Marcel Proust: Hledání ztraceného času Swannova láska I když nemohl vědět, kam šla, bylo by mu stačilo k utišení úzkosti, kterou v takových chvílích cítil – jediným specifickým lékem proti ní byla Odetti-na přítomnost, sladkost být u ní (časem ten lék nemoc zhoršoval, ale utišoval aspoň na chvíli utrpení) – bylo by mu stačilo, kdyby mu Odette aspoň dovolila, aby u ní zůstal, dokud bude pryč, aby na ni čekal až do oné hodiny návratu, do jejíhož uklidnění by se mísily chvíle, které se mu pro své kouzlo a uhrančivou moc zdály jiné než ostatní. Ale ona nechtěla; vracel se domů; snažil se cestou dělat plány, přestával myslit na Odette; stávalo se dokonce, že když se svlékal, probíhaly mu hlavou dosti veselé myšlenky; uléhal se srdcem plným naděje, že se půjde druhého dne podívat na určité umělecké dílo, a zhášel světlo; jakmile se však chystal usnout a přestal se přemáhat, což si již v bdělém stavu ani neuvědomoval, tak si na to už zvykl, začal se zimomřivě chvět, začínal vzlykat. Nechtěl ani vědět proč, otíral si oči, říkal si se smíchem: „To je rozkošné, stává se ze mne neuro-pat." Pak mohl jen s vypětím myslit na to, že druhého dne bude třeba znovu začít pátrat, co Odette dělala, použít všemožných vlivů, aby se ji pokusil spatřit. Tato nezbytnost byla stále v činnosti, bez oddechu, beze změny, bez výsledků, stala se pro něho něčím tak krutým, že když jednoho dne zpozoroval na břiše otok, pocítil opravdovou radost při pomyšlení, že je to možná smrtelný nádor, že se již nebude musit o nic starat, že ho teď bude ovládat nemoc, ta si teď z něho udělá hříčku až do blízkého konce. A opravdu, jestliže v té době, aniž si to přiznal, zatoužil často po smrti, ne bylo to ani tak proto, aby unikl palčivosti svých útrap, jako spíš jednotvárnosti svého úsilí. A přece by byl chtěl žít až do té doby, kdy ji už nebude milovat, kdy Odette nebude mít důvod, aby mu lhala, kdy se od ní bude moci konečně dozvědět, jestli toho dne, kdy ji šel odpoledne navštívit, spala či nespala s Forchevillem. Někdy si po několik dní nekladl otázku týkající se Forche-villa, odvracelo ho od ní podezření, že Odette miluje někoho jiného, a měnilo ji v cosi téměř lhostejného, jako ony nové formy téhož chorobného stavu, které v nás budí pocit, že nás na chvíli osvobodily od předchozích. Byly dokonce dny, kdy ho nesoužilo žádné podezření. Měl za to, že je vyléčen. Ale druhého dne ráno cítil při probuzení na témž místě touž bolest, která jako by se předešlého dne rozplynula v prudkém toku jiných dojmů. Bolest se však nehnula z místa. A dokonce právě její palčivost Swanna probudila. Poněvadž mu Odette neřekla nic o těchto důležitých věcech, kterými se každého dne obíral (ačkoli toho už dost prožil, aby věděl, že jsou to vždy jen zábavy), nedokázal se dlouho namáhat představami, mozek mu totiž běžel naprázdno; a tu vždy přejel prstem unavená víčka, jako by si otíral sklo svého skřipce, a přestal vůbec myslit. Některé zájmy, které se čas od času objevily, přežily však všecko to neznámé; Odette je nejasně spínala s nějakým závazkem ke vzdáleným příbuzným nebo dřívějším přátelům, a protože byli jediní, o kterých se mu často zmiňovala, že jí brání stýkat se s ním, zdálo se Swannovi, že tvoří pevný, nezbytný rámec Odettina života. Ten tón, jakým mu občas říkala: „Toho dne jdu s přítelkyní na závodní dráhu," mu vždy náhle připomněl, když se cítil nemocen a myslil si: „Možná že by se u mne chtěla Odette zastavit," že je to právě ten den, a řekl si: „Ach ne, nestojí za to, žádat ji, aby přišla, měl jsem na to myslit dřív, to je den, kdy chodí se svou přítelkyní na závodní dráhu. Uchovejme se pro to, co je možné: je zbytečné vyčerpávat se návrhy nepřijatelnými a předem zamítnutými." A ta povinnost jít na závodní dráhu, která připadla Oderte a před níž se Swann takto skláněl, nezdála se mu pouze nevyhnutelná: zdálo se, jako by ono nezbytné, čím je poznamenána, činilo přijatelným a spravedlivým všecko, co se k němu více či méně vztahuje. Jestliže nějaký chodec na ulici pozdravil Odette a vzbudil tím Swannovu žárlivost, odpovídala na jeho otázky, spojujíc existenci neznámého s jednou ze dvou tří velkých povinností, o nichž s ním mluvila. Jestliže například řekla: „To je pán, který byl v lóži mé přítelkyně, s níž chodím na závodní dráhu," upokojil tento výklad Swannovo podezření, zdálo se mu opravdu nevyhnutelné, že přítelkyně má kromě Odette jiné hosty ve své lóži, ale nikdy se nesnažil nebo se mu nepodařilo představit si je. Ach, jak rád by znal tu přítelkyni, která chodila na závodní dráhu, a kdyby ho tam vzala s Odette! Jak by dal všecky své známé za kteroukoli osobu, s níž se Odette obvykle stýká, i kdyby to byla manikérka nebo krámská! Udělal by pro ně víc než pro královny. Což nenalezl jediný účinný lék na své útrapy v tom, co v nich bylo z Odettina života? S jakou radostí by běžel trávit dny u kteréhokoli bezvýznamného známého, s nímž Odette udržovala styky, ať ze zištnosti, nebo z opravdové prostoty! Jak rád by si byl navždy vybral příbytek v pátém poschodí některého toho špinavého, vytouženého domu, kam ho s sebou Odette nebrala a kde by téměř každého dne přijímal její návštěvy, jen kdyby tam bydlil se samotářskou švadlenkou, za jejíhož milence by se s radostí vydával. Žil by třeba neomezenou dobu ve čtvrtích téměř lidových; skromným, opovrženým, ale sladkým životem, plným klidu a štěstí. Leckdy se ještě stávalo, když Odette potkala Swanna a viděla, že se k ní blíží někdo, koho on nezná, že se na její tváři objevil smutek, jaký u ní postřehl tehdy, když ji přišel navštívit a ona tam měla Forchevilla. A to bylo zřídka, neboť za dnů, kdy přes množství práce a přes obavy, co si pomyslí lidé, přicházela navštívit Swanna, převládala nyní v jejím chování jistota: velký kontrast, možná nevědomá odveta nebo přirozená reakce na bázlivé vzrušení, které v prvních dobách, kdy ho poznala, pociťovala vedle něho, a dokonce i daleko od něho, když začínala dopis slovy: „Příteli, ruka se mi třese tak silně, že mohu sotva psát" (tvrdila to aspoň a částečně upřímné to vzrušení asi bylo, když cítila potřebu předstírat ještě větší). Swann se jí tehdy líbil. Třeseme se vždycky jen o sebe, jen o ty, které milujeme. Když naše štěstí není již v jejich rukou, jakému klidu, jaké lehkosti, jaké smělosti se vedle nich těšíme! Hovoříc s ním, píšíc mu, neužívala již oněch slov, jimiž se snažívala vzbudit sama v sobě iluzi, že jí náleží, vyhledávajíc příležitost, aby mohla říci „můj", když šlo o něho. „Vy jste mé blaho, to je vůně našeho přátelství, chráním ji," aby s ním mohla mluvit o budoucnosti, dokonce i o smrti, jako o společné věci pro ně dva. V té době odpovídala na všecko, co říkal, s obdivem: „Vy, vy nebudete nikdy jako ostatní," dívala se na jeho dlouhou, poněkud holou hlavu, o níž si lidé, kteří znali Swannovy úspěchy, myslívali: „Není krásný podle všech pravidel, je to fakt, ale má půvab: ten chomáček na hlavě, ten monokl, ten úsměv!" a poněvadž možná spíš toužila zjistit, jaký je, než být jeho milenkou, říkala: „Kdybych se mohla dozvědět, co je tam uvnitř!" Teď na všecka Swannova slova odpovídala poněkud podrážděně, někdy shovívavě: „Ach, ty tedy nebudeš nikdy jako ostatní!" Pozorovala tu hlavu, která jen poněkud zestárla starostí (ale o níž si teď všichni myslili, vedeni touž schopností, která umožňuje objevit motivy symfonické skladby po přečtení programu a podobu dítěte podle jeho příbuzných: „Není jistě ošklivý, to je fakt, ale je směšný: ten monokl, ten chomáček na hlavě, ten úsměv!" rýsujíce ve své ovlivněné fantazii nehmotnou demarkační čáru, která dělí v intervalu několika měsíců hlavu úspěšného milence od hlavy paroháče), a říkala: „Ach, kdybych mohla změnit, umoudřit, co je tam uvnitř!" […] Swann rozhodně trpěl tím, jak s ním teď Odette jedná, lhostejně, roztržitě, podrážděně; ale neznal své utrpení; Odette vůči němu ochladla postupně, den po dni, proto by byl mohl změřit hloubku změny, která se s ní stala, jen tenkrát, kdyby si proti dnešnímu obrazu postavil obraz Odette, jaká byla na začátku. Tato změna, to byla jeho hluboká, tajná rána, která ho pálila dnem i nocí, a jakmile cítil, že jeho myšlenky procházejí příliš blízko ní, rychle je obrátil na jinou stranu z obavy, že by příliš trpěl. Říkal si sice abstraktně: „Byl čas, kdy mě Odette víc milovala," ale nikdy o tom čase znovu neuvažoval. Stejně jako byl v jeho pokoji prádelník, na který se záměrně nedíval, vyhnul se mu, když vcházel a vycházel, protože v jedné zásuvce byla zamčena chryzantéma, kterou mu dala první večer, kdy ji doprovodil, a dopisy, kde mu říkala: „Že jste zde nezapomněl i své srdce, to bych vám nevrátila," a „Kdykoli mě budete potřebovat, v kteroukoli denní a noční hodinu, kývněte na mne a naložte s mým životem podle své vůle," tak i v jeho nitru bylo místo, k němuž se nesměl v myšlenkách nikdy přiblížit, a bylo-li třeba, musel jít kolem něho oklikou v podobě dlouhého zdůvodňování, jen aby nemusil přes ně: bylo to místo, kde žila vzpomínka na šťastné dny. Proust, Marcel: Swannova láska, přel. J.Heyduk, SNKLU, Praha 1964 Čas znovu nalezený Nemohli bychom vyprávět o svých vztazích s nějakou lidskou bytostí, kterou jsme znali třeba i jen málo, aniž bychom dali vystoupit postupně nejrůznějším krajinám svého života. Takto každý jednotlivec – a jedním z těchto jednotlivců jsem byl i já sám – udával pro mne míru plynoucího času oním otáčivým pohybem, který vykonal nejenom kolem svého vlastního středu, ale i okolo druhých, a zejména těmi pozicemi, které zaujímal postupně ve vztahu ke mně. A všechny tyto rozmanité roviny, do kterých Čas od okamžiku, kdy jsem si ho na této slavnosti začal znovu uvědomovat, rozmísťoval můj život, takže jsem zauvažoval o tom, že v knize, která bude chtít život vylíčit, bude třeba uplatnit v protikladu k rovinné psychologii, jaké se obvykle užívá, jakousi psychologii v prostoru, -všechny tyto roviny přidávaly k těm vzkříšením, k nimž docházelo v mé paměti, zatímco jsem o samotě uvažoval v knihovně, ještě určitou další krásu navíc, protože když uprostřed přítomnosti paměť dává vyvstat minulosti zcela nezměněné, takové, jaká byla ve chvíli, kdy byla přítomností, ruší tím právě tu velkou dimenzi Času, v níž se život realizuje. Viděl jsem, jak Gilberte přichází. Protože Saint-Loupův sňatek a myšlenky, které mě tehdy zaměstnávaly a které byly tytéž jako tohoto rána, byly pro mne jakoby něčím včerejším, byl jsem překvapen, když jsem spatřil po jejím boku dívku asi šestnáctiletou, jejíž vzrostlá postava udávala míru té vzdálenosti, kterou jsem předtím nechtěl vidět. Ten bezbarvý a nepostižitelný čas se v ní zmaterializoval tak, abych ho mohl takřka vidět a hmatat; vymodeloval ji jako nějaké veledílo, zatímco na mne, želbohu, souběžně s tím vykonal jen svoje obvyklé dílo. Slečna de Saint-Loup byla nicméně přede mnou. Měla oči s hlubokými a pronikavými zorničkami a také její lehce vyčnívající a půvabný nos byl zobanovitě zakřivený, ne snad jako nos Swannův, ale jako nos Saint-Loupův*. Duše tohoto Guermanta se už vytratila; ale ta půvabná hlava s pronikavýma očima vysoko létajícího ptáka spočinula na hrdle slečny de Saint-Loup, takže ti, kdo znali jejího otce, se nad touto podobností dlouze zasnili. Připadala mi opravdu krásná: jak byla ještě plná nadějí, usměvavá a utvořená z látky oněch let, která pro mne už byla něčím ztraceným, podobala se mému Mládí. Tato představa Času měla pro mne konečně ještě i poslední cenu, byla jakýmsi pobízejícím bodcem, říkala mi, že je čas začít, jestliže chci postihnout to, co jsem v průběhu svého života už několikrát pocítil v krátkých záblescích, při procházkách na guermanteskou stranu, při svých projížďkách v kočáře paní de Villeparisis, a co tehdy vždycky působilo, že mi život začínal připadat hodný toho, aby byl prožit. Oč víc mi takový připadal teď, když se mi zdálo, že tento život, který člověk prožívá v temnotách a který ustavičně falšuje, může být osvětlen a převeden opět ve svou pravdivou podobu, že zkrátka může být realizován v knize! Jak šťasten by byl ten, kdo by takovou knihu mohl napsat, říkal jsem si, a jakou pernou práci by to měl před sebou! Aby si o tom bylo možno udělat představu, bylo by nutno brát přirovnání z nejvznešenějších a nejrozmanitějších umění; neboť tento spisovatel, který by ostatně u každé povahy dal vyvstat jejím protichůdným stranám, aby ukázal její objem, by musel svoji knihu připravovat se stejnou přesností jako nějakou ofenzívu vyžadující ustavičné přeskupování sil, snášet ji jako vyčerpávající námahu, brát ji na sebe jako řeholi, budovat ji jako chrám, podřizovat se jí jako pravidlům předepsané životosprávy, zdolávat ji jako překážku, získávat si ji jako něčí přátelství, živit ji vydatně jako dítě, tvořit ji jako svět, a nenechat přitom stranou ani ty záhady, kterým se může dostat vysvětlení pravděpodobně jen v nějakých jiných světech, jejichž předtucha je tím, co nás právě v životě a v umění nejvíc vzrušuje. A v takovýchto velkých knihách bývají i partie, které spisovatel stačil sotva jen načrtnout a které právě následkem rozsáhlosti architektova plánu nebudou bezpochyby nikdy dokončeny. Kolik velkých katedrál zůstává nedostavěno! Autor knihu živí, posiluje její slabé části, chrání ji, ale to ona sama potom roste, vyznačuje náš hrob, chrání ho proti špatným pověstem a nějaký čas i proti zapomnění. Ale abych se vrátil k sobě samému, myslel jsem na svoji knihu skromněji, a bylo by dokonce nesprávné říci, že jsem přitom měl na mysli ty, kdo ji budou číst, svoje čtenáře. Neboť ti neměli být podle mého mínění čtenáři mými, nýbrž čtenáři sebe samých, takže moje kniha měla být jen něčím na způsob těch zvětšujících skel, jaká předkládal zákazníkovi combrayský optik; touto svou knihou jim poskytnu prostředek k tomu, aby mohli číst v sobě samých. A tak tedy po nich nebudu žádat, aby mě chválili nebo očerňovali, ale jen aby mi řekli, jestli je to opravdu ono, jestli slova, která čtou v sobě samých, jsou opravdu ta, která jsem já napsal (přičemž ostatně případné rozdíly po této stránce nemusí vždycky vyplývat z toho, že bych se byl zmýlil, ale někdy také z toho, že čtenářovy oči nebudou patřit k těm, pro které moje kniha bude vhodná k tomu, aby v sobě dobře četly). A jak jsem co chvíli nacházel jiná přirovnání, podle toho jak jsem si lépe a v materiálnější podobě představoval tu práci, které se oddám, myslel jsem na to, že budu na svém velkém stole z měkkého dřeva pracovat sledován pohledem Františky, neboť všechny osoby, které bez domýšlivých nároků žijí v naší blízkosti, mají jisté intuitivní povědomí o našich úkolech (a na Albertinu jsem už sdostatek zapomněl, abych Františce byl s to odpustit to, co snad kdysi udělala proti ní), myslel jsem na to, že budu pracovat vedle ní a skoro podobně jako ona (aspoň podobně jako ona pracovala kdysi: při svém nynějším stáří na takovou práci už ani neviděla); neboť pokud jde o vytváření mé knihy, netroufám si ani ctižádostivě prohlásit, že ji budu budovat jako katedrálu, ale spíš lze říci, když tu a tam přišpendlím vždycky nějaký list navíc, že ji budu vyrábět prostě tak, jako se šijí šaty. Když nebudu mít po ruce všechna ta svá lejstra, jak jim Františka říkala, a když mi bude chybět právě to, které budu potřebovat, Františka bude mít pro moji nervozitu dobré pochopení, vždyť sama také vždycky prohlašovala, že nemůže šít, když nemá to číslo niti a ty knoflíky, kterých je zrovna třeba. A pak, tím, jak pořád prožívala můj život se mnou, osvojila si nakonec jakési instinktivní pochopení pro literární práci, správnější, než jaké má mnoho inteligentních lidí, a tím spíš než jaké mají lidé hloupí. Když jsem například kdysi napsal ten svůj článek do Figara, starý správce obsluhy tehdy všechny spisovatele upřímně litoval, s tím druhem útrpnosti, která vždycky trochu přepíná to, co nepříjemného má v sobě určitá práce, kterou dotyčný člověk sám nedělá, kterou si nedovede ani představit – a dokonce i nějaký návyk, který on sám nemá, jako když nám třeba někteří lidé řeknou: „To vás ale musí unavovat, když takhle kýcháte!" -, a prohlašoval: „To si s tím ale člověk musí nalámat hlavu!", kdežto Františka naopak tušila, jak jsem šťasten, a na moji práci se dívala s respektem. Zlobila se jen, že jsem o svém článku vyprávěl Blochovi, neboť se bála, že mě předejde, a říkala: „Nemáte dost nedůvěřivosti, všichni tyhle lidi jen koukají, co by okopírovali." A Bloch si skutečně zajišťoval jakési retrospektivní alibi tím, že mi pokaždé, když jsem před ním nastínil něco, co mu připadalo dobré, řekl: „No ne, to je zvláštní, udělal jsem sám něco skoro podobného, budu ti to muset přečíst." (V té chvíli by mi to byl ještě přečíst nemohl, ale chystal se to napsat ještě ten večer.) Jak jsem pořád slepoval dohromady ty papíry, které Františka označovala jako moje lejstra, tu a tam se také vždycky potrhaly. Nemohla by mi s tím v případě potřeby vypomoci a vyspravit je podobně, jako když na svých šatech přišívala na opotřebovaná místa kousky látky, nebo jako když přilepila, zatímco čekala na sklenáře, tak jako já budu čekat na tiskaře, na kuchyňské okno namísto rozbité tabulky kus novin?** Ostatně protože individuality (lidské nebo jiné) jsou v knize utvářeny z celé řady dojmů, které byly načerpány z mnoha dívek, z mnoha kostelů, z mnoha sonát, a slouží k vytvoření jediné sonáty, jediného kostela, jediné dívky, nebudu nakonec tu svoji knihu vytvářet vlastně podobným způsobem, jakým Františka dělala ono hovězí které tak oceňoval pan de Norpois a jehož rosol byl obohacován tolika vybranými a přidanými kousky masa? A uskutečním konečně to, po čem jsem tolik toužíval během těch svých procházek na guermanteskou stranu a co jsem tehdy pokládal za nemožné, podobně jako jsem pokládal za nemožné, když jsem se vrátil domů, zvyknout si vůbec někdy na to, abych šel spát, aniž matku políbím, nebo později zase na představu, že Albertině miluje ženy, na představu, s kterou jsem nicméně nakonec žil, aniž jsem si její přítomnost uvědomoval; neboť naše největší obavy zrovna tak jako naše největší naděje nejsou nad naše síly, a můžeme tedy:nakonec jedny překonat a druhé uskutečnit. Ano, ta představa Času, která se ve mně právě zformovala, říkala, že je už čas do tohoto díla se pustit. Byl už nejvyšší čas; jenomže – a to zdůvodňovalo úzkost, která se mě zmocnila při mém vstupu do salónu, když se mi v těch nalíčených tvářích vyjevil ztracený čas – byl na to vůbec ještě čas a byl jsem ještě vůbec v stavu to udělat? Každý lidský duch má své krajiny, na které je mu dovoleno pohlížet jen po určitou dobu. Žil jsem jako nějaký malíř stoupající po cestě, která se vine nad jezerem, které jeho pohledu zakrývá clona skal a stromů. Nějakou průrvou je pak spatří, má je celé před sebou, a chopí se svých štětců. Ale to už také přichází noc, kdy nelze malovat a po níž se už žádný den nerozbřeskne. Především, protože nic nebylo ještě započato, mohl jsem pociťovat úzkost, dokonce i jestliže jsem věřil, že mám vzhledem k svému věku doposud pár let před sebou, neboť moje hodina mohla odbít i za několik minut. Bylo totiž třeba vycházet z toho, že mám určité tělo, to znamená, že jsem ustavičně ohrožen dvojím nebezpečím, vnějším i vnitřním. A to jsem ještě těchto výrazů používal takto jen kvůli snadnějšímu vyjádření. Neboť vnitřní nebezpečí, jako třeba nebezpečí mozkového krvácení, je rovněž čímsi vnějším, protože se týká těla. A to, že máme určité tělo, znamená právě velkou hrozbu pro myšlení, pro lidský a myslící život, o němž je bezpochyby třeba říci ne ani tak, že je jakýmsi zázračným zdokonalením animálního a fyzického života, ale spíš že organizace duchovního života při něm zůstává čímsi nedokonalým, je pořád ještě zrovna tak rudimentární jako společná existence prvoků v korálových trsech, jako tělo velryby atd. Tělo uzavírá ducha v jakési pevnosti; brzy je pevnost ze všech stran obležena, a duch se nakonec musí vzdát. *Upoutalo mě, jak její nos, zformovaný jakoby podle nosu matčina a babiččina, končil dole naráz dokonale horizontální linií, sice dost krátkou, ale nanejvýš ušlechtilou. Znak natolik osobitý by byl umožnil, i kdyby člověk viděl právě jen tento rys samotný, rozeznat určitou sochu mezi tisíci jiných, a konstatoval jsem s obdivem, že příroda u vnučky zrovna tak jako u matky a jako u babičky v danou chvíli dovršila ještě své dílo, jako velký a originální sochař, tímto energickým a rozhodujícím úderem dláta. **Františka by mi řekla, ukazujíc na mé sešity, nahlodané jako dřevo, do kterého se dal červotoč: „Je to celé prožrané od molů, to je bída, jen se podívejte, tadyhle ten kousek stránky je už jako krajkovina", a když by ho prohlédla zkoumavým pohledem jako nějaký krejčí, dodala by: „Nemyslím, že to ještě dokážu spravit, je to už nadobro zničené. Je to škoda, možná že to jsou zrovna vaše nejkrásnější myšlenky. Jak se říká v Combray, moli poznají kvalitu líp než nejzkušenější kožešník. Dají se vždycky do nejlepších látek." Proust, Marcel: Hledání ztraceného času VI, Uprchlá, Čas znovu nalezený, přel. J.Pechar, Odeon, Praha 1988