|
Jiří Kolář: Dny v roce 18. únor ČERVENÁ ZEĎ, PRŮCHOD SRKAL chodce a prodavač novin přešlapoval na svém plácku. Červená zeď dávno vrostla do jeho srdce a libuje si polepená fotbalisty a vladařem. Těšitelka. Přešlapuje a rozmlouvá rybíma očima skrze výklad, s měchnou, s pokladní v rybárně. Rybí oči; musí je rozdávat, voda nepohltí všechno, i nebe se vzepře, copak voda. Maso je hebké a bílé, jednou zeptal se jí, kam přijde tolik hlav? Lidé sní všechno, odpověděla, kde večeříte?, dodala a ze širokých úst jí proudila vepřová s knedlíky plovoucími... Červená zeď. Průchod srkal chodce a prodavač novin přešlapoval na svém plácku. 8. květen KVĚTINY, VÍNO. JE MUŽŮV SVÁTEK Kompot, k obědu budou řízky, nechala udělat dort se svíčkou a koupila mu na nové spodky. Navečer půjdou do opery, celá rodina, a pak do baru, povyrazit si; po třinácté. Každou chvíli přijde z úřadu. Kdyby nebylo zlatého vlasu, který dnes našla v jeho prádle; vidí jej všude, řízek, růže, proužek na látce má jeho barvu, viněta na lahvi i vstupenky. Prokletá zlať, ovíjí srdce a stahuje jako had hada. Kdyby tak člověk neměl paměť, celý den nedělá nic jiného, nežli hledá, hledá zlaté vlasy. 11. září TŘICET LET JSEM MU SLOUŽILA, kuchařka jsem, šetřit umím, zhola nic mu nescházelo, mluvila jsem, smiřovala, plakala, vyhrožovala, že skončím někde pod vlakem, je jako dub, mají dítě, takového chuděrečku, i syn jej přemlouval, prosil, varoval, že se oběsí, ale je jako ledovec, ještě, že toho chlapce mám, letos dělal maturitu, nenávidí jej víc než já, už dva roky jsem v tom pekle, bude mu jedno, když zemřu, věřila byste, že tohle provede padesátník? Ani se neupšouk beze mne. Jiří Kolář: Roky v dnech Březen 14. – čtvrtek Celý den mnou lomcuje otázka, jak zachytit alespoň několik okamžiků, nezkreslených, nevymyšlených, pravdivých a všedních, několik okamžiků věčné řeči každodenního života. Utekl jsem z redakce hned po obědě, ale marně. Proležel jsem a procivěl bez uklidnění celý zbytek dne. Ve dvě hodiny ráno jsem se umyl a oblékl s žádostí projít se po nočním městě, ale vrátil jsem se z druhého patra... Březen 20. – středa POEZIE MĚSTA ... Chesterton: Filozofie malty a cihel je mi bližší nežli filozofie řepy. Malta a cihly – řepa. Řeknu to srozumitelněji: město a vesnice. Město. Pokusím se zeptat se na jeho vlastnosti sám sebe. Nemám důvodů nezačít, jak se říká, se slzami v očích nebo ubrečeně. Život ve městě je namáhavý, drsný, nestydatý, zuřivý stejně jako bezmyšlenkovitý. V městě nelze žít jinak nežli s tímto netvorem nejtěsněji podle boku. Jakákoliv obrana je zbytečná, napřažené ruce nestačí ani v chůzi, natož ve spánku. Dělej co dělej, každý zásek, pancíř, každý meč je nic. Přibližuje se a přibližuje, tím neúprosněji a lhostejněji, kladeš-li nástrahy. Zavíráš oči, zašíváš si je, ale zevrubnost poznání druhého roste a roste. Oblékni se, jak chceš, oblékni jej, jak chceš, a je to stále spodní prádlo, ve kterém se poznáváte vždy a všude. Krůček za krůčkem se prokousáváš stěnou nenáviděné kaše, oddělující tě od krajiny, za kterou jsi chtěl ve svých představách položit život, jak byla krásná a plná okouzlení. Člověk vybudoval město a město vybudovalo člověka. Kdyby někdo vypracoval báseň o zázračném dění města, ať obraz za obrazem nebo tvar za tvarem, slovo za slovem nebo tón za tónem, a přemístil toto šílené dění do mateřídouščí atmosféry venkova, nemusel by, ale mohl by dát kvést květinám z betonu, rodit ovoce stromům z žuly a plechu, z řek učinit asfaltové bystřiny nebo učinit vzduch skleněný, pak bychom byli nuceni přesvědčovat se o královské čistotě tohoto dramatu a možná že by nám bylo proti mysli, kdybychom potom zaslechli, jako to bývá vždy při křtu básníka, něco o znásilňování přírody nebo skutečnosti; a možná že bychom milovali tohoto básníka pro jeho nebývalé čistou a prostou jemnost, tak nebývale, neslýchaně a úžasně přesvědčujícího, že síla a nosnost slova je nekonečná na všechny světové strany a nevyčerpatelná pro všechny nástrahy času i smrtelnosti, síla, která by se stala pojednou i novou silou našeho ducha. Má-li někdo chuť skočit mně do řeči, odpovím: Poezie je věrná tomu, kdo je jí věren. Jsou cesty v životě básníka, které musí, bezpodmínečně musí projít jen v duchu nebo srdcem naprázdno a platnost básníka ve společnosti závisí na přímém poznání těchto cest, neboť on může být platný celku jen tehdy, nebude-li podlamována jeho svoboda v těchto těžkých rozhodnutích jeho života. Jen ti, kdo žijí poezií, pochopí, jak hrozné a smrtelné zde hrozí nebezpečí. Nyní bych rád pověděl několik jmen básníků, které miluji. Budu je vyslovovat tak, jak mi napadnou, a nebudu jmenovat všechny, neboť básník podává prst místo dřívka. Neodbytný ideál poezie se rodí hlavně z pobytu ve velkých městech, z křížení jejích nesčíslných vztahů, praví Baudelaire. Tento verš nazvu prvním přikázáním desatera města. Není možné přijít mezi ty, jejichž povoláním je být umělci, a nechtít jim něco vnutit. Nuže, objevil-li Baudelaire zákon nevyloučitelnosti města z poezie a nevyloučitelnosti poezie z města […] Únor 10. – úterý Kolik jsem měl zaměstnání? V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem na výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, tahal káru, truhlařil, závozničil, nádeničil u bagru, betonařil, tesařil, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrndával jsem v řeznictví, v holíme, v redakcích, byl jsem kolportérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píši básně. |