Henri Barbusse: Oheň

Henri Barbusse: Oheň

Vajíčko

Byli jsme bezradní. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň, a v tom nešťastném táboře nebylo nic!

Zásobování, obyčejně pravidelné, selhalo a nedostatek se krutě stupňoval.

Uprostřed chudičké návsi stálo několik vyzáblých kamarádů a skřípalo zuby. Kolem dokola jen oprýskaná vrata, kostry domů, holé telegrafní tyče. Zjišťujeme, že tu není vůbec nic.

„Po chlebě ani památky, po mase ani páry; musíme si utáhnout řemen."

„O sejru darmo mluvit a zavařeniny jako vody v poušti."

„Nezbývá než sušit hubu a všechno nadávání je houby platný."

„Člověče, tohle je mi pěknej tábor: tři kantýny, a nic v nich, leda průvan a voda!"

„A když máš prachy, můžeš si je dát za klobouk, a když je nemáš, je to zrovna tak, protože tu nejsou obchody."

„I kdybys byl prachatej jako Rothschild nebo jako vojenskej krejčí, co z toho?"

„Včera jsem viděl kočku; předla si spokojeně kdesi u sedmý roty. Dám na to krk, že ti chlapi ji sežrali."

„Se ví, a to jí ještě vylejzala žebra."

„Dělej, co chceš, už je to tak."

„Někteří fiškusové," říká Blaire,"si přispíšili, hned jak přišli, a urvali ještě nějakou fláděru vína u toho kramáře na rohu."

„Ach, ti neřádi! Měli kliku, že si mohli takhle prolejt hrdlo!"

„Ale bylo to svinstvo, jen co je pravda: to bylo víno, že po něm byly pohárky zakouřený jako fajfky."

„Některý kluci prej sežrali i dešťovku!"

„Doprčic!" bručí Fouillade.

„To já jsem si s tím hlavu moc nelámal. Zbyla mi ještě jedna sardinka a na dně pytlíčku trochu čaje, tak jsem ho sežvejkal s cukrem."

„Jistý je, že se tu člověk přežrat nemůže."

„Nemůže ti to stačit, i když nejsi zrovna velkej jedlík a když máš břicho splasklý."

„Za dva dni jsme dostali jednou polévku: a ještě to byla žlutá šlichta, blejskalo se to jako zlato. To nebyla žádná hovězí, to byl lůj. Všechno to zbylo!"

„Asi z toho lili svíčky."

„Nejhorší je, že si člověk nemůže ani fajfku zapálit!"

„To se ví, je to mizérie! Já už nemám ani kousek knotu. Měl jsem pár kousků, ale je to pryč! Marně přehrabávám všechny kapsy tý svý blechárny, nikde nic. A aby sis koupil, jak povídáš, ani řeč!"

„Já mám kousíček knotu, ale ten schovávám."

Je to vskutku kruté a je bolno pohledět na vojáky, kteří si nemohou zapálit dýmku nebo cigaretu a kteří je rezignovaně zastrkují zase do. kapsy a jen se procházejí. Na štěstí Tirloir má ve svém zapalovači ještě trochu benzínu. Ti, kteří to vědí, kupí se kolem něho a přinášejí nacpané, ale studené dýmky. A není tu ani kousek papíru, aby se zapálil o plamen zapalovače, a tak si můžeme zapalovat jen o plamen knotu a spotřebovat tu trošku tekutiny, jež zbývá v jeho bleším bříšku.

...Ale já měl štěstí... Vidím Paradise, jak se potlouká, lelkuje, bručí a žvýká kousek dřeva.

„Na, tumáš, vem si to!" říkám mu.

„Krabička zápalek!" zvolá radostně a překvapeně a dívá se na ni tak, jako se lidé dívají na šperky."Krucinál, to je báječný! Zápalky!"

Za chvilku je vidět, jak si zapaluje dýmku; jeho tvář v rudém odlesku plamene září jako kokarda a všichni křičí najednou:"Paradis má zápalky!"

Na rohu dvou ulic v této nejbídnější ze všech vesnic, u pobořeného průčelí domu, potkávám k večeru Paradise. Kývá na mne:"Pst!"

Tváří se podivně a trochu stydlivě.

„Poslyš," říká mi dojatým hlasem, dívaje se na nohy,"před chvílí jsi mi dal škatulku sirek. Chci se ti za to odměnit. Tumáš!" A dává mi něco do ruky.

„Pozor!" šeptá mi,"je to křehké."

Oslněn nádherou a bělostí jeho daru sotva věřím svým očím. Je to vajíčko!

Oheň

[...] Okamžik je úplné ticho. Pak je slyšet několik výkřiků.

„Já to věděl," bručí Paradis mezi zuby a leze po kolenou k otvoru krtčí díry, kde ležíme.

Pak už nikdo nepromluví. Oněměli jsme. Ve spěchu se napolo vzpřimujeme. Všichni horečně spěcháme; sehnuti nebo na kolenou zapínáme přezky řemenů; hned tu, hned tam se vymršťují stíny paží; cpeme si věci do kapes. Vycházíme v nepořádku, táhnouce za sebou na řemenech torny, pokrývky, mošny.

Venku jsme zcela ohlušeni. Třesk palby z pušek se zesteronásobil a proniká k našim uším zprava, zleva i zpředu. Naše baterie burácejí bez ustání.

„Myslíš, že útočí?" odvažuje se zeptat jeden hlas.

„Copak já vím!" odpovídá krátce a podrážděně jiný.

Čelisti jsou pevně sevřeny. Polykáme své úvahy. Spěcháme, strkáme se, vrážíme do sebe, bručíce nesrozumitelná slova.

Zákopem se šíří rozkaz:

„Torny na záda!"

„Je opačný rozkaz..." křičí jakýsi důstojník, který dlouhými kroky běží zákopem a lokty si razí cestu.

Konec věty mizí zároveň s ním.

Rozkaz je odvolán! Zřejmé zamrazení proběhlo řadami. Hluboce otřeseni zvedáme hlavy a jako ztuhlí stojíme všichni v napjatém očekávání.

Ale ne: odvolání rozkazu se vztahuje jen na torny. Půjde se bez toren, jen s pokrývkou ovinutou kolem těla a s výzbrojí u pasu.

Odpínáme nebo spíše strháváme pokrývky a svinujeme je. Ani slovo při tom nepadne, každý hledí soustředěně a ústa má jakoby násilím zavřena.

Desátníci a četaři přecházejí poněkud horečně sem a tam a překotně popohánějí vojáky skloněné v mlčenlivém spěchu.

„No tak, pospěšte si! No tak, bude to? Co to tam děláte! Pospíšíte si nebo ne?"

Skupina vojáků s odznakem zkřížených seker na rukávě si razí cestu a v rychlosti vykopává díry do stěny zákopů. Díváme se na ně úkosem, zatímco dokončujeme svou výstroj.

„Co dělají ti chlapi?"

„Schody, abychom mohli vylézt."

Jsme připraveni. S pokrývkami šikmo přes prsa a s řemínky od helmice pod bradou se vojáci řadí, stále mlčky, opírajíce se o pušky. Pozoruji jejich stažené, pobledlé, zamyšlené tváře.

To nejsou vojáci: to jsou lidé. To nejsou dobrodruzi, válečníci stvoření pro lidské jatky – ani jako řezníci, ani jako dobytek. I v těch uniformách poznáš, že jsou to rolníci a dělníci. Jsou to civilové vyvrácení z kořene... Jsou připraveni, čekají na znamení smrti a vraždění. Pozoruješ-li však jejich obličeje mezi svislými paprsky bajonetů, vidíš, že to jsou prostě lidé.

Každý ví, že nastaví hlavu, prsa, břicho, celé své tělo, zcela bezbranné, puškám už předem namířeným, granátům z děl i hromadám přichystaných ručních granátů a hlavně soustavně pracujícímu a téměř neomylnému kulometu – všemu, co tam čeká a dosud děsivě mlčí -, dokud nenajde ty druhé vojáky, které má zabíjet. Nehazardu jí svým životem jako lupiči, nejsou zaslepeni vztekem jako divoši. Přes všechnu propagandu, jež je zpracovává, nejsou rozvášněni. Jsou povzneseni nad každou pudovou vášeň. Nejsou zpiti ani tělesně, ani morálně. Shromáždili se tu v plném uvědomění, v plné síle a v plném zdraví, aby se ještě jednou vrhli do úlohy šílenců, kterou každému z nich vnutilo šílenství lidského pokolení. Je vidět, kolik zamyšlení a strachu, kolik smutku z loučení je v jejich nehnutém postoji a v jejich mlčení – v té masce klidu, jež jim nadlidsky stahuje tváře. Není to ten druh hrdinů, jak si je obyčejně představujeme; ale jejich oběť má větší cenu, než mohou vůbec kdy pochopit ti, kteří je neviděli.

Čekají. Čekání se prodlužuje donekonečna. Občas se některý v řadě trochu zachvěje; to když nějaká kulka, vypálená naproti, zavadí o přední násep, jenž nás chrání, a zaboří se do měkkého masa zadního náspu.

Podvečer rozlévá nádherné temné světlo na tuto silnou a nedotčenou masu živých, z nichž jen někteří se dožijí noci. Prší – stále ten déšť, který je v mých vzpomínkách nerozlučně spjat se všemi tragédiemi té veliké vojny. Večer visí ve vzduchu jako neurčitá, mrazivá hrozba; za chvíli nalíčí lidem svou past, velikou jako svět.

[…]

Jsme zavaleni nepochopitelným dýmem. V těsné propasti vidím zpočátku jen modré uniformy. Jdeme jedním směrem, pak druhým, strkáme do sebe, bručíme, hledáme. Obracíme se a zprvu nevíme co dělat s nožem, s ručními granáty a puškou, které držíme v rukou.

„Jsou v krytech, prasata," řve kdosi vztekle.

Země se chvěje temnými výbuchy: vše se odehrává v podzemí, v úkrytech. Náhle jsme od sebe odděleni obrovskými mraky tak hustého dýmu, že nám přikrývá tváře a vůbec nic nevidíme. Zmítáme se jako tonoucí uprostřed té temné a štiplavé atmosféry, jež nás halí jako noc. Jako o balvany zakopáváme o přikrčené a schoulené postavy, které krvácejí a naříkají na dně zákopu. Stěží rozeznáváme stěny, které jsou tu rovné, sestavené z pytlů z bílého plátna, roztrhaných, jako by byly z papíru. Chvílemi se těžký a úporný dým pohne a nadzvedne, a tu je znovu vidět zmatené klubko útočníků... Obrysy zápasících těl, vytržených ze zaprášeného obrazu, rýsují se v mlze na náspu, klesají, propadají se. Slyším několikrát pronikavé „Kamerad!", vycházející z kupy vyzáblých postav v šedivých blůzách zahnaných do kouta, kde zeje veliká trhlina. Pod temným mrakem zuří lidská bouře, stále se valí jedním směrem, napravo, ochabuje a opět se rozpoutává a víří podél temné vyvrácené hráze.

A náhle cítíme, že je konec. Vidíme, slyšíme, chápeme, že naše vlna, která se sem převalila přes několik hrází, se nesetkala se stejně mocnou vlnou a že nepřítel při našem příchodu ustoupil. Lidská bitva se před námi rozplynula. Řídké řady obránců se rozptýlily do děr a tam je schytáváme jako krysy nebo zabíjíme. Není již odporu, jen prázdnota, veliká prázdnota. Namačkáni na sebe postupujeme jako hrozná řada diváků.

V těchto místech je zákop zcela rozmetán. Se svými zřícenými bílými stěnami vypadá zde jako bahnité, rozměklé koryto řeky, vyschlé ve svých kamenitých hrázích, a místy zase jako mělký, okrouhlý a rovněž vyschlý rybník; a na březích i na dně se táhne dlouhý ledovec mrtvol – to vše se zaplňuje a přetéká novými vlnami našeho vojska, jež se tudy valí. V dýmu, který chrlí úkryty, a ve vzduchu, jenž se otřásá podzemními výbuchy, docházím k jednolitému klubku mužů zakousnutých do sebe, kteří se točí na volném místě. V okamžiku, kdy tam docházíme, se celé klubko sesype a zbytek bitvy dohasíná; vidím, jak se z něho vyprošťuje Blaire, jak mu visí přilba za řemínek na krku a tvář má sedřenou, jak vyráží ze sebe divoké skřeky. Vrážím do nějakého muže, který se přitiskl ke vchodu do úkrytu. Ustupuje stranou před touto zející černou, zrádnou pastí a zachytí se levicí trámu nad vchodem. Pravicí několik vteřin rozhoupává granát. Granát mizí v díře. Vybuchl, jakmile dopadl, a z hlubin země odpověděla strašlivá ozvěna. Muž popadl druhý granát.

Druhý muž rozkopává a rozbíjí vchod do jiného úkrytu motykou, kterou sebral na místě. Hlína se sesula a vchod je ucpán. Vidím několik stínů, jak v živém rozhovoru udupávají tento hrob.

Jeden to, druhý ono... V tom živoucím houfu, jenž naraziv na nepřemožitelné granáty a kulky, které se mu stavěly v cestu, nakonec dospěl roztrhán na cáry až k tomuto tak těžce dobývanému zákopu, poznávám jen stěží ty, které tak dobře znám; jako kdyby všechen ostatní život byl jim zcela vzdálen. Něco je hněte a proměňuje. Jakési šílenství je všecky pohání a způsobuje, že přestávají být sami sebou.

„Proč jsme se tu zastavili?" procedí jeden mezi zuby.

„Proč nejdem až k druhýmu zákopu?" ptá se mě druhý, pln zuřivosti."Teď, když jsme už tu, byli bysme tam několika skoky!"

„Já taky chci jít dál!"

„Já taky! Ach, ten dobytek!..."

Jsou rozevlátí jako prapory, hrdí štěstím, že to přežili, nesmiřitelní, překypující, zpiti sami sebou.

Stojíme, přešlapujeme v dobytém postavení, na této podivné zřícené cestě, která se vine po pláni jako had, z neznáma do neznáma.

„Postupujte doprava!"

Valíme se tedy dál určeným směrem. Je to patrně manévr, který někde nahoře zkombinovali velitelé. Šlapeme po měkkých tělech; některá se hýbou a zvolna se posunují, vytékají z nich rychlé potůčky krve, ozývají se z nich výkřiky. Mrtvoly jsou nahromaděny podél i napříč jako trámy a sutiny, leží na raněných, tlačí je, dusí, škrtí a zbavují je života. Abych mohl projít, odstrkuji podřezaný trup, z jehož krku crčí krev.

V této spoušti zřícené a navršené hlíny, mezi ohromnými troskami, kde se v jediném klubku zmítají ranění spolu s mrtvými, v tom pohyblivém lese dýmu, který vyrostl ze zákopů a zaplavil celé okolní pásmo, potkávám již jen plamenné tváře, zkrvavené potem, s jiskřícíma očima. Některé skupiny vypadají, jako by tančily, mávajíce noži. Jsou divoce rozjásané, nesmírně spokojené.

Boj nepozorovaně uhasíná. Nějaký voják prohodil:

„A co budeme dělat teď?"

Náhle však boj na jednom místě znovu vzplane: asi dvacet metrů, na pláni, v ohybu šedého náspu třeskla sprška výstřelů z pušek a rozhodila svůj oheň kolem kulometu, který je tam zahrabán; chvílemi kulomet prská a bije kolem sebe, jako by se bránil.

Pod tmavým křídlem jakéhosi modravého a žlutavého mraku je vidět muže, kteří obkličují blesky chrlící stroj a ženou se k němu. Rozeznávám blízko sebe siluetu Mesnila Josefa: nekryje se a jde vzpřímen k místu, odkud štěkají přerušované salvy výstřelů.

Z jednoho kouta zákopu třeskne mezi nás výstřel. Josef se zastavuje, zakolísá, sklání se a padá na jedno koleno. Běžím k němu; dívá se na mne:

„To nic není, jen stehno... Mohu se plazit sám."

Chová se teď docela rozumně, až dětsky poslušně. Zvolna vrávorá k zákopu...

Vidím dosud přesně bod, odkud vyrazila střela, jež ho zasáhla. Oklikou zleva se tam plížím.

Nikdo tam. Potkávám jen jednoho z našich. Hledá jako já. Je to Paradis.

V té chvíli vrazí do nás nějací muži, kteří nesou na ramenou nebo pod pažemi kusy železa všech tvarů. Zaplňují zákop a rozdělují nás od sebe.

„Sedmá zavřela tomu kulometu hubu. Už nebude řvát. Řádil jak pominutej! Svině jedna!"

„Co teď?"

„Nic."

Zůstáváme tu všelijak roztroušeni. Usedáme. Živí přestali těžce oddychovat, mrtví dochroptěli, obklopeni kouřem, světly a rachotem děl dunících na všech světových stranách. Nevíme už, kde jsme. Zmizelo nebe, zmizela země, zůstal jen jakýsi mrak. V chaotickém dramatu nastává první přestávka. Přichází všeobecné uklidnění. I kanonáda ochabuje a teď jen kdesi v dálce otřásá nebem jako kašel. Vzrušení pomalu opadává, zbývá jen nesmírná únava, jež se stále stupňuje a zaplavuje nás, a nekonečné čekání, které opět začíná.

Barbusse, Henri: Oheň, přel. M.Tomášková, Naše vojsko, Praha 1989