|
Molière: Tartuffe
Třetí dějství, výstup 2 TARTUFFE, DORINA TARTUFFE (Když uvidí Dorinu, mluví ve dveřích za scénu) Žíněnou košili mi ukliď! I mé důtky! A sám se modli dál, ať vede Bůh tvé skutky! A kdyby, Vavřince, se někdo po mně ptal, jdu chudým rozdělit, co pán mi daroval. DORINA To jsou mi šaškárny! Ten komediant! Fuj! TARTUFFE Co ona tady chce? DORINA Mám vzkaz... TARTUFFE (vytáhne z kapsy kapesník) Ach, Bože můj! Než začne, vzala si – ten kapesník! DORINA Co s ním? TARTUFFE Prsa si přikryla! Ten pohled nesnáším. Ty... věci... zbytečně a hříšně jitří duši a budí myšlenky... ne, to se nepřísluší. DORINA To jste dost chytlavý, když kousek nahé kůže vás tolik pokouší a tak vás dráždit může. Já nevím, jaký žár to ve vás rozpoutává, o sobě ale vím, že nejsem takhle žhavá – i kdybyste tu stál jak Adam nahatý, ne, mě by nechytly ty hříšné záchvaty! TARTUFFE Když se mnou hovoří, tak dbala trochu studu, nebo ji nechám stát – a okamžitě půjdu! DORINA To nechám dřív já vás a dopřej u vám klid. Mám jenom od madam vám něco vyřídit. Kdybyste laskavě prej chvilku počkal na ni, že s vámi něco má nutného k projednání. TARTUFFE Ach jistě, milerád! DORINA (pro sebe) Chacha, je jako med! Já měla, pane, nos – vždyť jsem to řekla hned! TARTUFFE A přijde brzo? DORINA Už! Už slyším, jak jde dolů. A vida, tady je! Tak já vás nechám spolu. (Odejde) Výstup 3 ELMÍRA, TARTUFFE TARTUFFE Kéž dobrá nebesa by zachovat vás chtěla i dále při zdraví jak duše, tak i těla! Kéž Bůh vám požehná, jak o to vroucně prosím, když v srdci pokorně tu jeho lásku nosím. ELMÍRA Dík! Těší mě, že vím, kdo se to za mě modlí. A co se posadit? Jen račte – pro pohodlí! TARTUFFE Tak jak se cítíte? Bylo to zlé, ta nemoc? ELMÍRA Teď už jsem v pořádku. Horečka se dá přemoct. TARTUFFE Já vím, jak pramalou mám na tom zásluhu, že Bůh se sklonil k vám v tom vašem neduhu – i když jsem proklečel tu dobu na modlení a prosil jen a jen o vaše uzdravení. ELMÍRA Že jsem vám, prosím vás, tak stála za starost! TARTUFFE Když vám jde o zdraví – nic nikdy není dost! Já za vaše bych dal i svoje vlastní zdraví. ELMÍRA Ta láska k bližnímu vás prostě jednou stráví! A za laskavost dík. A chtěla jsem vám říct... TARTUFFE Ne, ani nemluvte! Vy zasloužíte víc! (V té chvíli je Damis, který se před chvílí vplížil dovnitř, už skryt za záclonou) ELMÍRA ...Chci s vámi důvěrně promluvit v jedné věci, a teď je vhodný čas, když nejsou kolem svědci. TARTUFFE Ach, milostivá, já... jsem přímo unesen! Sám s vámi! Věřte mi, že pro mne je to sen! Jak často v modlitbách jsem toužil po tom cíli, a teprv dneska Bůh mi dopřál tuhle chvíli! ELMÍRA Abyste rozuměl, já totiž od vás chci... upřímné přiznání, co máte na srdci. TARTUFFE Co bych si víc moh přát, když na mě jste tak hodná, než celé srdce vám smět odhalit až do dna! A to vám přísahám, že všechen ten můj křik, když na vás dotírá kdejaký návštěvník, to není proti vám, to není z nenávisti, to spíš je vřelý cit, cit horoucí a čistý, a ten mě strhuje... ELMÍRA I já to tak chci brát – že jenom pro mou čest se dáte strhávat. TARTUFFE Tak, milostivá, tak! A když jsem už v tom varu... (Stiskne jí prst) ELMÍRA Au! Vy mě mačkáte! TARTUFFE To z přílišného žáru – vždyť za nic na světě bych nechtěl zranit vás. Ba právě naopak... (Položí jí ruku na koleno) ELMÍRA A co ta ruka zas? TARTUFFE Sahám si na látku... jak hebká je... a lehká... ELMÍRA Prosím vás, přestaňte! Vždyť mě to hrozně lechtá! (Odsune své křeslo, Tartuffe se svým křeslem se přisune k ní a sahá jí po krajce ve výstřihu) TARTUFFE Můj Bože na nebi! Jak jemné krajkoví! Jak jen to dokážou? Ts! Zázrak hotový! To se hned nevidí. Řekněte sama přeci... ELMÍRA No jistě – jenomže – vraťme se k naší věci! Můj muž se rozhodl prý zrušit daný slib a dát svou dceru vám. Je to tak? Je to vtip? TARTUFFE Hm. Něco povídal – jenže já, milostivá, abych vám pravdu řek, o jiném štěstí snívám, a svatba se slečnou mě dvakrát nevábí, když jinde nalézám ty pravé půvaby. ELMÍRA Taková přízemnost? No to je s vámi amen! TARTUFFE Vždyť mám nějaký cit! Já nemám v prsou kámen. ELMÍRA Ten cit má přece cíl: nebeská oblaka. A tady na zemi snad nic vás neláká? TARTUFFE Ta láska, která v nás nad věčnou krásou žasne, nebrání milovat, co na zemi je krásné... A není tedy div, že naše srdce tlukou i nad nádherou děl, co vyšla z božích rukou. Jas nebe v očích žen nám často zmámí zraky – a žena jako vy je zázrak nad zázraky. Vždyť vaše oči jsou jak boží zrcadla a duše má se v nich až na dno propadla. Jste prostě úžasná – a stvoření tak skvělé mě nutí uctívat vždy sama Stvořitele, a když vás uvidím, tak hořím pro krásu, co ve vás vložil Bůh do svého obrazu. Zpočátku jsem se bál, že tímhle tajným žárem sám ďábel zkouší mě a hrozí mi tak zmarem, a utíkal jsem vám a říkal jsem si: dost! – jako bych přijít měl o věčnou blaženost. Až pak jsem viděl vám v těch očích nebeských, že tohle vzplanutí – to není, není hřích, vždyť přece čisté je a neuráží stud – a tak jsem podlehl a vsadil na osud. Já vím, jak troufalé je moje vyznání, když nabízím vám dnes to srdce na dlani – a jenom spoléhám na laskavý váš soucit, ne na své koktání a slova nemohoucí. Jste moje naděje, můj nápoj – či má žízeň, jste moje blaženost – anebo krutá trýzeň, a celý osud můj ted rozhodne váš soud: bud k výšinám se vznést – či v propast propadnout. ELMÍRA Ta vaše galantnost je sice dokonalá, jenže se přiznávám, že jsem ji nečekala. Víc kázně by snad měl mít člověk jako vy, a víc se rozmyslet, než něco vysloví. Vy, příklad zbožnosti, co málem fanaticky. . . TARTUFFE Ach, při vší zbožnosti jsem taky jenom lidský! V kom vaše půvaby zažehly požár smyslů, ten těžko brání se, ten jedná bez rozmyslu. Já chápu, ode mne ta slova divně zněla, jenže mě nesmíte pokládat za anděla. A jestli soudíte můj roznícený cit, pak také musíte svou krásu odsoudit. Ten nadpozemský jas mě oslnil – a nyní jsem člověk bez vůle, jen vás mám za vládkyni. Jak se mám ovládat, když na mne zaútočí svým něžným násilím ty vaše božské oči! Marný byl všechen vzdor, pláč, modlení i půsty – teď neznám nic než vás – a svět je bez vás pustý. Můj pohled nadarmo vždy zapřísahal vás, a proto lépe snad se vysloví můj hlas. Ach, jenom skloňte se a mějte trochu citu pro svého otroka, co lačně hladoví tu a ve své nicotě k vám vzdychal tisíckrát, ach, jenom utište svou lahodou můj hlad – a budu zbožňovat vás tak, že slova skrovná mi na to nestačí, vy kráso nevýslovná... Se mnou i vaše čest by byla v bezpečí – nemějte žádný strach – šlo by to – bez řečí. Ti hejsci u dvora, co po nich každá blázní, jsou se svým chlubením prostě až nehorázní. Když jim dá žena prst, jsou hnedka na koni a rovnou taky jdou a všem to vyzvoní. A tak je proradně a hrubě znesvěcena ta svátost, před kterou se padá na kolena... To člověk jako já má duši diskrétní, a co v ní plápolá, to zůstane jen v ní. A že mu záleží na vlastním dobrém jménu, je také zárukou pro milovanou ženu, že jenom on by jí rozkoš a lásku dal, kde by ji neštval strach myšlenkou na skandál. ELMÍRA Jak vás tak poslouchám, ta vaše rétorika mi o vás říká dost – a důrazně to říká. Vy nemáte snad strach, že půjdu za manželem? Co asi řekne on o vyznání tak vřelém? A když mu vylíčím ty vaše divné svody – co vaše přátelství? Snese to beze škody? TARTUFFE Ne! Vy – tak laskavá – byste snad nebrala tak přísně na váhu má slova troufalá. To lidská křehkost jen teď promluvila ze mě. Promiňte mi ten žár – když sálal nepříjemně. Jen uvažte, až vám to řekne vaše krása, že nejsem bez očí – a že jsem jenom – z masa. ELMÍRA Vás by snad zpražila na místě každá žena. Já nechci. Nechci se zdát vámi uražená. Já o tom případu nepovím muži nic... A vy – mi vyjdete teď v jedné věci vstříc. Vy pomůžete mi – a všechny žerty stranou – oženit Valéra co nejdřív s Marianou. A vzdáte se – vy sám – všech práv – a žádnou lstí se nepřiživíte na cizím neštěstí. |