|
Jean Racine: Faidra
Druhé dějství, 5. výstup HIPPOLYTOS: Matka, jež střežívá svých vlastních dětí práva, nároky nevlastních zpravidla neuznává. Já, paní, dobře vím, že podezření zlé se s druhým manželstvím narodí obvykle. Každá z žen chovala by nedůvěru ke mně a tíhu urážek bych musel nésti stejně. FAIDRA: Kéž nebe dosvědčí, jak ráda chtěla bych vám, pane, dokázat, že neznám tento hřích. Mně zcela jiný žal rozdírá nyní duši! HIPPOLYTOS: Žal možná těmto dnům jen velmi málo sluší. Vždyť třeba manžel váš je dosud naživu a díky nebesům se vrací k přístavu. Neptun jej zachrání. Můj otec utíká se k tomuto bohu přec s modlitbou v každém čase. FAIDRA: Nikdo z nás nespatří dvakrát břeh zemřelých. Poněvadž Théseus v ponurý kraj ten vnik, nadarmo čekáte, že navrátí se zase. Lakomý Acheron kořisti nevzdává se. Co pravím? Vždyť je živ a před sebou jej zřím. Mně zdá se, právě teď, že s chotěm hovořím. Ve vás mi ožívá. A srdce mé ... ó běda! Má vášeň šílená se déle skrývat nedá. HIPPOLYTOS: Hle cit, jenž silou svou i zázrak vyvolá. Ač mrtev, po boku přec máte manžela, který v svém náručí zas vaši duši chová. FAIDRA: Ach ano, prahnu, žhnu, jsem celá Théseova. Miluji nejen tvář, jež zřela podsvětí a která tolik žen dovedla laskati a bohu zemřelých šla vzíti ženu jeho, leč i tu věrnou líc člověka vznešeného, snad vzpurnou v mládí svém, však tolik půvabnou, že mnozí, jako já, v ní božské rysy čtou. Měl vaši postavu, též zrak i řeč měl vaši. I váš stud vznešený byl vepsán v jeho tváři, když cestou po moři ke Krétě přispěchal, oddaný sluha dcer, jež zplodil Minos král. Kde jste jen tenkrát byl? Proč i s ním nesměl vítat ve sboru hrdinů lid tehdy Hippolyta? Proč mládí bránilo, abyste mohl sám vstoupit na onu loď, jež zavezla ho k nám? Vy byste netvora skolil i beze zbraní nedbaje lstivých cest, jež úkryt jeho chrání. Abyste jistě šel i cestou nejistou, má sestra dala by vám klubko do rukou. Ach ne! V tom směru bych já udělala více, vedena příkazy své lásky – pomocnice. Já, princi, věřte mi, bych sama chtěla vést vás labyrintem tím a jeho spletí cest. Já bych se starala o tu tvář nejkrásnější! Obavy milenky přec klubko nezkonejší. Kdykoli byste šel zrádnými cestami, já musela bych jít, pane můj, před vámi. Faidra, jež v labyrint by s vámi sestoupila, s vámi by zhynula – anebo zvítězila! HIPPOLYTOS: Ó běda! Nevíte, že jeho synem jsem a že král Théseus je vaším manželem? FAIDRA: A z čeho soudíte, že jsem snad zapomněla? Je něco, čím má čest na chvíli utrpěla? HIPPOLYTOS: Ach, paní, promiňte. Pln zmatku přiznávám, že podezření mé byl chvilkový jen klam. Hanbou se musím rdít, když díváte se na mě, a jdu teď ... |