Richard Halliburton: Za novými světy Skok hluboký Těch několik vteřin volného pádu mi připadalo jako věčnost. Uvědomoval jsem si jen vichr ženoucí se proti mně – a pak strašný otřes a ránu, jako by pode mnou bouchlo dělo nejtěžšího kalibru. Pohltila mě ledová tma a ledoví běsi mě vlekli dolů, pořád dolů do bezedných vln. Začal jsem se dusit. Pud sebezáchovy, předtím přemožený pokušením, začal okamžitě působit docela bez ohledu na vznešenost mé lázně, na mrtvé mayské bojovníky i na vábné panny nevěstinky. Usiloval jsem vymanit se ze stisku mokrých chapadel urputnou činností všech údů. Setřásl jsem se sebe vodní příšery, podnikl proti hlubině prudký výpad směrem nahoru a v poslední chvíli, než mi hlava praskla z nedostatku kyslíku, dokázal jsem ji protlačit zase na vzduch. Bez prodlení jsem vyrazil k nejbližší skalní stěně, vzdálené přes patnáct metrů. Ta mi však neposkytla ani sebemenší útočiště. Ale někde přece musí být římsa, výčnělek, liána. Zběsile jsem plaval pod převislou skálou, až jsem těsně nad vodou objevil trs tmavých prutů. Rostly tam na dvou třech hrstkách hlíny a já se k nim vyškrábal. Dřepěl jsem chvíli pod tím keříčkem celý omámený, zesláblý a roztřesený, ale jinak docela při smyslech. To už nebyl bláznivý sen, z něhož se jednou musím probudit. Bohužel jsem nespal. Měl jsem hlavu jako střep a šaty promočené slizkou vodou skrz naskrz. Ano šaty! Byl jsem skoro kompletně oblečený: tenký svetr, košile, plátěné kalhoty, ponožky, boty. Jen sako a sombrero jsem nechal s batohem u Kukulcanova chrámu. Boty byly sice druh mokasínů, ale s tlustou podrážkou a sahaly mi do poloviny lýtek. Náprsní taška v zadní kapse kalhot poskytovala obraz bídy a utrpení – mexické bankovky, vizitky, poštovní známky, všelijaké papíry – všechno ten neplánovaný křest zničil. V jiné kapse plavala krabička cigaret. Tyhle předměty se už nikdy nevzpamatují. Sáhl jsem po svých niklových hodinkách. Našel jsem je, kde měly být. A když jsem tu ubohou utopenou věcičku mokrými prsty vytáhl, shledal jsem, že se nezachovala podle reklamního sloganu, který i tak laciné cibule obmyšluje vodotěsností: hodinky nešly, zastavily se v šest třicet, přesně v okamžiku, kdy jejich majitel provedl exhibiční skok hluboký. Dalším důležitým krokem, který jsem musil podniknout, bylo vyprostit se odtud, než se zimou rozsypu na molekuly. Jakékoli volání o pomoc by nemělo žádný smysl. Pokud jde o neblaze proslulou cenote, jsou přece všichni zdejší lidé pověrčiví až běda i v normálních situacích, a dovedl jsem si dobře představit, jak by od ní upaloval co nejrychleji každý, kdo by se octl poblíž a zaslechl v tuhle nemožnou hodinu hlas zaznívající z jejího nitra. Za jiných okolností bych se pravděpodobně z té své římsičky rozhlížel docela s potěšením. Důvěrnější seznámení se studnou mé původní obdivné nadšení nijak nezmenšovalo. Vypadala z podhledu zrovna tak tajemně jako z nadhledu. Prudké vlnění se už usadilo a hladina se znovu vrátila do svého obvyklého mrtvolného klidu. Obrovským kamenným cylindrem vzhlížela k obloze netečně a bez hnutí jako vždycky. Nedaleko mne o závod kvákaly žáby a nesčetné cikády vrzaly v té pochmurné hlubině s nemenší vášnivostí než jejich kamarádky v lese nahoře. Jenomže tyhle poznatky mi nijak nepomáhaly nazpátek. Prohlížel jsem si stěny, dokud jsem víceméně na dosah ruky neobjevil pruh porostu táhnoucího se až docela nahoru. Stáhl jsem si promočené boty a začal se jen v ponožkách soukat s pomocí té zeleně ke slunci. Uklidňoval jsem se přitom nezvratným faktem, že spadnu-li znova, ostatně z mnohem menší výšky než předtím, mokřejší už nebudu, ani neutrpím otřes větší, než byl ten původní, z kterého jsem se nakonec přece taky vzpamatoval. Uklouzl jsem a smekl se nesčíslněkrát, ale pokaždé se mi podařilo opět zachytit. Během půl hodiny jsem zvládl pouhých patnáct metrů. Oblek jsem měl nadranc, ruce i nohy rozklepané námahou. Přesto mi těch zbývajících šest metrů těžkou hlavu nedělalo, zvlášť když jsem přišel na stromek vyrůstající ze stěny, který sliboval stát se vydatným pomocníkem k dosažení cíle, a skutečně se v tomto směru osvědčil. Když jsem se doplahočil k roubení, odbelhal jsem se k osudnému oltáři, sesul se na něj a ozdobil jeho ctihodné kamení louží velmi ctihodné vody. Tunkuly, mušlové trouby ani zpěv někdejších věřících jsem teď neslyšel, třebaže jsem se o to snažil ze všech sil. Vnímal jsem pouze bolestné bušení v uších a nepociťoval nic jiného než chlad, řezné rány a zhmožděniny. Kouzlo zmizelo. Mé toužení po smaragdově zelených síních Yum Chakových bylo fuč. [...] Neuplynuly však ještě ani celé dva dny a já byl na oltáři znova. Stál jsem na jeho okraji a chystal se skočit do proklaté cenote podruhé. Poslechněte si, jak k tomu došlo. V druhé polovině toho dne, jehož začátek byl poznamenán výše popsanou exkurzí do Obětní studně, jsem se vrátil (ve vypůjčených botách) do Méridy a tam se mi dostalo pozvání na večeři od pana Arthura Rice, doyena zdejší cizinecké kolonie a nadšeného vědeckého obdivovatele kultury starých Mayů. Znal jsem jeho živý zájem o Chichen Itza a Svatou studni, a tak jsem mu své dnešní střetnutí s ní hned popsal. (Pikantní podrobnosti včetně dunění tunkulů jsem uznal za archeologický nonsens a prozíravě vynechal.) „Ale člověče," zvolal, „vždyť je hluboká jedenadvacet metrů!" „Já měl dojem, že dvě stě jedenadvacet," přiznal jsem se. „Padám, padám, a voda pořád nikde. Přitom jedenadvacet metrů je pro profíky maličkost. Viděl jsem na pouti skokana hupsnout do vany z třicítky. A Steve Brody udělal šipku z Brooklynského mostu – to máte zhruba dvakrát jedenadvacet. Všecko záleží na dopadu. Já se moc převážil, a proto jsem se samozřejmě musel pořádně pochroumat. Ostatně mám v úmyslu se tam vrátit a dát si repete." „Cože?" vykřikl hostitel. „Ano, ale ne jen tak z bujnosti. Já jsem totiž tam dole nechal na takové římsičce poměrně vzácné mokasínové kanady. Dnes odpoledne jsem prošmejdil všechny méridské obchody, ale něco aspoň trochu podobného ne a ne sehnat. Na cestě dál do divočiny se bez nich v žádném případě neobejdu. A zdá se, že jediný způsob, jak se k nim dostat, je skočit – slézt po té hladké stěně by jistě bylo mnohem komplikovanější. Už i jen pouhý výstup po ní mi dal pořádně zabrat." „Můžu se k vám připojit? Jako divák ovšem." „Proč ne? Zítra jdem na to." Když jsme se v určenou hodinu sešli na nádraží, shledal jsem, že se pan Rice vyzbrojil amatérskou filmovou kamerou s příslušenstvím. „Řekl jsem si, že neuškodí vzít to s sebou a zmáčknout vás, až budete padat," prohlásil. „Změna programu se nepřipouští." Filmový aparát upoutal u zřícenin pozornost skupiny zvědavých domorodých dělníků. Jakmile se dověděli o účelu naší návštěvy, rozhodli se, že půjdou s námi a stanou se svědky toho, o čem byli přesvědčeni, že bude novou žertvou bohu deště. Nastala situace až překvapivě podobná těm předcházejícím: před „obětí" se od chrámu dolů po Svaté cestě hrne zástup Itzů. Ale situace nesituace, boty získat musím. Po příchodu k oltáři Posledního obřadu se můj společník přesunul na protější stranu a chystal si nádobíčko. Svlékl jsem si kabát a košili, ale protože jsem tentokrát hodlal skočit po nohách a chtěl jsem náraz aspoň trochu zmírnit, nechal jsem si na sobě tlusté ponožky i texasky. V naději, že ho druhý otřes možná uvede zase do chodu, vzal jsem si s sebou také svůj orloj. Cestovní pas, peněženku, papírové peníze a cigarety jsem dal do úschovy panu Riceovi, respektive jsem mu je odkázal pro případ, že by se Yum Chac přece jen rozhodl přibrat mě do své družiny. Přípravy skončily. Dohodli jsme se na signálu pro kameru: budu počítat „tři – dva – jedna", pak řeknu „teď" a skočím. Vkročil jsem na okraj oltáře a zhluboka se nadechl. „Tři – dva – je-" „Moment, moment!" zazněl výkřik z protější strany. „Zaseknul se mi film." Odklad. Potom druhé sbírání odvahy. „Tři – dva -" „Počkat, señor, počkat!" Na mé straně studny ke mně pádil nějaký domorodý dozorce nebo co a po Španělsku mě ujišťoval, že mi musí ve skoku zabránit, dokud si k němu od úřadů v hlavním městě neopatřím písemné povolení. Já však nepočkal. Skočil jsem. Což byl jediný možný způsob, jak se vyhnout dalšímu otravování. Můj komplic mi už cestou navrhl, že bych mohl pro větší působivost jeho filmového dokumentu vyjádřit při pádu nějaké pocity, například „jsem u vytržení" nebo „už se nemohu dočkat". Jenže provést to v té hrozné rychlosti bylo, jak se ukázalo, jaksi dost těžké, a tak jsem se rozhodl vybrat ze svého repertoáru náhradní čísla. Napřed udělám anděla, řekl jsem si – a roztáhl jsem paže jako křídla. Avšak přesně V tom okamžiku jsem vletěl do vody a moje andělská rovnováha šla při té umělecké gymnastice k čertu do té míry, že jsem narazil na hladinu obličejem a nohama takřka současně. Při tomhle druhém ponoření do živlu boha deště se mi tolik zajiskřilo v očích a tělo se mi tak násilně zkroutilo, že se o výsledku nedalo pochybovat: zlámal jsem si vaz, a proto se s Yum Chakem a jeho dvořanstvem nakonec přece jen sejdu. Tak velké štěstí mi však souzeno nebylo. Nešikovný skok mě jen zbavil sluchu a řeči. Na tři dny. Ale boty mi zase říkaly pane. Halliburton, Richard: Za novými světy, přel. Pobertovi, Orbis, Praha 1970