|
George Bernard Shaw: Pygmalion
Druhé dějství PEARCEOVÁ (se vrací): Tady je ta mladá žena, pane Higginsi. (Květinářka vejde v plné parádě. Na hlavě má klobouk se třemi pštrosími péry: oranžovým, modrým a červeným. Zástěru má skorem čistou a chatrný kabát trochu vylepšený, Jímavost této žalostné postavičky, její nevinná marnivost a sebejistota zapůsobí na Pickeringa, který se napřímil už v přítomnosti paní Pearceové. Higgins však reaguje zcela jinak: jediný rozdíl, který dělá mezi mužem a ženou, spočívá v tom, že pokud zrovna na ně nepouští hrůzu nebo nevznáší protest k nebesům kvůli nějakému jako pírko lehkému kříži, který musí nést, lísá se k ženám jako dítě ke své chůvě, když po ní něco chce) HIGGINS (ji pozná s neskrývaným zklamáním, a hned z toho dětinsky dělá nesnesitelnou křivdu na své osobě; bryskně): Ale to je ta holka, co ji mám poznamenanou od včerejška! Ta je k ničemu; ze severozápadního Londýna mám všechny záznamy, které potřebuju. Přece kvůli ní nezničím další váleček. (Dívce) Koukejte mazat, já vás nechci. KVĚTINÁŘKA: Jen si nevytahujte triko. Eště nevíte, proč sem tady. (Pearceové, která čeká u dveří na další rozkazy) Řekla ste mu, že sem přifrčela taxíkem? PEARCEOVÁ: Ale děvče! Snad si nemyslíte, že takový pán se stará, čím jste přijela! KVĚTINÁŘKA: My sme ňáká honorace! Ale dávat hodiny, to mu nejni zatěžko, dobře sem ho slyšela. Já se ho vo žádný prezenty neprosim, a dyž mu moje mergle nejsou dost dobrý, můžu jít ke konkurenci. HIGGINS: Dost dobrý pro co? KVĚTINÁŘKA: Dost dobrý pro váás! Už vám to došlo, jo? Přišla sem si vyjednat hodiny, abyste věděl. A taky je zacvaknout, aby nebyla mejlka. HIGGINS (omráčen): No ne!!! (Popadne dech) Co vám na to mám říct? KVĚTINÁŘKA: Dybyste byl slušně vychovanej, třeba byste mi nabídnul židli. Přeci mám pro vás kšeft, ne? HIGGINS: Pickeringu, nabídnem té couře židli – nebo s ní vyrazíme dveře? KVĚTINÁŘKA (zděšeně uprchne ke klavíru, kde se otočí, zahnaná do kouta): Aáááooúúú! (Ublíženě naříká) Já si nenechám nadávat do cour, když chci platit jako dáma! (Oba muži na ni z druhého konce místnosti užasle zírají) PICKERING (jemně): A co byste vlastně chtěla, děvče? KVĚTINÁŘKA: Já bysem chtěla dělat slečnu v květinářství, a né prodávat na ulici. Ale voni mě nevemou, dokaď nebudu šveholit spisovnějc. Von řek, že by mě naučil. Tak sem tady, chci mu solit – já se ho vo nic neprosim – a von se mnou zachází jako s handrou. PEARCEOVÁ: To jste tak hloupá? Vy si myslíte, že si můžete dovolit platit hodiny u pana Higginse? KVĚTINÁŘKA: Co bych nemohla? Vím, nač takový hodiny přídou, zrovna jako vy, a můžu klopit. HIGGINS: Kolik? KVĚTINÁŘKA (se vrací k němu, triumfálně): To je řeč! Já tušila, že přestanete dělat haura, sotva zmerčíte, že byste moh trhnout něco z toho, co ste mi včera večír vysolil. (Důvěrně) Že ste měl zakalenej chobot, že jo? HIGGINS (kategoricky): Sedněte si. KVĚTINÁŘKA: Jó, dyž mi to chcete dát prezentem... HIGGINS (zahřmí): Sednout! PEARCEOVÁ (přísně): Sedněte si, děvče. Koukejte poslechnout. KVĚTINÁŘKA: Áááoooúúú! (Zůstane stát se smíšenými pocity vzdoru a rozpaků) PICKERING (velmi zdvořile): Neposadíte se prosím? (Postaví osamělou židli poblíž krbové předložky mezi sebe a Higginse) KVĚTINÁŘKA (upejpavě): Dyž jinak nedáte... (Posadí se, Pickering se vrátí na krbovou předložku) HIGGINS: Jak se jmenujete? KVĚTINÁŘKA: Líza Doolittlová. HIGGINS (vážně deklamuje): Bětka a Alžběta, Bětuška, Líza, vyšly si do lesa na ptačí hnízda. PICKERING: Čtyři tam vajíčka v hnízdečku byla. HIGGINS: Vzaly si po jednom, tři ještě zbyla. (Upřímně se smějí vlastnímu vtipu) LÍZA: Co blbnete? PEARCEOVÁ: Takhle s panem Higginsem nesmíte mluvit. LÍZA: A proč von teda nemluví rozumně se mnou? HIGGINS: Vraťme se k obchodním věcem. Kolik mi nabízíte za hodinu? LÍZA: Já to mám na chlup spočítaný. Jedna moje přítelkyně se učí fráninu, jo – a platí půldruhýho šilasu za hodinu vopravdickýmu Francouzovi. Vy mě máte učit můj rodnej jazyk, tak byste přeci po mně nechtěl toliká jako tamten za fráninu. Dám vám šilas; berte, nebo nechtě bejt, HIGGINS (přechází po pokoji sem a tam, chrastí v kapse klíči a drobnými): Víte, Pickeringu, když vezmete jeden šilink ne prostě jako šilink, ale jako procento z jejího příjmu, tak plně odpovídá takovým šedesáti, sedmdesáti librám od milionáře. PICKERING: Jak to? HIGGINS: Jen si to spočítejte. Takový milionář si přijde na sto padesát liber denně. Ona vydělá asi tak půlkorunu. LÍZA (vznešeně): Kdo vám řek, že mám jenom - HIGGINS (pokračuje): Nabízí mi za hodinu dvě pětiny svého denního příjmu. Dvě pětiny milionářského denního příjmu jsou asi tak šedesát liber. To je slušné. To je balík peněz! Tolik mi ještě nikdo nenabíd. LÍZA (vstane, zděšena): Šedesát liber! Co to žvaníte? Já vám žádnejch šedesát liber nenabízela. Kde bysem schrastila - HIGGINS: Buďte zticha. LÍZA (pláče): Já přeci nemám šedesát liber. Áááá – PEARCEOVÁ: Nebrečte, holka hloupá. A posaďte se. Nikdo vám vaše peníze nevezme. HIGGINS: Někdo ale vezme tebe, a koštětem, jestli nepřestaneš fňukat. Sednout! LÍZA (pomalu poslechne): Ááááooúú! Děláte, jako byste byl můj táta. HIGGINS: Jestli se rozhodnu tě učit, budu na tebe horší než dva tátové dohromady. Tumáš. (Nabídne jí svůj hedvábný kapesník) LÍZA: Na co to je? HIGGINS: Na oči. Na každou partii tvého obličeje, která je mokrá. Pamatuj si: tohle je tvůj kapesník, a tohle je tvůj rukáv. Když se chceš stát slečnou prodavačkou, tak si je nepleť. (Dočista popletená Líza na něho bezmocně zírá) PEARCEOVÁ: Takhle se s ní nedomluvíte, pane Higginsi: ona vám nerozumí. Kromě toho jste na omylu: tak ona nesmrká. (Bere jí kapesník) LÍZA (ho popadne): Moment! Navalte ten kapesník. Dal ho mně, a ne vám! PICKERING (se směje): To je pravda. Mám dojem, že ten kapesník je třeba pokládat za její majetek, paní Pearceová. PEARCEOVÁ (rezignuje): Patří vám to, pane Higginsi. PICKERING: Higginsi, nasadil jste mi brouka do hlavy – s tím diplomatickým koktejlem. Jestli to dokážete, prohlásím vás za největší pedagogickou kapacitu na světě. Vsadím se s vámi o všecky náklady na ten pokus, že to nesvedete. A zaplatím hodiny. LÍZA: Jé, vy jste ale príma! Děkuju, pane řiditel. HIGGINS (v pokušení, dívá se na ni): Pokušení je téměř neodolatelné. Je tak nádherně sprostá – tak šíleně ušňupaná – LÍZA (vehementně protestuje): Ááááoooúúú!!! Já nejsem ušňupaná. Náhodou sem si na cestu umyla vobličej i ruce, to je fakt! PICKERING: Lichotkami jí rozhodně hlavu nepopletete, Higginsi. PEARCEOVÁ (neklidně): Jen to nezakřikněte, pane plukovníku. Ono je víc možností, jak děvčeti poplést hlavu, a pan Higgins je na to kadet, i když třeba ani nechce. Pevně doufám, pane plukovníku, že ho v žádných hloupostech podporovat nebudete. HIGGINS (bere nápad vážně a rozpaluje se): Co jiného je život než série hloupých nápadů? Potíž je na ně přijít. Jenom nepromeškat šanci: nenaskytne se každý den. Udělám z té ucourané poběhlice vévodkyni. LÍZA (zásadně neuznává toto hodnocení vlastní osoby): Ááááooúúú! HIGGINS (unesen): Ano, za půl roku – kdepak, za čtvrt, jestli má dobrý sluch a mrštný jazyk – za čtvrt roku ji vezmu kamkoliv a prohlásím ji za kohokoliv. Začneme dneska, teď! hned! Odveďte ji a umyjte, paní Pearceová. Vydrhněte ji rejžákem, když to nepustí jinak. Máte v kuchyni zatopeno? PEARCEOVÁ (protestuje): Mám, ale - HIGGINS (bouří dál): Vysvlečte ji, a všecko, co má na sobě, spalte. Nové šaty můžete objednat telefonicky. Než přijdou, omotejte ji třeba balicím papírem. LÍZA: Vy nejste žádnej džentlas, to teda nejste, dyž mluvíte vo takovejch věcech. Já sem náhodou slušná holka, a takový ptáčky mám prokouknutý, HIGGINS: Ženská, vaší periferní stydlavost tady nemůžeme potřebovat, Musíte si osvojit chování vévodkyně. Odveďte ji, paní Pearceová. Když se bude cukat, klidně jí nařežte. LÍZA (vyskočí a v běhu hledá ochranu střídavě u Pickeringa a paní Pearceové): Ne!!! Zavolám na vás policajty. PEARCOVÁ: Ale kam ji uložím? HIGGINS: Strčte ji do popelnice. LÍZA: Ááááooúúú! PICKERING: Ale Higginsi! Mějte rozum! PEARCEOVÁ (rezolutně): Musíte mít rozum, pane Higginsi, to skutečně musíte. Nemůžete takhle po lidech šlapat. (Higgins, takto napaden, ochladne. Po hurikánu následuje mírný vánek překvapení) HIGGINS (s profesionálně dokonalou modulací hlasu): Já že po lidech šlapu! Milá paní Pearceová, milý Pickeringu, nikdy mě ani nenapadlo po někom šlapat. Já pouze navrhuji, abychom té ubohé dívce prokázali laskavost. Musíme jí pomoci, aby byla s to zaujmout v životě nové postavení. Pokud jsem se nevyjádřil dost jasně, bylo to jen z ohledu na její – nebo i váš – jemnocit. (Líza, kterou to uspokojí, se odkrade zpátky k židli) PEARCEOVÁ (Pickeringovi): Tak co, slyšel jste v životě něco takového, pane plukovníku? PICKERING (se srdečně směje): Ne, paní Pearceová, jakživ ne. HIGGINS (trpělivě): O co jde? PEARCEOVÁ: Jenom o to, pane Higginsi, že nemůžete děvče sebrat jen tak, jako kamínek se země, HIGGINS: Proč? PEARCEOVÁ: Proč! Vždyť vy o ní nic nevíte! Co její rodiče? Třeba je vdaná. LÍZA: Blbost! HIGGINS: Vidíte! Jak to ta dívka velmi přiléhavě vyjádřila: Blbost! Vdaná, to tak! Jako byste nevěděla, že žena z její vrstvy vypadá rok po svatbě jako utahaná padesátnice. LÍZA: Kdo by si mě vzal? HIGGINS (náhle se uchýlí k nejsvůdnějšímu šepotavému rejstříku ve svém nejvýmluvnéjším slohu): Přisámbůh, Alžběto, než s vámi skončím, budou ulice posety mrtvolami mužů, kteří se kvůli vám zastřelili. PEARCEOVÁ: Hlouposti. Takové řeči si musíte odpustit, pane Higginsi. LÍZA (vstane a rozhodnuta se narovná): Já du. Von spad z višně. Přeci se nenechám učit vod ňákýho cvoka. HIGGINS (raněn na nejcitlivějším místě, že odolala jeho výmluvnosti): Tak vy takhle? Já jsem tedy blázen, co? Dobře. Paní Pearceová, žádné nové šaty ji objednávat nemusíte. Vyhoďte ji. LÍZA (fňuká): Neee! Nešahejte na mě! PEARCEOVÁ: Aspoň vidíte, jak se drzost nevyplácí. (Ukazuje) Prosím, tamhle je východ. LÍZA (téměř v slzách): Já se vo žádný hadry neprosila. Stejně bysem si je nevzala. (Zahodí kapesník) Můžu si je koupit sama. HIGGINS (pohotově zachrání kapesník a zadrží ji na váhavé cestě ke dveřím): Jste nevděčná, zlobivá holka. To mám za to, že jsem vás chtěl vytáhnout z kanálu, vyparádit a udělat z vás dámu. PEARCEOVÁ: Už je toho dost, pane Higginsi. Vy zlobíte, ne ona. Jděte hezky domů k rodičům, děvenko, a řekněte jim, ať na vás dají lepší pozor. LÍZA: Já žádný rodičové nemám. Řekli mi, že sem dost velká, abysem se živila sama, a vyrazili mě. PEARCEOVÁ: Kde máte maminku? LÍZA: Žádnou nemám. Ta, co mě vyrazila, byla moje šestá macecha. Ale já se vobešla bez nich. Já sem náhodou slušná holka. HIGGINS: No prosím, tak nač ten kravál? Holka nikomu nepatří – nikdo o ni nestojí, jenom já. (Jde k paní Pearceové a lísá se k ní) Můžete ji třeba adoptovat, paní Pearcová; s dcerou byste si jistě užila hodně legrace. A přestaňte dělat kravál. Vemte ji dolů, a - PEARCEOVÁ: Ale co z ní bude? Budete jí něco platit? Mějte rozum, pane Higginsi. HIGGINS: Ale plaťte jí co chcete. Zaneste to do výdajů na domácnost. (Netrpělivě) Proboha, co by dělala s penězi? Najíst dostane a šaty taky. Peníze by mohla jedině propít. LÍZA (se obrátí k němu): Vy ste ale grobián! Že vám jazyk neupadne: jakživa jsem se kořalky netkla. (Pickeringovi) Pane řiditel, vy ste slušnej pán, ať se mnou takle nemluví! PICKERING (dobromyslně Higginse napomíná): Nenapadlo vás, Higginsi, že to děvče má nějaké city? HIGGINS (si ji kriticky prohlíží): Ani bych neřek. Rozhodně si s nimi nemusíme lámat hlavu. (Vesele) Viďte, Lízo? LÍZA: Mám svý city jako každej jinej. HIGGINS (Pickeringovi): Vidíte ten problém? PICKERING: Cože? Jaký problém? HIGGINS: Naučit ji mluvit správně gramaticky. Copak výslovnost, to je maličkost. LÍZA: Já nechci mluvit gramaticky. Já chci mluvit jako slečna v květinářství. |