|
Čhándógjópanišad
„Přines mi tamhleten plod fíkovníku!" „Zde je, otče." „Rozpůl jej!" „Je rozpůlen, ctihodný." „Co v něm vidíš?" „Zcela malá zrnka, ctihodný." „Rozpůl jedno zrno, synu!" „Je rozpůleno, ctihodný." „Co zde vidíš?" „Zhola nic, ctihodný." I pravil otec Švétakétuovi: „Synu můj, právě z té jemnosti, kterou ty v zrnku již nevidíš, dojista vyrostl tento obrovitý strom. Věř mi, že z této neviditelné jemnosti povstává tento svět. To je pravá podstata, to je tvé já, to jsi ty, ó Švétakétu!" „Přines mi z tohoto stromu fík." „Zde jest, ctihodný." „Rozpůl jej!" „Je rozpůlen." „Co v něm vidíš?" „Nic, ctihodný." „A přece z toho, co vůbec nepozoruješ, můj milý, vyroste stejně velký fíkovník. A vezmi sůl a vlož ji do vody. Vidíš onu sůl stále?" „Nevidím, ctihodný." „Ochutnej vody." „Je slaná, ctihodný." „Nevidíš soli, ač je ve vodě. Stejně nepozoruješ, tady na světě, můj milý, prapodstatu všech věcí, a přece tu ve skutečnosti je. Všichni tvorové přicházejí z prapodstaty, třebas to nevědí. A ať jsou zde čímkoli, buď tygrem nebo lvem, vlkem nebo kancem, červem nebo ptákem, ovádem nebo mouchou, stávají se nakonec zase touto prapodstatou. Ta je základem všeho, co tu je. Ta je to nejvyšší skutečné. To je tvoje Já, to jsi ty." |