D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové Kapitola 13 [...] Byl toho slunečného dopoledne v povznesené náladě. Nad parkem švitořili skřivani, vzdálená šachta v dolíku vypouštěla neslyšitelně páru. Bylo to skoro jako za starých časů před válkou. Connie se vlastně nechtěla hádat. Ale také vlastně nechtěla jít s Cliffordem do lesa. Kráčela tedy vedle jeho vozíku v jaksi paličatém rozpoložení. „Ne," řekl Clifford. „Žádné stávky už nebudou, když se to vezme pořádně do ruky." „Proč ne?" „Protože stávky budou prakticky znemožněny." „Ale nechají si to horníci líbit?" zeptala se. „Nebudeme se jich ptát. Uděláme to, až to nebudou čekat; pro jejich vlastní dobro, pro záchranu průmyslu." „A pro svoje vlastní dobro." „Přirozeně! Pro dobro všech. Ale pro jejich dobro ještě víc než pro svoje. Já bez šachet žít můžu. Oni ne. Pomřeli by bez nich hladem. Já mám ještě jiné zdroje." Zadívali se mělkým údolím k dolu a za něj na černá víka tevershallských domků, plazících se jako nějaký had do kopce. Zvony na starém hnědém kostele vyzváněly: neděle, neděle! „Ale nechají si horníci od vás diktovat podmínky?" „Budou muset, miláčku, když to uděláme bez rámusu." „Ale nemohli byste se vzájemně dohodnout?" „Jistě; jakmile uznají, že podnik je důležitější než jednotlivec." „Ale musíš ty ten podnik vlastnit?" „Nemusím. Ale pokud ho vlastním, musím se o něj starat. Z vlastnictví majetku se dneska stala náboženská otázka, jako jí ostatně je už od Ježíše Krista a svatého Františka. Jenomže řešení není: vezmi vše, co máš, a rozdej chudým, ale využij všeho, co máš, na rozvoj podnikání a dej chudým práci. Je to jediná cesta, jak nakrmit všechna ústa a obléci všechna těla. Rozdat chudým všechno, co máme, znamená hladovění pro chudé stejně jako pro nás. A všeobecné hladovění není právě vznešený cíl. Ani hromadná chudoba není nic příjemného. Chudoba je ohavná." „Ale co ta nerovnost?" „To je osud. Proč je planeta Jupiter větší než planeta Neptun? Nemůžeš začít měnit řád věcí." „Ale když už jednou propukla tahle závist a žárlivost a nespokojenost -" začala. „Uděláš všechno, co můžeš, na jejich potlačení. Někdo tomu všemu musí dělat pána." „Ale kdo tomu všemu dělá pána?" zeptala se. „Lidé, kterým podniky patří a kteří je řídí." Nastalo dlouhé mlčení. „Zdá se mi, že ty pány dělají špatně," řekla konečně. „Tak co mají dělat podle tebe?" „Neberou to svoje panské postavení dost vážně," řekla. „Berou je daleko vážněji než ty svoje postavení lady," odsekl. „To mi bylo vnuceno. Nestojím o ně!" vyhrkla. Zastavil vozík a podíval se na ni. „Kdo se teď vyhýbá odpovědnosti?" řekl. „Kdo v téhle chvíli utíká před odpovědností za svoje panské postavení, jak tomu říkáš?" „Ale já o žádné panské postavení nestojím," zaprotestovala. „Chm. Ale to je zbabělost. Jednou to postavení máš, z vůle osudu. A měla bys podle toho žít. Kdo dal horníkům všechno, co mají a co za něco stojí: všechnu tu politickou svobodu a vzdělání, ať už jakékoli, ty hygienické a zdravotní podmínky, ty knihy a hudbu, prosté všechno? Kdo jim to dal? Dali to snad horníci horníkům? Ne! Každé Wragby a Shipley v Anglii dalo svůj díl a musí ho dávat dál. To je tvá odpovědnost!" Connie poslouchala a do krve zrudla. „Ráda bych taky něco dala," řekla. „Ale to nesmím. Dneska se musí všechno prodávat a platit; a to všechno, o čem mluvíš, Wragby a Shipley lidem prodává, a s pořádným ziskem. Všechno se prodává. Zadarmo jim nedáš ani jeden tep opravdového soucítění. A potom, kdo lidi připravil o jejich přirozený život a mužnost a dal jim tuhle průmyslovou hrůzu? Kdo to udělal?" „A co mám dělat?" vyštěkl celý zelený. „Pozvat je, aby mě přišli vyrabovat?" „Proč je Tevershall tak šeredný, tak ohavný? Proč ti lidé tak beznadějně živoří?" „Svůj Tevershall si postavili sami, patří k projevu jejich svobody. Sami si postavili svůj krásný Tevershall a krásně si tam žijí po svém. Já za ně žít nemůžu. Každý brouček si musí žít po svém." „Ale nutíš je, aby pro tebe pracovali. Žijí tak, jak je k tomu nutí tvůj důl." „Vůbec ne. Každý brouček si hledá potravu po svém. Nikoho nenutím, aby pracoval zrovna pro mne." „Žijí v zajetí průmyslu a beznaděje, a my taky!" vykřikla. „Ani bych nemyslel. To jsou jen romantické řečičky, přežitek unylé a umírající romantiky. Ty vůbec nevypadáš beznadějně, jak tady tak stojíš, má drahá Connie." Což byla pravda. Tmavě modré oči jí blýskaly, tváře měla zardělé, vypadala plna rebelantské vášně, daleka vší skleslosti a beznaděje. Všimla si v trsech trávy hebkých mladých blatouchů, které tu stály dosud pokryté chmýřím. A vztekle uvažovala, proč má ten pocit, že Clifford je tak vedle, a přece mu to nemůže povědět, nemůže mu přesně povědět, v čem je vedle. „Není divu, že tě lidé nenávidí," řekla nakonec. „To není pravda!" bránil se. „A nepleť si pojmy: v tvém smyslu slova to nejsou lidé. Jsou to živočichové, které nechápeš a nikdy nepochopíš. Nedívej se na druhé lidi brýlemi svých iluzí. Davy jsou odjakživa stejné a vždycky budou. Neronovi otroci se hrozně málo lišili od našich uhlokopů nebo od Fordových dělníků. Myslím Neronovi otroci v dolech a na polích. Vždycky jsou to davy, jsou nezměnitelné. Z davů se může občas vynořit individualita. Ale davy se tím nezmění. Davy jsou neproměnné. To je jeden ze základních sociologických faktů. Panem et circenses! Jenomže dneska tu máme vzdělání jako jednu ze špatných náhražek za cirkus. Chyba je dnes v tom, že jsme z té cirkusové části programu nadělali hroznou fašírku a otrávili jsme svoje davy tou troškou vzdělání." Když se Clifford opravdu rozohnil ve svých pocitech k prostému lidu, zmocnil se Connie strach. V jeho slovech bylo něco drtivě pravdivého. Ale byla to pravda, která zabíjí. Lawrence, David Herbert: Milenec lady Chatterleyové, přel. F.Vrba, Odeon, Praha 1987