Aldous Huxley: Konec civilizace

Aldous Huxley: Konec civilizace

Kapitola 2
Pan Foster zůstal v dekantačním sále. Ř.L.P. a studenti vstoupili do nejbližší zdviže a vyjeli do pátého patra.

DĚTSKÉ VÝCHOVNY – NEOPAVLOVSKÉ PREDESTINAČNÍ SÁLY, oznamoval nápis.

Ředitel otevřel dveře. Ocitli se ve velké holé místnosti, velmi jasné a slunné. Celou jižní stěnu tvořilo jediné okno. Půl tuctu sester v předepsané uniformě – v kabátcích a kalhotách z bílého viskózového plátna a s vlasy asepticky ukrytými pod bílými čepci – právě stavělo do dlouhé řady na podlaze vázy s růžemi. Velké vázy plné květů. Tisíce plátků doširoka rozvitých a hedvábně hladkých jako tvářičky nesčetných andílků, nikoli však jen samých růžově árijských, ale i zářivě žlutých mongolských a mexických a také mrtvičnatě rudých od přílišného troubení do nebeských pozounů, a ještě jiných, mrtvolně bledých, zsinalých jako hřbitovní mramor.

Když Ř.L.P. vstoupil, sestry ztuhly v pozoru.

„Rozestavte knihy!" poručil krátce.

Sestry mlčky poslechly. Mezi vázy s růžemi rozestavily knihy – řadu dětských knížek kvartového formátu, každou lákavě rozevřenou u pestrého obrázku zvířete, ryby nebo ptáka.

„Teď přivezte děti!"

Sestry vyběhly ze sálu a za chvilku se vrátily. Každá před sebou tlačila jakýsi vysoký servírovací vozík, jeho čtyři drátěné přihrádky naložené osmiměsíčními dětmi. Jedno bylo jako druhé (zřejmě skupina Bokanovského) a všechny (protože patřily k deltám) oblečené v khaki.

„Posaďte je na podlahu!"

Děti byly vyloženy.

„A teď je otočte tak, aby viděly na květiny a knihy!"

Jakmile je sestry otočily, děti okamžitě ztichly a začaly lézt k těm shlukům svítivých barev a k těm skvrnám, tak veselým a zářícím na bílých stránkách. Slunce na okamžik zašlo, ale když se děti přiblížily, vyšlo opět z mraků. Růže vzplály, jakoby vzníceny prudce probuzenou vášní. Zdálo se, že svítící stránky knih dostaly zvláštní, nový význam. Z řad batolících se dětí zazněly slabé výkřiky vzrušení, radostné žvatlání a švitoření.

Ředitel si mnul ruce. „Výborně!" říkal. „Skoro jako na objednávku!"

Nejčipernější batolata byla již u cíle. Nesmělé ručky se vztáhly, dotkly se růží, zalitých slunečním světlem, uchopily je a začaly otrhávat, muchlaly kolorované stránky knížek. Ředitel čekal, až se všechny děti utěšeně zaměstnaly. „A teď dejte pozor!" řekl a dal zvednutou rukou znamení.

Vrchní sestra, která stála na druhém konci sálu u rozvodné desky, stiskla páčku.

Rozlehla se mohutná exploze. Pronikavé a nepřestávající vytí sirén. Zběsilé ječeni poplašných zvonků.

Děti sebou polekaně trhly a obličejíčky se jim znetvořily hrůzou.

„A teď," křičel ředitel, protože rámus byl ohlušující, „jim budeme lekci vtloukat mírným elektrickým šokem."

Znovu pokynul a vrchní sestra stiskla druhou páčku. Vřískot dětí se naráz změnil. Z těch křečovitých a pronikavých skřeků teď zaznívalo zoufalství, ba téměř šílenství. Tělíčka se obracela a napínala a jejich údy se křečovitě pohybovaly, jako kdyby jimi škubaly neviditelné dráty.

„Pouštíme do toho pásu v podlaze elektrický proud," křičel ředitel na vysvětlenou. „To už stačí," pokynul sestře.

Exploze ustaly, zvonění zmlklo, vytí sirény tón po tónu odumíralo, až úplně zaniklo. Cukající se dětská tělíčka se uvolnila z křečí, zmatené sténání a křičení se pomalu utišovalo, až přešlo v obyčejný ustrašený brekot.

„Zkuste to znovu s květinami a knihami!"

Sestry poslechly. Avšak jakmile se růže jen nepatrně přiblížily, jakmile děti jen zahlédly pestré kočičky, kokrhající kohoutky nebo bečící černá jehňátka, už s hrůzou couvaly a jejich pláč se okamžitě změnil opět ve zděšený řev.

„Všimněte si toho, pánové," pravil ředitel triumfálně, „dobře si toho všimněte!"

Knihy a rámus, květiny a elektrické rány – tyto dvojice představ se už v dětské mysli smísily a po dvousetnásobném opakování takovýchto nebo jiných podobných lekcí jsou již neodlučitelné. Co člověk spojil, to příroda nemůže rozloučit.

„A tak rostou, jak říkávají psychologové, s ,instinktivní' nenávistí ke knihám a květinám. Podmíněné reflexy, které se nedají změnit. Na celý život jsou ty děti obrněny proti knihám a botanice." Ředitel se obrátil k sestrám: „Zase je odvezte!"

Děti v khaki, stále ještě řvoucí, byly znovu naloženy na vozíky a odvezeny. Zbyl po nich pach kyselého mléka a velmi vítané ticho.

Jeden student zvedl ruku. Prý dobře chápe, že není možno nechat nižší kasty, aby marnily nad knihami čas, který patří komunitě, když je tu kromě toho nebezpečí, že by mohly číst něco, co by třeba mohlo nežádoucím způsobem pozměnit některý z reflexů, k nimž byly vychovány, ale přece jen... zkrátka nemůže pochopit tu věc s květinami. Proč si dávat tolik práce, abychom psychologicky vzali deltám možnost těšit se z květin?

Ř.L.P. to trpělivě vysvětlil. To, že pouhý pohled na růži vyvolává u dětí křik, má své závažné ekonomicko-politické důvody. Není to tak dlouho (asi sto let nebo tak nějak), co byli gamy, delty a dokonce i epsiloni predestinováni k tomu, aby milovali květiny, květiny zvlášť a přírodu vůbec. Účelem toho bylo naočkovat jim sklon chodit při každé možné příležitosti do přírody, a tak je přimět k tomu, aby používali dopravních prostředků.

„A používali jich?" zeptal se student.

„Ano, a vydatně," odpověděl Ř.L.P., „ale nic jiného." Petrklíče a krajina, zdůrazňoval, mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví. Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen."

„Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě," uzavřel ředitel, „ale zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží. A proto ty elektrické šoky."

„Ach tak," pravil student a přemožen obdivem zmlkl.

Nastalo ticho. Ředitel si odkašlal a pak pokračoval: „Před dávnými léty, když ještě Ford Pán putoval po zemi, žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Ruben byl dítě polsky mluvících rodičů." Tady se ředitel sám přerušil.

„Víte přece, co je to polština?"

„Mrtvý jazyk."

„Jako francouzština nebo němčina," doplnil jiný student, pyšný na své vědomosti.

„A ,rodiče'?" ptal se dále Ř.L.P.

Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě důležitému a často sotva postižitelnému rozlišování mezi necudností a čistou vědou. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.

„Lidské bytosti bývaly...," zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No... živorodé."

„Velmi správně," přikývl ředitel souhlasně.

„A když se děti dekantovaly..."

„Narodily," opravil ředitel.

„Tak to byli rodiče – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé." Ubohý hoch byl celý zmaten.

„Krátce řečeno," shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka." Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka," opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím," poznamenal vážné, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností."

Vrátil se znova k malému Rubenovi – k malému Rubenovi, v jehož pokoji otec a matka (ehm, ehm) nechali jednou večer nedopatřením zapnuté rádio.

("Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.")

Dítě spalo a v rozhlase běžel londýnský program. A ráno potom se stalo, že malý Ruben k největšímu zděšení svého ehm a své ehm (ti drzejší studenti se odvážili na sebe ušklíbnout) -malý Ruben se probudil a opakoval slovo za slovem dlouhou přednášku onoho podivného starého spisovatele ("jednoho z mála autorů, jejichž díla se nám zachovala"), který se jmenoval George Bernard Shaw a který podle zaručeného podání mluvil o svém vlastním géniu. Pro oba, pro... (mrkání)... a pro... (zachichtání) malého Rubena byla tato přednáška přirozeně dokonale nesrozumitelná, a jelikož se domnívali, že se jejich dítě náhle zbláznilo, zavolali lékaře. Ten naštěstí rozuměl anglicky, poznal, že je to Shawova přednáška vysílaná minulého večera v rozhlase, pochopil význam toho, co se stalo, a poslal o tom zprávu do lékařského časopisu.

„Princip učení ve spaní čili hypnopedie byl objeven." Ř.L.P. učinil působivou přestávku.

Princip byl objeven, ale musilo uplynout ještě mnoho let, než ho bylo možno využít v širším měřítku.

„Případ malého Rubena se přihodil teprve třiadvacet let poté, co se na trhu objevil první T-model našeho Forda Pána." (Při těch slovech udělal ředitel na břiše znamení T a všichni studenti uctivě následovali jeho příkladu.) „A přece..."

Studenti zuřivě škrábali. ,Hypnopedie poprvé oficiálně použita r. 214 po F. Proč ne dříve? Ze dvou důvodu. a)...'

„Experimentátoři oněch raných dob," vysvětloval Ř.L.P., „se dali nesprávnou cestou. Věřili, že hypnopedie je možno použít k intelektuální výchově..."

(Chlapeček spí na pravém boku, s pravou paží nataženou před sebou; ruka visí ochable přes pelest. Z kulatého otvoru ve skříňce k němu promlouvá tichý hlas:

„Nil je nejdelší řeka Afriky a druhá nejdelší řeka světa. Nedosahuje sice délky Mississippi-Missouri, ale je na předním místě mezi všemi řekami, pokud jde o velikost povodí, které se táhne přes pětatřicet stupňů zeměpisné šířky..."

Druhého dne ráno se někdo při snídani zeptá: „Tommy, víš, která je nejdelší řeka v Africe?" Tommy zavrtí hlavou. „Nevzpomínáš si na něco, co začíná takhle: Nil je nejdelší...?"

„Niljenejdelšířekaafrikyadruhánejdelšířeka světa...," řinou se slova, „...sicenedosahujedélky..."

„Tak dobře! Jak se tedy jmenuje nejdelší řeka Afriky?"

Oči zírají bezvýrazně. „Nevím."

„Ale přece Nil, Tommy!"

„Niljenejdelšířekaafrikyadruhá..."

„Která je tedy nejdelší řeka?"

Tommy se dá do breku. „Nevím.")

A ředitel vysvětlil, že tento pláč vzal tehdejším výzkumníkům odvahu. S experimentováním se přestalo. Už se nepokoušeli vštípit ve spánku dětem do hlavy délku Nilu. A právem: žádné vědě se nelze naučit, nevíme-li, oč jde.

„Kdyby se bylo naopak začalo s výchovou -," pronesl ředitel a pokročil ke dveřím. Studenti šli za ním a zoufale škrábali v chůzi a dokonce ještě i ve zdviži. „– s mravní výchovou, která by nikdy a za žádných okolností neměla být rozumová..."

„Ticho! Ticho!" šeptal reproduktor, když vystupovali ve čtrnáctém poschodí. „Ticho! Ticho!" opakovaly neúnavně ampliony v určitých intervalech na každé chodbě. Studenti i ředitel šli bezděčně po špičkách. Všichni byli přirozeně alfy, ale i alfy jsou dobře predestinovány. „Ticho! Ticho!" chrčel celým čtrnáctým patrem kategorický imperativ.

Kradli se po špičkách padesát yardů až ke dveřím, které ředitel opatrně otevřel. Vešli do přítmí ložnice se spuštěnými žaluziemi. U stěny stálo v řadě osmdesát dětských postýlek. Bylo slyšet lehké pravidelné oddychování a neustálé mumlání, jako by z dálky šeptaly tichounké hlasy, při jejich příchodu sestra vstala a postavila se před ředitele do pozoru.

„Jakou máte dnes odpoledne lekci?" zeptal se.

„V prvních čtyřiceti minutách jsme měli Záhady pohlavního života. Ale teď je přepnuto na Začátky kastovního uvědomění."

Ředitel zvolna kráčel podél dlouhé řady postýlek. Leželo tu osmdesát růžových a spánkem uvolněných chlapečků a děvčátek. Klidně oddychovali. Pod každým polštářkem to tiše šeptalo. Ř.L.P. se zastavil, sklonil se a pozorně naslouchal nad postýlkou.

„Začátky kastovního uvědomění, jste říkala? To bychom si chtěli poslechnout trošku hlasitěji!"

Na konci sálu byl ve stěně reproduktor. Ředitel k němu popošel a stiskl knoflík.

„...nosí zelené šaty," pronášel tichý, ale neobyčejně jasný hlas právě uprostřed věty, „a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani číst a psát. Kromě toho se oblékají černě, a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta!"

Následovala přestávka. Potom začal hlas znova.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech..."

Ředitel opět zmáčkl knoflík. Hlas ztichl. Jenom jeho ševelící stín mumlal dále pod osmdesáti polštářky.

„Opakuje se jim to čtyřicetkrát až padesátkrát, než se vzbudí, a potom zase ve čtvrtek a v sobotu. Vždy třikrát týdně stodvacetkrát, po třicet měsíců. Potom přijde lekce pro pokročilé."

Růže a elektrické šoky, khaki delt a pach asafoetidy – v nerozlučném spojení. Ještě než se dítě naučí mluvit. Avšak predestinace beze slov je hrubá a sumární; není s to navodit žádné jemnější rozlišování ani vštípit složitější pravidla chování. K tomu je zapotřebí slov, ovšem slov neuvědomovaných. Krátce, hypnopedie.

„Hypnopedie je nejsilnější prostředek pro vštípení morálky a pocitu komunity, jaký kdy existoval."

Studenti si to poznamenali do sešitků. Přímo z úst velkého zvířete.

Ředitel stiskl ještě jednou knoflík.

„...protože jsou nesmírně chytré," říkal neúnavně tichý, vemlouvavý hlas. „Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože..."

Nikoliv jako kapky vody, třebaže voda dokáže vyhloubit dolík i do nejtvrdší žuly, nýbrž spíše jako kapky tekutého pečetního vosku, kapky, které přilnou a vytvoří krustu, spojí se se vším, nač padnou, až je tu skalisko z jediné šarlatové hmoty.

„Až konečně mysl dítěte je celá z takového našeptávání a až souhrn těchto našeptávání je myslí dítěte. A nejen dítěte, ale také dospělého člověka – po celý jeho život. Mysl, která soudí, dychtí, rozhoduje se – mysl vytvořená z těchto našeptávání. A všechna našeptávání jsou naše našeptávání!" Ředitel to málem triumfálně vykřikoval. „Státní našeptávání!" A uhodil do nejbližšího stolu. „A z toho plyne..."

Hluk ho přiměl, aby se otočil.

„Ó Forde!" pravil změněným tónem. „Teď jsem děti probudil!"

Huxley, Aldous: Konec civilizace, přel. J.Kostohryz, Maťa, Praha 1998