Anatole France: Ostrov tučňáků Kapitola VII Sněm v ráji (pokračování a dokončení) Na sněm se dostavila svatá Kateřina. Na hlavě měla korunu posázenou smaragdy, safíry a perlami a šaty měla ze zlatohlavu. Po boku nesla planoucí kolo, obraz toho kola, jehož lesk kdysi oslepil její pronásledovatele. Když ji Pán požádal, aby promluvila, vyjádřila se takto: „Pane, jestliže mám rozřešit problém, jejž jste mi ráčil předestříti, nebudu studovat mravy živočichů, ba ani ne mravy ptactva. Poznamenám pouze na adresu doktorů, knězi a veleknězi, kteří se shromáždili na tomto sněmu, že rozlišení mezi člověkem a zvířetem není úplné, poněvadž se shledáváme s obludami, které pocházejí z jednoho i z druhého zároveň. Tak chiméry. Jsou zpola nymfy, zpola hadi. Tři Gorgony, kozonozi. Víly a sirény, které zpívají v moři, mají poprsí ženy a rybí ocas. Takoví jsou také kentauři, po pás muži a ostatek koně – ušlechtilé plemeno oblud. Jak jistě víte, jeden z nich – veden pouze světlem rozumu – dokázal dostat se až do věčné blaženosti a občas ho vídáte, jak vypíná na zlatých oblacích hrdinnou hrud. Kentaur Cheiron si vysloužil činností na zemi sídlo, které může sdílet s blaženými: vychoval Achilla, a tento mladý hrdina, když vyšel z rukou kentaura, žil dva roky jako mladá dívka mezi dcerami krále Lykoméda. Hrál si s nimi a spal s nimi, aniž zavdal na okamžik podezření, že není mladá panna jako ony. Cheiron, který mu vštípil tak dobré mravy, je s císařem Traianem jediný spravedlivý, jemuž se dostalo nebeské slávy, protože dbal přirozeného zákona. A přece je to člověk jenom zpola. Myslím, že jsem tímto příkladem dokázala, že stačí mít některé části člověka – musí to být ovšem části ušlechtilé -, abychom dosáhli věčné blaženosti. A když toho mohl dosáhnout kentaur Cheiron, který nebyl ani obrozen křtem, proč by si toho nezasloužili tučňáci – kteří pokřtěni byli -, kdyby se stali polotučňáky a pololidmi? Proto vás, Pane, snažně prosím, dejte tučňákům starého Maela lidskou hlavu a trup, aby vás mohli důstojně velebit, a udělte jim duši nesmrtelnou, ale malou." Tak mluvila Kateřina a otcové, doktoři a veleknězi pochvalně mručeli na znamení souhlasu. Avšak svatý Antonín Poustevník povstal a zdvihl k Nejvyššímu dvé sukovitých a zarudlých paží. „Nedělejte to, Pane Bože," křičel. „Ve jménu svatého Utěšitele, nedělejte to!" Mluvil s takovým zápalem, až se mu dlouhý bílý vous třepal kolem brady jako prázdný pytlík u tlamy hladového koně. „Pane, nedělejte to. Ptáky s lidskou hlavou už máme. Svatá Kateřina nevymyslela nic nového." „Představivost spojuje a přirovnává, ale nikdy netvoří," řekla suše svatá Kateřina. „...to už existuje," pokračoval svatý Antonín, který nechtěl nic slyšet. „Jmenuje se to Harpyje a jsou to nejneslušnější živočichové z tvorstva. Jednou v poušti přišel ke mně na večeři opat svatý Pavel. Postavil jsem stůl na práh své chatrče pod starou sykomoru, ale tu se slétly Harpyje. Sedly si na větve, ohlušovaly nás pronikavým křikem a nadělaly nám do všech jídel. Ty obludy byly tak dotěrné, že jsem nemohl poslouchat poučení opata svatého Pavla a jedli jsme chléb a salát s ptačím trusem. Jak můžeme věřit, Pane, že by vás Harpyje důstojně velebily? Když jsem byl pokoušen, viděl jsem ovšem mnoho jiných zkřížených bytostí, nejenom ženy-hady a ženy-ryby, ale bytosti mnohem nesourodější, jako například muže, jejichž tělo bylo z hrnce, ze zvonu, z hodin, z kredence plného nádobí a jídla nebo dokonce z domu s okny a dveřmi, jimiž bylo vidět lidi zaměstnané domácími pracemi. Věčnost by nestačila, kdybych měl popsat všechny ty obludy, které mě oblehly v mé samotě, od velryb vystrojených jako lodi až po déšť červených zvířátek, která proměnila vodu v mé studánce v krev. Žádná obluda však nebyla tak nechutná jako tyhle Harpyje, které mi svými výkaly spálily listí na krásné sykomoře." „Harpyje jsou ženské obludy s ptačím tělem," poznamenal Lactantius. „Mají ženskou hrud a hlavu. Jsou prostořeké, nestoudné a nemravné, což pramení z jejich ženské povahy, jak už to dokázal básník Vergilius v Aeneidě. Mají také podíl na zlořečení Evy." „Nemluvme už o zlořečení Evy," řekl Pán. „Druhá Eva vykoupila Evu první." Pavel Orosius, spisovatel všeobecných dějin, které později napodobil Bossuet, vstal a snažně prosil Pána: „Pane, vyslyšte prosbu mou a Antonínovu. Nevyrábějte už obludy, jako jsou kentauři, Sirény, fauni, které mají Rekové, sběratelé bajek, tak rádi. Neudělají vám žádnou radost. Tyto obludy jsou náchylné k pohanství a jejich dvojaká povaha způsobuje, že jejich mravy nejsou čisté." Líbezný Lactantius namítl: „Ten, kdo právě mluvil, je jistě nejlepší historik tady v ráji, protože Herodotos, Thukydides, Polybios, Titus Livius, Velleius Paterculus, Cornelius Nepos, Suetonius, Manethon, Diodóros Sicilský, Dion Cassius a Lamprides byli připraveni o pohled na Boha a Tacitus trpí v pekle muka, která jsou určena rouhačům. Avšak Pavel Orosius nezná tak dobře nebesa jako zemi, neboť si ani nevzpomněl, že andělé, kteří pocházejí z člověka a ptáka, jsou čistota sama." „Zabíháme," řekl Věčný. „Co je nám tu do kentaurů, Harpyjí a andělů? Jde o tučňáky." „Řekl jste, Pane, jde o tučňáky," prohlásil nejstarší ze sboru padesáti doktorů, které za jejich smrtelného života zahanbila alexandrijská panna. „A má-li skončit skandál, který jitří celá nebesa, odvažuji se vyslovit názor, že je třeba dát tučňákům starce Maela polovinu lidského těla s nesmrtelnou duší odpovídající velikostí této polovině, jak navrhuje svatá Kateřina, jež nás potřela." Po těchto slovech nastal v shromáždění velký rámus. Každý začal něco povídat a doktoři se hádali. Řečtí otcové s latinskými se pustili do sebe a přeli se o podstatě, povaze a rozměrech duše, kterou je třeba dát tučňákům. „Kněží a velekněží," volal Pán, „nenapodobujte pozemské konkláve a synody a nevnášejte do vítězné církve násilnosti, které způsobují zmatky v církvi bojující. Neboť je pravda pravdoucí, že na všech koncilech konaných z vnuknutí mého ducha v Evropě, Asii a Africe rvali otcové otcům vlasy i oči. Byli ovšem neomylní, neboť jsem byl s nimi." Když nastal opět pořádek, vstal stařec Hermas a řekl pomalu: „Buďte pochválen, Pane, za to, že jste dal naroditi se mé matce Safiře uprostřed vašeho lidu v době, kdy nebeská rosa osvěžovala zem obdělávanou Spasitelem. Buďte pochválen, Pane, že jste mi dal viděti smrtelnýma očima apoštoly vašeho Boha Syna. I promluvím v tomto slavném shromáždění, protože jste chtěl, aby pravda vyšla z úst pokorných, a řeknu: Proměňte ty tučňáky v lidi. To je jediné východisko přiměřené vaší spravedlnosti a milosrdnosti." Několik doktorů žádalo o slovo, někteří si je brali. Nikdo neposlouchal a všichni vyznavači divoce mávali svými palmami a věnci. Pán pokynul pravicí, utišil hádky svých vyvolených a řekl: „Nerokujme již o tom. Mínění milého starce Hermata se jediné shoduje s mými věčnými úmysly. Ti ptáci budou proměněni v lidi. Předvídám, že to přinese četné nepříjemnosti. Mnoho z nich udělá chyby, které by neudělali, kdyby byli tučňáky, a tato změna jistě způsobí, že jejich osud bude mnohem méně záviděníhodný, než by byl bez křtu a bez tohoto včlenění do Abrahámovy rodiny. Avšak nesluší se, aby má předvídavost podnikala něco proti jejich svobodné vůli. Abych se nějak nedotkl lidských svobod, nevím to, co vím; zavěsil jsem si na oči závoje, jimiž jsem prohlédl, a při své slepé prozíravosti dávám se překvapovat tím, co jsem předvídal." Ihned zavolal archanděla Rafaela a řekl mu: „Jdi za svatým mužem Maelem, vysvětli mu jeho přehmat a řekni mu, aby posílen mým jménem proměnil tučňáky v lidi." Kapitola VIII Proměna tučňáků Archanděl sestoupil na ostrov tučňáků a zastihl svatého muže, jak spí v skalní jeskyni mezi svými novými žáky. Položil mu ruku na rameno a probudil ho tichým hlasem: „Maeli, nic se neboj!" Svatý muž byl oslněn jasným světlem a opojen přelíbeznou vůní. I poznal anděla Páně a padl před ním na tvář. Anděl pravil dále: „Maeli, poznej svůj omyl: domníval ses, že křtíš děti Adamovy, a zatím jsi křtil ptáky. A tak se stalo, že skrze tebe vešli tučňáci do církve svaté." Po těchto slovech stařec zkoprněl. I pokračoval anděl: „Vstaň, Maeli, vyzbroj se mocným jménem Páně a řekni oněm ptákům: Staňtež se lidmi!" Zaplakal svatý muž Mael a pomodlil se, ozbrojil se mocným jménem Páně a řekl ptákům: „Staňtež se lidmi!" Tučňáci se ihned proměnili, čelo se jim rozšířilo, hlava se jim zaoblila v kupoli jako rotunda svaté Marie v městě Římě, oválné oči se jim ještě více otevřely na svět, masitý nos obalil obě štěrbiny chřípí, zobák se jim proměnil v ústa a z těchto úst vyšlo slovo. Krk se jim zkrátil a ztloustl, křídla se proměnila v paže a tlapky v nohy. V hrudích se jim usadila neklidná duše. Zůstaly však na nich přece jen některé stopy původní povahy. Rádi se dívali úkosem, houpali se na krátkých stehnech a tělo měli pokryto jemným chmýřím. Mael vzdal díky Pánu za to, že začlenil tyto tučňáky do Abrahámovy rodiny," ale zasmušil se, sotvaže pomyslil, že brzy opustí tento ostrov a už se tam nevrátí, čímž se může stát, že za jeho nepřítomnosti ochabne tučňácká víra, protože se jí bude nedostávat péče jako mlaďounké a něžné rostlince. A tu ho napadlo, že by se měl jejich ostrov přenést na pobřeží Armoriky. „Neznám záměry věčné moudrosti," řekl si, „ale jestliže si Bůh přeje, aby byl ostrov převezen, kdo by tomu mohl zabránit?" I upletl svatý muž z plátna své štoly provaz velmi tenký a dlouhý čtyřicet stop. Přivázal konec tohoto provazu na skalní hrot, který trčel v písku na pobřeží, a drže druhý konec provazu, vstoupil do kamenné kádě. Káď plula po moři a vlekla ostrov tučňáků. Po devítidenní plavbě šťastně přistála na bretonském pobřeží a přivezla ostrov s sebou. France, Anatole: Ostrov tučňáků, Vzpoura andělů, přel. Krátký, Votrubová-Koutecká, Odeon, Praha 1977