Molière: Lakomec

Třetí dějství, výstup 1
HARPAGON
Odhodlal jsem se – odhodlal jsem se uspořádat dnes večer hostinu.
JAKUB
Světe, zboř se! To je div.
HARPAGON
Uvaříš nám něco dobrého?
JAKUB
Když mi dáte hodně peněz, beze všeho.
HARPAGON
K čertu! Pořád jenom peníze! Nic jiného nedovedou, než křičet: peníze, peníze, peníze! Ustavičně mají jen to jedno v hubě: peníze! Od rána do večera: peníze! To je jejich! Peníze!
VALÉR
Něco tak drzého, kmotře Jakube, jsem jakživ neslyšel. Dobře uvařit za moc peněz, to nic není. To je to nejlehčí na světě. To dovede každý pitomec. Ale za málo peněz uvařit hodně a dobře, to dělá kuchaře.
JAKUB
Za málo peněz hodně a dobře?
VALÉR
Samozřejmě!
JAKUB
Víte co, pane správce? Když jste takový chytrák, ukažte mi to a uvařte tu večeři místo mne! Beztoho tu do všeho strkáte nos, jako by se bez vás nic neskončilo.
HARPAGON
Budeš zticha! Tak co potřebujeme?
JAKUB
Tuhle pan správce vám za málo peněz uvaří hodně a dobře.
HARPAGON
Odpověz, nač se tě ptám!
JAKUB
Kolik vás bude u stolu?
HARPAGON
Osm nebo deset. Ale počítej osm! Když se nají osm, nají se i deset.
VALÉR
Samozřejmě.
JAKUB
Tak to bychom, dejme tomu, měli: čtyři polévky s bohatším závarem a pět mis předkrmů. Polévky: račí, koroptví s kapustičkou, zdravotní z jemných zelenin a kachní s bílou ředkvičkou. Předkrmy: sekaná z kuřat, paštika z holoubat v županu, rizoto, smetanový klobás a lanýže.
HARPAGON
Člověče! Vždyť to je jídla pro celé město.
JAKUB
Pečené: Pyramida z různých pečení na velemíse: dvě velké telecí ledviny po panensku, tři bažanti, tři kapouni, tucet holoubat, šest perliček, tucet koroptví, dva tucty křepelek a tři tucty kvíčal.
HARPAGON (mu zacpe ústa)
Mlč, bídáku! Chceš mě přivést na mizinu?
JAKUB
Jako dezert...
HARPAGON
Ještě nejsi zticha?
VALÉR
Chceš, aby všichni pukli? Nebo si snad myslíš, že milostpán si zve hosty, aby je zabil obžerstvím? Jen si přečti nějakou zdravovědu nebo se optej lékařů, jestli je něco horšího pro lidské zdraví než nestřídmost v jídle.
HARPAGON
Svatá pravda!
VALÉR
Pamatuj si, kmotře Jakube, ty a všichni kuchaři na světě, že tabule, přetížená krmí, je vražda, hotová vražda. A že se hostitel, který to se svými hosty myslí dobře, řídí především pravidly nejpřísnější střídmosti. A že podle výroku jednoho starověkého mudrce člověk má jíst, aby žil, a ne žít, aby jedl.
HARPAGON
Skvěle řečeno! To je báječné. Pojď sem, ať tě za ten výrok zulíbám! To je nejkrásnější výrok, jaký jsem kdy slyšel. Člověk má žít, aby jedl, a nejíst, aby. . . Ne, tak to není. Jak jsi to řekl?
VALÉR
Člověk má jíst, aby žil, a ne žít, aby jedl.
HARPAGON
Tak je to! Slyšels? – Kdo je ten génius, který učinil tento výrok? VALÉR Nevzpomenu si teď, jak se jmenoval.
HARPAGON
Rozhodně nezapomeň mi ta slova napsat: dám si je zlatými literami vyrýt nad krbem v jídelně.
VALÉR
Nezapomenu. A co se týče večeře, jen to nechtě na mně. Však to všechno zařídím, jak to má být.
HARPAGON
Udělej to!
JAKUB
Tím líp! Aspoň s tím budu mít míň práce.
HARPAGON
Pamatuj, aby tam byla taková jídla, co se jich moc nesní a co hned z kraje nasytí. Jako třeba hodně tučné prasečí, boby se skopovým nebo vařená sekaná s pořádnou přílohou mrkve.
VALÉR
Spolehněte se na mne!
HARPAGON
A teď, kmotře Jakube, hleď, abys dal do pořádku kočár a uchystal koně. Pojedeš s nimi na trh.
JAKUB
S našimi koňmi, milostpane? S těmi tak někam dojedu! Vždyť ty už ani neuzdvihnou nohy. Neřeknu, že leží na stlaní, to by mě musil Pán Bůh trestat, protože žádné nemají. Ale mají u vás pořád tak přísný půst, že to už ani nejsou koně, ale mátohy nebo strašidla na způsob koní.
HARPAGON
Simulanti! Vždyť nic nedělají.
JAKUB
A když nic nedělají, myslíte, že nemusí žrát? Tak si myslím, že by jim, chuděrám, bylo stokrát milejší, kdyby dělali, až by se z nich kouřilo, a taky podle toho žrali. Srdce mi to může utrhnout, když je tak vidím samou kost a kůži. Vždyť já k těm svým koním mám takový cit, že mi to přijde, jako bych to byl já sám, když je tak vidím zkoušet. Každý den si pro ně utrhuju od huby. To už ani není lidské, milostpane, být takhle nelítostný k bližnímu.
HARPAGON
Snad nebude tak zle pro těch pár kroků na trh a zpátky.
JAKUB
Ne, ne, milostpane, netroufám si s nimi jet, a šlehnout je snad ještě bičem, chuděry, to by mi musela ruka upadnout. Jakpak chcete, aby utáhli kočár, když se sami sotva vlečou?
VALÉR
Řeknu sousedovi Picardovi, aby je řídil: tuhle toho beztoho budeme potřebovat tady, aby chystal večeři.
JAKUB
Budu jenom rád, když nezdechnou pod mou rukou.
VALÉR
Kmotr Jakub dělá citlivého.
JAKUB
A pan správce důležitého.
HARPAGON
Tiše!
JAKUB
Já tyhle lichometníky ani cítit nemůžu. A já to dobře vidím, že všechno, co dělá, to věčné odměřování chleba a vína a dříví a soli a svíček, že to všechno dělá jen proto, aby vás pošimral a aby se vám zalichotil. Z kůže bych vyletěl, když na to koukám, a je mi to líto, když pořád musím poslouchat, co se o vás říká. Vždyť já vás mám celkem rád, i když mám na vás vztek, a hned po mých kobylách jste mi ten nejmilejší člověk na světě.
HARPAGON
A moh bys mi říc, co se o mně říká?
JAKUB
Moh, milostpane, kdybych věděl, že se proto na mne nebudete zlobit.
HARPAGON
Nebudu, ani dost málo.
JAKUB
Račte odpustit, ale já moc dobře vím, že vás to dopálí.
HARPAGON
Vůbec ne! Naopak! Uděláš mi radost. Bude mi to moc a moc milé, když se dovím, jak se o mně mluví.
JAKUB
Tak když to mermomocí chcete vědět, řeknu vám to rovnou: Ať člověk přijde kam přijde, všude si z vás dělají dobrý den. Všude si z nás střílejí, že sloužíme u vás. Všude jsou bez sebe rozkoší, když vás můžou drbat a vymýšlet si o vás historky, jaký jste škrob. Jeden povídá – jeden povídá – ale vy se budete zlobit.
HARPAGON
Jen povídej.
JAKUB
Že si dáváte tisknout zvláštní kalendář, kde postní dny jsou značeny dvakrát, abyste čeládce moh dvakrát utrhovat na stravě. Druhý zas, že se se služebnictvem vždycky chytíte před Ježíškem nebo než jde od vás, abyste měl důvod nic mu nedat. Třetí vypravuje, jak jste prý žaloval o náhradu škody sousedovic kočku, že vám sežrala kost od šunky, čtvrtý zas dává k lepšímu, že vás jednou v noci načapali, jak jste vlastním koním krad od huby oves a že vám jich váš kočí, ten, co tu byl přede mnou, potmě nandal nespočtených, a vy že jste ani necek. Zkrátka, člověk se ani nemůže ukázat mezi lidmi, aby neslyšel na každém kroku, jak si vás podávají. Jste vykřičený po celém městě a kdekomu pro smích. A jinač vám neřeknou než ten špína, ten krkoun, ten vydřiduch, ta pijavice.
HARPAGON
A ty jsi pitomec, padouch, darebák a nestyda.
(Bije ho)
JAKUB
Neříkal jsem vám to, že se budete zlobit, když vám řeknu pravdu?
HARPAGON
Abys věděl, jak se se mnou mluví.
(Odejde)

  • Molière: Lakomec, Misantrop, Tartuffe, přel. J.Z.Novák, Mladá fronta, Praha 1966

    Čtvrté dějství, výstup 7
    HARPAGON (vbíhaje bez klobouku křičí už ze zahrady):
    Zloděj! Vrah! Loupežník! Chyťte ho! Chyťte ho! Ó spravedlnosti! Spravedlivé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mi peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnout? Není snad tam? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! (Chytaje sám sebe za ruku) Vrať mi mé peníze, taškáři ... Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete rozum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já s vámi pozbyl své jediné podpory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben! Což tu není nikoho, kdo by mi ráčil pomoci? Kdo by mi vrátil mé milované penízky, nebo mi aspoň dal vědět, kdo mi je vzal, a vzkřísil mě tak opět k životu? Ne? Co říkáte? Nikde nikdo? Ať již spáchal tu krádež kdokolivěk, musil si to moc dobře vyčíhat. Vybral si, šibal, právě chvíli, kdy jsem rozmlouval se svým zrádným synem. Pojďme! Dojdu si pro spravedlnost a dám vyslechnout celý dům, služky, sluhy, syna, dceru a nakonec i sebe. Jaká to hromada lidí! Ať se podívám na kohokoliv z nich, na každého mám podezření a každý se mi zdá být zlodějem! Ach! O kom si to tam šeptají? O tom, kdo mě okradl? Co to tam nahoře tropí za povyk? Je tam snad ten můj zloděj? Ó, smilujte se nade mnou, a víte-li někdo o mém zloději, poníženě vás prosím, povězte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všichni na mne patří a potichu se hihňají. Uvidíte, že jsou na té krádeži, spáchané na mně, nepochybně spoluvinni. Nuže, rychle! Pro komisaře, dráby, profousy, soudce, mučidla, šibenice a katy! Dám všechny oběsit, a neshledám-li se znova se svými penězi, oběsím nakonec sám sebe.

  • Molière: Lakomec, Misantrop, Tartuffe, Mladá fronta, Praha 1966 (přel. E.A.Saudek)