|
Jean de La Fontaine: Lišák a hrozny Lišák (prý z Gaskoňska, spíš z Normandie ale), až k smrti vyhládlý, uviděl v révoví hrozny, jež zdály se být zralé a měly nádech nachový. Hned by se do nich dal: tak dlouho kudlu pískal! Žel, byly vysoko. Tu pozbyv naděje, pravil: „Jsou kyselé. Vandrákům nechme je!" Neudělal snad líp, než kdyby si byl stýskal? Jean de La Fontaine: Havran a lišák Pan Havran seděl ve větvích, v zobáku držel kousek sýra. Pan lišák, jenž má jemný čich, se touto řečí k němu vtírá: „Dobrý den, pane z Krkavců! Že vám to sluší dnes! Jste z rodu krasavců! A jestli vaše šveholení v rozporu s vaším peřím není, má ve vás fénixe nevděčný zdejší hvozd." Tu havran, chválou poblázněný rázem, chce ukázat svou dovednost: svůj zobák otevře – a kořist spadne na zem. Lišák ji uchvátí a dí: „Můj pane, dík! Vězte, že každý lichotník se na těch, kdo mu naslouchají, hojí. Ta lekce zajisté za kousek sýra stojí." Zmaten a zahanben po tomto rozhovoru, havran si přísahal mít se už na pozoru. Ivan Andrejevič Krylov: Vlk a beránek Byl horký letní den. Beránek na výsluní dostal chuť pít a zaběhl si k tůni. Co čert však nechtěl, bloudil vlk v tom kraji, měl prázdný břich a hledal, kde se nají. Aby se zločin podobal však právu, vykřikl: „Kdo ti, smělče, dovolil pít čistou vodu z mého napajedla? Tvá hnusná tlama rozvířila jíl, z dna potoka se všechna špína zvedla a já ti za to utrhnu teď hlavu." „Odpusťte, Vaše Vlčí Excelence, po proudu níž, sto kroků od vás vzdálen dovolil jsem si pít. Váš pramen není zkalen. Já napajedlům vyhnul jsem se přece." „Pak já jsem tedy lhář? Má řeč ti nevoní? Jsi stejně drzý jako předloni. Už tenkrát se mnou začínal sis rvačky." „Mně ještě není rok," beránek na to plačky. „Pak to tvůj bratr byl." – „Já nemám sourozence." „Pak to byl snad tvůj tchán anebo někdo druhý z příbuzných. Nemají jiné věci na práci ti vaši psi a vaši pasáci, než honit mě, že strachy nedýchám. Teď za všechno mi splatíš místo nich." „A moje vina?" beran tlapy spíná. „Mlč, spratku! Je čas obrátit už list. Já nemám chuť teď rozbírat tvé činy. Jsi vinen už jen tím, že mně se chce tak jíst." A vlk beránka odvlek do houštiny. Slabý vždy vinu má – silný je nevinný. Tomu nás dávno učí dějiny. Ivan Andrejevič Krylov: Veverka V dědině o velikém svátku pod okny výstavného statku houf vesničanů náramně se baví, když pozoruje, oči navrch hlavy, jak veverka roztáčí příčky v kole. Dívá se na ni i drozd na topole, vidí, jak rychle tlapka tlapku stíhá, jak bujně vlaje, jak se v kole míhá huňatý chochol ocásku. Zděšeně na veverku zírá, zobáčkem vrtí a pak zavolá: „Promiň mi, prosím, skromnou otázku. Proč tu tak běháš kolem dokola?" „Což nevidíš, že jsem tu za kurýra? Pán na mě vložil odpovědnost všechnu. Já celý den si chvilku neoddechnu a musím říct, že někdy padám hlady." Drozd žasne: „To vše je čistá pravda dozajista. Mně ale nikdy nebude dost jasné, že se tak honíš – a pořád jsi tady. Že tolik běháš – a nehneš se z místa." Vzpomínám často na veverku v kole, když mnohý ouřada se namáhá a honí nad horou lejster na pracovním stole, aby byl rok co rok zas přesně tam, co loni. |