André Gide: Penězokazi První část: Paříž Kapitola VII.: Eduard se vrací do Paříže. Lauřin dopis Eduardův deník 18. října. – Zdá se, že Laura nemá potuchy o své moci; já, který vnikám do tajemství svého srdce, vím jasně, že jsem do dnešního dne nenapsal řádku, kterou by byla nepřímo neinspirovala. Když je u mne, cítím, že je ještě dětinská, a za veškerou obratnost svých projevů děkuji jen své stálé touze poučit ji, přesvědčit, okouzlit. Nevidím nic, neslyším nic, vždycky si vzápětí pomyslím: Co by tomu řekla? Zříkám se svého vzrušení a znám už jen vzrušení její. Zdá se mi dokonce, že kdyby zde nebyla a nedávala mi přesný tvar, rozplynula by se má vlastní osobnost v příliš matných obrysech; soustředím se a definuji se jen v její blízkosti. Co mě to šálilo, že jsem až do dnešního dne věřil, že ji hnětu ke své podobě? Zatímco jsem se naopak já podvoloval podobě její; a nevšiml jsem si toho! Či spíše: zvláštním křížením milostných vlivů se obě naše bytosti navzájem deformovaly. Každá ze dvou bytostí, které se milují, se bezděky, podvědomě utváří podle toho, jak si to žádá ten druhý, usiluje, aby se podobala té modle, kterou s obdivem pozoruje v srdci druhé bytosti... Kdo miluje doopravdy, zříká se upřímnosti. A takto mě ošálila. Její myšlenky provázely všude mé myšlenky. Obdivoval jsem se jejímu vkusu, její zvědavosti, kultuře, a nevěděl jsem, že jen z lásky ke mně se tak vášnivě zajímá o všecko, pro co jsem se, jak viděla, nadchl. Neboť sama neuměla objevit nic. Dnes chápu, že její obdiv byl pro ni pokaždé jen lehátkem, kam mohla uložit svou myšlenku vedle mé; nic z toho neodpovídalo hluboké potřebě její povahy. „Zdobila a krášlila jsem se jen pro tebe," řekne. Právě proto bych si byl přál, aby to bylo jen pro ni, aby přitom podlehla nějaké intimní osobní potřebě. Ale z toho všeho, co si kvůli mně přidávala, nezůstane nic, ani lítost, ba ani pocit nějakého nedostatku. Přijde den, kdy se znovu zjeví pravá bytost a čas ji zvolna svlékne ze všech vypůjčených šatů; a jestliže je druhá bytost nadšena těmito ozdobami, tiskne k srdci už jen odloženou okrasu, jen vzpomínku... jen smutek a zoufalství. Ach, kolika ctnostmi, jakou dokonalostí jsem ji ozdobil! Jak dráždivá je otázka upřímnosti! Upřímnost! Když o ní mluvím, myslím jenom na její upřímnost. Obrátím-li se k sobě, přestávám chápat, co to slovo znamená. Jsem vždycky jen tím, čím podle svého názoru jsem – a to se neustále mění, takže ranní bytost by často nepoznala bytost večerní, kdybych zde nebyl a nesblížil je. Nic se ode mne nemůže víc lišit než já sám. Jen v samotě se mi občas zjeví substrát, jen tehdy dospívám k jisté základní kontinuitě; ale pak se mi zdá, že se můj život zpomaluje, zastavuje a že vlastně přestanu být. Mé srdce bije jen ze sympatie; žiji jen skrze jiné bytosti; mohl bych také říci per procuram, právem svatebním. Nikdy necítím, že bych žil intenzivněji, než když uniknu sám sobě a stanu se kýmkoli jiným. Tato protisobecká decentralizační síla je tak velká, že ve mně rozptyluje smysl pro vlastnictví – a tedy i pro odpovědnost. Takovou bytost si nebereme za muže. Jak to Lauře naznačit? 26. října. – Pro mne nemá nic existenci kromě oblasti poetické (dávám tomu slovu jeho plný smysl), počínaje mnou. Zdává se mi leckdy, že doopravdy neexistuji, že si to prostě jen představuji. Ze všeho nejhůř dospívám k tomu, abych uvěřil ve vlastní realitu. Unikám si neustále, nechápu dobře, když pozoruji své jednání, že ten, koho vidím jednat, je tentýž člověk, který pozoruje a diví se a pochybuje, že by mohl být zároveň aktérem i pozorovatelem. Psychologická analýza ztratila pro mne veškerou zajímavost od toho dne, kdy jsem zjistil, že člověk pociťuje, co si představuje, že pociťuje. Odtud myšlenka, že jen v představě pociťuje, co pociťuje... Vidím to jasně na své lásce: který bůh by spatřil rozdíl mezi tím, že miluji Lauru, a tím, že si myslím, že ji miluji – mezi tím, že si představuji, že ji miluji míň, a tím, že ji míň miluji? V oblasti citů se reálné nerozlišuje od imaginárního. A jestliže stačí usmyslit si, že milujeme, abychom opravdu milovali, stačí zrovna tak říci si, že si lásku vymýšlíme, když opravdu milujeme, a ihned milujeme o trochu míň, dokonce se trochu odvrátíme od toho, co milujeme – nebo z toho odloupneme několik krystalů. Nemilujeme však už o trochu míň, když dokážeme říci něco takového? Takovými úvahami se bude X. v mé knize snažit, aby se odvrátil od Z. – především se však bude snažit, aby ji odvrátil od sebe. 28. října. – Mluví se stále o náhlé krystalizaci lásky. Pozvolná dekrystalizace, o které nikdy neslyšíme mluvit, je psychologický jev, který mě zajímá mnohem víc. Domnívám se, že v kratší či delší době je to možno pozorovat ve všech manželstvích z lásky. Jistě se toho není třeba obávat u Laury (a tím líp), jestliže si vezme Felixe Douvierse, jak jí to radí rozum, rodina i já sám. Douviers je velmi řádný profesor, má nejednu zásluhu a ve svém oboru je velmi schopný (právě mě napadá, že si ho žáci velmi váží) – Laura v něm objeví postupně tím víc ctností, čím méně iluzí si dělala předem; když o něm mluví, zdá se mi dokonce, že ho chválí spíš míň, než zasluhuje. Douviers je mnohem lepší, než si ona myslí. Jaký podivuhodný námět pro román: po patnácti nebo dvaceti letech manželského života dochází k postupné, vzájemné dekrystalizaci. Pokud má zamilovaný rád a chce být milován, nemůže se ukázat takový, jaký opravdu je, a kromě toho nevidí druhou bytost – vidí na jejím místě modlu a tu zdobí, zbožňuje a vytváří. Varoval jsem tedy Lauru před ní i před sebou. Snažil jsem se ji přesvědčit, že nám haše láska nemůže zajistit trvalé štěstí ani jednomu, ani druhému. Doufám, že jsem ji skoro přesvědčil. Eduard pokrčí rameny, vsune dopis do deníku a uloží všecko do kufru. Vkládá do něho také náprsní tašku, z níž vyňal stofrankovou bankovku, jistě s tím vystačí až do chvíle, kdy si kufr vyzvedne, chce ho nechat po příjezdu v úschovně. Hloupé je, že se nedá kufr zamknout, či že už nemá klíč, aby ho zamkl. Ztratí vždycky klíče od kufrů, nu, zřízenci v úschovně jsou po celý den příliš zaměstnaní a nejsou nikdy sami. Vyzvedne si kufr ke čtvrté hodině; donese ho do bytu; potom půjde utěšit Lauru, pomoci jí; vynasnaží se, aby s ním šla na večeři. Eduard dřímá; jeho myšlenky jdou poznenáhlu jiným směrem. Ptá se, jestli by byl při pouhém čtení Lauřina dopisu uhodl, že má černé vlasy. Říká si, že romanopisci příliš přesným popisem svých osob spíš překážejí obraznosti, než aby jí prospěli, a že bychom měli nechat čtenáře, aby si představil každou z těch osob, jak se mu zlíbí. Myslí na román, který připravuje. Nesmí se podobat ničemu z toho, co dosud napsal. Není si jist, jestli Penězokazi je dobrý název. Neudělal dobře, že ten titul ohlásil. Jaký nesmyslný zvyk oznamovat, „co se chystá", aby to přilákalo čtenáře. Nepřiláká to nikoho a spisovatele to zavazuje... Není si také jist, jestli je námět zcela dobrý. Myslí na to neustále a už dávno, ale nenapsal ještě ani řádku. Zato si zapsal do notýsku poznámky a úvahy. Vytáhne ten zápisník z kufru, z kapsy vyndá plnicí pero. Píše: Vymýtit z románu všecky prvky, které do románu nepatří. Stejně jako fotografie zbavila nedávno malířství starosti o jisté zevrubnosti, očistí nejspíš zítra fonograf román od referujících dialogů, jimiž se realista často pyšní. Vnější události, nehody, úrazy náleží do kina; sluší se, aby mu je román přenechal. Zdá se mi, že ani popis osob nenáleží vlastně do tohoto žánru. Ano, opravdu se mi nezdá, že by se měl jimi čistý román obírat. Zrovna tak, jako se jimi neobírá drama. Ať nikdo neříká, že dramatik nepopisuje své osoby proto, že je divák spatří na scéně živoucí; kolikrát nám v divadle překážel herec, kolikrát nám působilo utrpení, že se tak málo podobá tomu, koho jsme si bez něho tak jasně představili. Romanopisec obvykle nedůvěřuje čtenářově fantazii. Která stanice se právě mihla kolem? Asnières. Eduard ukládá znovu zápisník do kufru. Jistě ho však souží vzpomínka na Passavanta. Vytáhne opět zápisník. Píše tam ještě toto: Umělecké dílo je pro Passavanta spíš prostředkem než cílem. Umělecké přesvědčení, které hlásá, se projevuje tak vehementně jen proto, že není hluboké, nediktuje ho tajná potřeba temperamentu; odpovídá na diktát doby, jeho heslem je oportunita. Hrazda. Co se snad zdálo zprvu krajně moderní, bude se brzy zdát velmi staré. Každá úslužnost, každá strojenost je příslibem vrásky, ale právě proto se Passavant líbí mladým. Málo mu sejde na budoucnosti. Obrací se na dnešní generaci (což je jistě líp, než kdyby se obracel na generaci včerejší), ale protože se obrací pouze na ni, je tu nebezpečí, že to, co napíše, zajde s ní. Ví to a nedoufá, že by ji přežil; proto se brání tak zarputile, nejen když je napaden, ale i když protestuje proti jakékoli kritické výhradě. Kdyby cítil, že je jeho dílo pevné, nechal by ho, aby se bránilo samo, nesnažil by se ho stále ospravedlňovat. Co říkám? Radoval by se z nepochopení, z nespravedlností. Kolik takových nedorozumění, tolik oříšků pro zítřejší kritiky. Dívá se, kolik je hodin. Jedenáct pětatřicet. Měli by už být na místě. Bylo by zajímavé, jestli bude na něho Olivier čirou náhodou u vlaku čekat. Nepočítá s tím vůbec. Jak by mohl předpokládat, že by se Olivier dověděl o lístku, na kterém Eduard oznamoval Olivierovým rodičům, kdy se vrátí – a na němž náhodně, nedbale a naoko roztržitě napsal přesně den a hodinu příjezdu – jako by kladl léčku osudu, ze záliby v nepředvídaných náhodách. Vlak zastavuje. Rychle nosiče. Ne, kufr není tak těžký a úschovna není daleko... Dejme tomu, že by tu byl; poznají se vůbec v davu? Vídali se tak málo. Jen aby se příliš nezměnil... Ach, spravedlivé nebe, že by to byl on? Gide, André: Penězokazi, přel. J.Heyduk, Odeon, Praha 1968