Virginia Woolfová: Orlando „Život a milenec," mumlala; přistoupila ke svému psacímu stolu, namočila pero do inkoustu a napsala: „Život a milenec" – verš, který rytmicky neodpovídal a nedával smysl dohromady s tím, co předcházelo – cosi o správném způsobu koupání ovcí, aby se zabránilo svrabu. Když si to po sobě přečetla, začervenala se a opakovala: „Život a milenec." Pak odložila pero a šla do své ložnice, stoupla si před zrcadlo a urovnala si perly kolem krku. Pak, protože perly se pořádně nevyjímají na bavlněných šatech na dopoledne posetých snítkami, převlékla se do taftu z holubicí šedi; z něho do barvy broskvového květu; z té do vínového brokátu. Možná by to chtělo něco pudru, a když si trochu upraví vlasy nad čelem – tak – mohlo by jí to slušet. Pak se obula do špičatých střevíčků a nasadila si smaragdový prsten. „Tak," řekla, když to vše bylo hotové a zapálila stříbrné svícny po stranách zrcadla. Která žena by nerozžehla světlo, aby uviděla to, co Orlando spatřila jako zář na sněhu – neboť všude kolem zrcadla byly zasněžené trávníky a ona mezi nimi jako oheň, jako hořící keř a plameny svíček kolem její tváře jako stříbrné listy; nebo zase bylo sklo zelenou vodou a ona vodní pannou, ověšenou perlami, sirénou v jeskyni, která zpívá, aby se veslaři vyklonili z loděk a spadli dolů do jejího objetí; tak temná, a tak jasná, tak tvrdá a tak něžná byla, tak úžasně svůdná, natisíckrát škoda, že tu zrovna nebyl nikdo, kdo by řekl anglicky a rovnou: „K čertu, madam, vy jste ztělesněná krása," což byla pravda. I Orlando (která neměla o své osobě nijaké přemrštěné mínění) to věděla, neboť se jí na tváři objevil ten samovolný úsměv, jímž se ženy usmívají nad svou vlastní krásou, která jim v tu chvíli nepřipadá jako jejich vlastní, vzniká jako padající kapka nebo tyčící se hora a znenadání tu stojí před nimi v zrcadle – tak se usmála a pak chvíli naslouchala a slyšela jen padající listí a švitořící vrabce a tu si povzdechla: „Život, milenec," a pak se s neuvěřitelnou rychlostí otočila na podpatku; strhla perly z krku, svlékla satén z těla a stála tu v černých hedvábných spodkách obyčejného šlechtice. Zazvonila. Když přišel sluha, řekla mu, aby nechal okamžitě přistavit kočár s šestispřežím. Naléhavé záležitosti ji volají do Londýna. Od arcivévodova odjezdu neuplynula ještě ani hodina, a ona ujížděla pryč. Jak jela, můžeme se chopit příležitosti, neboť kolem ubíhala obyčejná anglická krajina, která nepotřebuje popisu, a upoutat čtenářovu pozornost silněji, než jsme to mohli udělat v ten okamžik, k jedné či dvěma poznámkám, které tu a tam proklouzly během vyprávění. Na příklad, mohli jste si povšimnout, že Orlando skryla své rukopisy, když byla vyrušena. Dále, že se dlouze a upřeně dívala do zrcadla; a nyní na cestě do Lodnýna člověk mohl pozorovat, jak se jí dral výkřik do hrdla, který potlačila, protože koně cválali rychleji, než se jí líbilo. Její skromnost, pokud jde o psaní, její marnivost, pokud šlo o její osobu, její obavy o vlastní bezpečí, to vše zdá se naznačuje, že to, co jsme říkali před nedávném, že mezi Orlandem mužem a Orlandou ženou nebyl žádný rozdíl, už přestávalo být pravdou. Začínala být skromnější, jak ženy bývají, pokud šlo o její duševní schopnosti, a trochu marnivější, jak ženy bývají, pokud šlo o její osobu. Jisté city nabývaly na síle, jiné ji ztrácely. Změna oblékání, jak by řekli někteří filosofové, měla s tím hodné co společného. Jakkoli se naše oblečení může zdát marnivou zbytečností, je víc než jen pouhou ochranou před chladem. Mění náš náhled na svět a náhled světa na nás. Na příklad, když kapitán Bartolus uviděl Orlandinu sukni, okamžitě jí nechal roztáhnout slunečník, naléhal na ni, aby si vzala ještě jeden plátek hovězího a pozval ji, aby s ním jela na pobřeží v jeho člunu. Tyto poklony by jí zajisté nebyl složil, kdyby její sukně nevlály kolem ní, ale byly střižené pěkně na tělo jako nohavice. A když jsou nám skládány poklony, sluší se nějaké opětovat. Orlando udělala pukrlátko; podvolila se; lichotila temperamentu toho dobrého muže tak, jak by to nebyla udělala, kdyby jeho úhledné kalhoty byly ženskými sukněmi a jeho kabátec se šňůrami ženský živůtek. Je tudíž hodně věcí, jimiž lze podpořit názor, že šaty nosí nás, ne my je; můžeme je přinutit, aby na sebe vzaly tvar paže či hrudi, ale ony naopak ztvárňují naše srdce, naše myšlení a naše jazyky podle svého gusta. Protože Orlando teď už značné dlouho nosila sukně, byla na ní vidět jistá změna, kterou lze najít, když čtenář pohlédne zpět na stranu 91, i na její tváři. Jestliže srovnáme obrázek Orlanda jako muže s tvářností Orlandy jako ženy, uvidíme, že i když jsou nepochybně jednou a touž osobou, k jistým změnám tu došlo. Muž měl volnou ruku, aby se mohl chopit meče, žena musí svou přidržovat ty satény, aby jí neklouzaly s ramenou. Muž pohlíží světu přímo do tváře, jako by tu byl pro něj a uspořádán podle jeho chuti. Zena se na něj dívá úkosem, bystrým pohledem, dokonce s jistou podezíravostí. Kdyby oba nosili stejné šaty, možná by jejich náhled byl stejný. Toto je názor některých filosofů, a moudrých, ale my se celkové kloníme k jinému. Rozdíl mezi pohlavími je naštěstí velice hluboký. Oděv je pouze symbolem čehosi, co se skrývá hluboko pod povrchem. To změna v Orlandu samém přikázala Orlandě volbu ženských šatů a ženského pohlaví. A v tomhle možná vyjádřila jen poněkud otevřeněji než je zvykem – neboť otevřenost byla vskutku duší její povahy – něco, co se stává většině lidí, aniž je to takhle jednoduše vyjádřeno. Neboř zde opět docházíme k dilematu. Jakkoli jsou obě pohlaví odlišná, prolínají se. V každé lidské bytosti dochází ke kolísání mezi jedním a druhým pohlavím a často jsou to pouze šaty, které udržují zdání ženskosti či mužskosti, zatímco uvnitř je pohlaví zcela opačné než navrch. Každý má zkušenosti s komplikacemi a zmatky, které z toho plynou; zde však opustíme obecný problém a zaznamenáme pouze ten zvláštní účinek, který to mělo na samu Orlandu. Neboť právě ta směsice muže a ženy v ní, když nejdřív převládal jeden princip, pak druhý, často přivodily nečekaný obrat v jejím chování. Zvědavé příslušnice jejího pohlaví by se na příklad dohadovaly, proč když Orlando byla žena, netrvalo jí oblékání nikdy déle než deset minut? A nebylo snad její oblečení vybíráno namátkou a nebylo někdy dokonce poněkud omšelé? A pak by taky řekly, že přesto však nemá v sobě mužskou formálnost a touhu po moci. Má snad až příliš měkké srdce. Nedokázala by snést pohled na to, jak někdo bije osla či topí kotě. A zase, povšimly si, opovrhuje domácími pracemi, vstává za úsvitu a v létě je na poli ještě před slunce východem. Žádný rolník toho nevěděl víc o plodinách než ona. Dovedla pít s těmi nejlepšími a měla ráda hazardní hry. Dobře jezdila na koni a dokázala cválat se šestispřežím přes Londýnský most. A zase na druhé straně, třebaže byla odvážná a činorodá jako muž, vyskytly se poznámky, že pohled na druhého člověka v nebezpečí v ní vzbuzoval to nejženštější bušení srdce. Sebemenší podnět způsobil, že propukla v slzy. Nevyznala se v zeměpise, matematika jí připadala nesnesitelná a setrvávala v bludech, které jsou běžnější u žen než u mužů, jako třeba, že na jih se jede s kopce. Zda byla tedy Orlando víc mužem či ženou, těžko říci a nemožno rozhodnout. Neboť její kočár teď už rachotil po kočičích hlavách. Dorazila do svého domova v městě. Spouštěly se schůdky, otvíraly se železné brány. Vstupovala do domu svého otce v Blackfriars, který, třebaže tenhle cíp města se rychle stával nemódním, byl stále ještě příjemným a prostorným sídlem, se zahradami sahajícími až k řece a příjemným loubím z lískových keřů u vchodu. Woolfová, Virginia: Orlando, přel. K.Hilská, Argo, Praha 1994