno v poslední kapitole Zjevení sv. Jana (22, 18): „Jestliže by kdo přidal k těmto věcem, žeť jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této" atd.; protože Kristus dostatečně ustanovil v Novém zákoně všechno to, co stačí každému věřícímu k spáse. K čemu tedy mají věřící zachovávati ustanovení lidská a obřady v Zákoně nevyslovené, a zvláště když Kristus pravil zákoníkům a farizejům (Mat. 15. 3): „Proč rušíte přikázání Boží pro ustanovení svá?" A tak dnes, držíce ustanovení lidská se zákoníky a farizeji, ruší přikázání Boží. A musí konečně propadnouti ránám, vysloveným v Zjevení sv. Jana, neustanou-li v těch věcech a nenechají-li jich. Proto táborští kněží, štítíce se ustanovení lidských, chodili bradatí a bez vyholení tonzury, v šedivých šatech, nemodlili se kanonické hodinky, vykonávali bohoslužby bez ornátů, korporálu a kalicha pod širým nebem nebo v domech, ne na posvěceném oltáři, nýbrž na stole pokrytém jakýmkoli ubrusem. Ani nezachovávali mešní řád odříkáváním kolekty s kánonem, nýbrž hned ze všech kněží, kteří s bratřími poklekli, sklonili hlavu až k zemi, zdvihnuvše při tom zadní část vzhůru, a modlili se modlitbu Páně, povstal jeden, ten, který měl proměňovati svátost oltářní, neříkal nic více zvučným a srozumitelným hlasem v řeči lidu než slova posvěcující nad hostiemi a vínem. A tak proměňoval tělo Kristovo ne v hostiích podle způsobu církve okrouhlých, nýbrž všelijak nakrájených nebo rukama nalámaných a drahou krev Páně z vína ne v kalichu, nýbrž v jakémkoli poháru cínovém, železném, hliněném nebo dřevěném. A vykonav to, hned občerstvoval svátostí oltářní kněze při tom stojící a obecný lid. A tento způsob mše zachovávali všichni táborští kněží v Praze i jinde, vyhýbajíce se kostelům, a říkali, že tak sloužili své mše Kristus a jeho apoštolové v prvotní církvi. Proto všichni jiní, kteří nenásledují Krista a činí jinak, než jak sám dal příklad, sloužíce v drahých ornátech, jsou onou nevěstkou, o které je psáno v Zjevení sv. Jana (I7). Zvučným hlasem a v řeči lidu pronášeli slova posvěcující, aby lid věděl, že kněz proměnil svátost, a aby nepochybovali, že při přijímání je pravé tělo Kristovo a jeho drahá krev. Ale mistři s kněžími, kteří tehdy zůstali v Praze, činili odlišně od táborů. Odložili sice všechnu přemrštěnost, zbytečnost i drahocennost ornátů, ale zachovávali církevní řády při kostelních mších a nepřestávali veřejně obviňovati ty, kteří je nezachovávali, zvláště ty řády, které nejsou proti Písmu svatému a nevadí zákonu Božímu, nýbrž ho spíše šíří a podporují. A tak posvěcujíce svátost oltářní v prostých ornátech a cínovém kalichu, podávali ji lidu. Z této různice a sporu pražského kněžstva s tábory rozdělil se lid, který byl v zákoně Božím stejného smýšlení, ke své škodě na dvě strany, takže někteří chválili při mši způsob táborský a jiní pražský a vyžadovali svátost oltářní od těch, kteří jej chválili, a ne od jiných. Proto některé naše pražské sestry, kterým říkají bekyně, nechtěly přijímati svátost oltářní od svých kněží, kteří sloužili ve vystrojenosti, leč dokud by neodložili roucha, která nazývaly plachtami; jinač sloužícímu by chtěly činiti překážky, jako se, bohužel, stalo u svatého Petra na Poříčí, kde ženy na pokyn svých mužů nedovolovaly kněžím sloužiti v ornátech. Mistry pak a kazatele, kteří radili zachovávati církevní řád a hájili ho Písmy svatými, hanobily a nazývaly je pokrytci a svůdci a jako vzteklé feny chtěly je zabít nebo vyhnat z Pražského města. A tak tato opovážlivá přemrštěnost táborů byla počátkem všeho zlého a způsobila špatnou pověst a ostudu celému království a křesťanství a veliké pohoršení všech těch, kteří chtěli zachovávati večeři Páně podle přikázání Kristova, takže mnozí z našich pro to nečestně odstoupili od poznané pravdy. Zprvu totiž se rychle šířila po království a cizích zemích obecná úžasná pověst, jak prý v Českém království konají bohoslužbu ševci a krejčí, protože nebylo rozdílu mezi laikem a knězem, ježto sloužili mešní obřady kněží bradatí a bez tonzury, ve vlastních šatech. Za druhé, že táborští kněží doporučovali veškeré kostelní klenoty a ozdoby ničiti a páliti, aby tak obrátili své protivníky chtěj nechtěj k zachovávání svých obřadů. Proto prý Saturnské plémě, chválíce jejich obřady, násilně loupili z kostelů nebo z farských domů viatiky, misály a knihy určené kostelnímu zpěvu spolu s kalichy a monstrancemi a knihy rozsekávali nebo spalovali nebo knihu, která stála šest nebo osm kop, nabízeli ke koupi za půl kopy nebo za dvacet grošů nebo i levněji tomu, kdo chtěl. Kalichy pak s monstrancemi a jinými stříbrnými kostelními klenoty rozbíjeli a prodávali zlatníkům lot po pěti groších, ostatky svatých vybírali z monstrancí a oltářů a jako bezcennou věc je pohazovali po koutech. Rovněž z téže zatvrzelosti brali posvátná roucha určená pro bohoslužbu, z kasulí a ornátů si dávali dělati k velikému pohoršení kabáty nebo rukávy kabátů, z korporálů a alb košile nebo jiný všednější oděv jako spodky. A tak byli sedláci pod kytlemi oděni rouchem královským, v kterém by se ani Otcové nebyli opovážili choditi. Dále se svrchuuvedení kněží vyhýbali proměňovati svátost v kostelích a na posvěceném oltáři, tvrdíce, že to nejsou kostely nebo oltáře Boží, nýbrž spíše dábla a model, ježto byly svatokupecky posvěceny ne zadarmo pro Boha, nýbrž pro nepravost mamonu, a ne ke cti Boží, nýbrž ke cti některého svatého, a že mají proto být právem zničeny; a tak, kde mohli, kostely bořili a spalovali nebo jinak jakýmkoli způsobem poškozovali, obdarované oltáře pak vyvraceli nebo jim otloukli rohy a tak je činili pro bohoslužbu nepotřebnými. Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Píseň o vítězství u Domažlic, přel. Heřmanský, Svoboda, Praha 1979