Lion Feuchtwanger: Žid Süss Židé Vražda dítěte v Eslinkách způsobila po celé říši velký rozruch a poplach. Vypravovaly se stále hroznější podrobnosti o tom, jak žid dítě mučil, jak mu vzal krev a zamíchal ji do macesů, aby nabyl moci nade všemi křesťany, s nimiž měl co dělat. Oživly znova všechny staré historky, legenda o svatém Šimonovi, mučedníku z Trevíru, dítěti, které židé podobným způsobem odpravili, a o chlapci Ludvíku Etterleinovi v Ravensburku. Obraz mrtvého děvčete se rýsoval stále zářivěji, jak sladká, andělská dívenka to byla! V krčmách zpívali o vraždě potulní muzikanti, noviny a letáky ji líčily v divých verších a na krvavých dřevorytech. Pobouřený lid se již chystal k pomstě na židech. U bran ghetta se srotil dav a každý, kdo se odvážil ven, byl uvítán kamením, blátem a sprostými nadávkami. Obchod vázl, křesťanský dlužník se židovskému věřiteli posmíval, rval mu bradu, plival na něho. Procesy se protahovaly, soudy nekonaly svou povinnost. V Bavorsku, v okolí Rosenheimu, na veliké obchodní cestě z Vídně na západ, organizoval lichvář s obilím, kterému židé překáželi v obchodu, společně s jakýmsi uprchlým písařem lupičskou tlupu, jež číhala na židovské obchodníky a loupila jejich náklady. Kurfiřtská vláda na to hleděla nečinně a s uspokojením. Teprve ostré švábské protesty a energické zakročení vídeňské kanceláře učinily tomuto zlořádu konec. Také pánové na dvorech a v kabinetech sledovali eslinský proces s největším zájmem. Viděli, že důkazy z indicií jsou slabé a neúplné, a ušklíbali se tomu, že říšské město chce takovým primitivním způsobem využít mrtvého dítěte k útokům na vévodu a jeho finančního ředitele. Ale právě tuto naivnost škodolibě považovali za velmi dobrou zbraň. Hlavní částí důkazu zůstávala obratná spekulace s lidovou pověrou, že děti narozené o štědrovečerní noci jsou od židů zvláště ohroženy a že zavražděná dívka se narodila zrovna o svaté noci. Nad židy se stahovala těžká, tísnivá, olověná mračna. Plížili se do svých koutů shrbení a plní úzkosti, hleděli strnule vstříc nejisté budoucnosti. Běda, běda! Kdykoli bylo vůči někomu z nich vzneseno takové zlomyslné, hloupé obvinění, tisíce židů byly vražděny, tisíce byly věšeny a upalovány, desetitisíce štvány z místa na místo. Krčili se zděšeně ve svých koutech, kolem nich se rozestřelo ticho, hrozné, těhotné vraždou, neúprosné, plné čehosi, co se nedalo nahmatat ani pojmenovat, jako by z jejich ulic unikal vzduch, takže marně lapali po dechu. Nejstrašnější byl první týden. To příšerné, bezmocné choulení, ta nejistota, kdo, kde, jak. Nejváženější z nich běhali k úřadům. Jindy, když je potřebovali, lichotilo se jim na všech stranách; teď s nimi nikdo nechtěl mluvit. To krčení rameny v předsíních, ta pastva očí i srdce na jejich úzkosti, ten slídivý posměch, to vydávání napospas, ta lhostejnost k bezbranným lidem! Ach, ty úřady, které si dávají platit drahé peníze za ochranné listy a nemají čas pro židy, když jim hrozí nebezpečí a přetěžké utrpení. Ach, ti dva ubozí a nedbalí městští vojáci u bran ghetta, jak ti je mají ochránit před tisícihlavým davem lupičů a vrahů! Běda, každý to může vidět, jak úřady a radní pánové zavírají oči i uši a dávají si ruce za záda, aby luza mohla bez překážky napadnout bezbranné! Běda, jaké hrůzy je očekávají! Nechť jim pomůže všemohoucí Bůh, budiž jeho jméno pochváleno! Běda tobě, ubohý Izraeli! Běda ubohým, rozervaným stanům Jákobovým! Jako černý pták se supím zobákem rozletěla se po všech židovských obcích od polských hranic až do Alsaska, od Mantovy až do Amsterodamu drtivá zpráva. Ve Švábsku, v Eslinkách, zlém městě, semeništi vší zloby a nepravosti, je uvězněn žid. Gojové říkají, že zavraždil jedno z jejich dětí. Edom se již chápe zbraně, chce nás přepadnout, dnes, zítra, kdož to ví. Slyš, Izraeli! Mužové pobledli a zesinali a zanechávali obchodů, zděšeně prchaly do koutů jejich krásné, nastrojené ženy, upírajíce důvěřivý pohled svých bezradných, hloupých očí na muže a odhodlány slepě uposlechnout všech jejich rad. Veškeré židovstvo v římské říši i daleko za hranicemi tajilo dech. Shromažďovali se v modlitebnách, bili se v prsa, vyznávali svoje hříchy, postili se v pondělí, ve čtvrtek a opět v pondělí od večera do večera. Nejedli, nepili, nedotkli se žen. Stáli hustě natlačení ve svých špatně větraných modlitebnách, zahalení do modlitebních plášťů a do rubášů, fanaticky kolébali a zmítali těly. Volali k Bohu, volali k Adonai Elohimovi, volali ječivými, zoufalými hlasy, které připomínaly ječivý, neladný zvuk beraních rohů, na něž troubili o novoroční slavnosti. Vypočítávali své hříchy, volali: „Ne kvůli nám, ó Pane, smiluj se nad námi, ne kvůli nám! Nýbrž pro zásluhy praotců." Vypočítávali nekonečný seznam předků usmrcených pro slavení jména božího, umučených od Syrů a k smrti utrýzněných od Římanů, i těch, kteří byli pobiti, zardoušeni a do vyhnanství posláni od křesťanů, počínaje mučedníky z polských obcí až po trpitele z obce trevírské, špýrské a wormské. Stáli zahaleni do bílých rubášů, hlavy posypané popelem, a třesouce extaticky všemi údy, až padali únavou, čachrovali a zoufale smlouvali s Bohem, když se rozednívalo, a když se šeřilo a den se chýlil ke konci, stáli tak ještě a volali ošklivými, sípavými hlasy: „Pamatuj na úmluvu s Abrahamem a na oběť Izákovu!" Ale všecky jejich modlitby ústily sterými oklikami vždy do téhož divého, ječícího chóru, vyznávajícího: „Jeden a jediný je Adonai Elohim, jeden a jediný jest Bůh Izraele, skutečno, nadskutečno, Jahve." Ale ženy byly od nich odděleny mřížemi, takže je nemohli vidět. Seděly ustrašeně, s rozšířenýma, úzkostlivýma očima vedle sebe jako ptáci na bidélku v kleci a říkaly si tiše a zbožně a hloupě ze svých modlitebních knížek, které rabínským písmem a podivnou směsí hebrejštiny a němčiny vyprávěly biblické příběhy a jiné legendy. Tak stáli muži ve všech synagógách a modlitebnách od Mantovy až do Amsterodamu, od Polska až do Alsaska, postili se a modlili. V touž hodinu, když nastával den i když se chýlil ke konci, stálo veškeré židovstvo s obličeji obrácenými k východu, k Siónu, majíc na srdcích a čelech modlitební řemínky, halíc se do rubášů, stálo a vyznávalo: „Nic nám nezůstalo než Kniha," stálo a volalo: „Jeden a jediný jest Bůh Izraele, skutečno, nadskutečno, Jahve." Ale když pominuly první dny velkého zděšení, ukázalo se, že říšské město Eslinky proces s Jecheskelem Seligmannem Freudenthalem zdržuje. Ať už to činili z politických příčin, snad toho chtěli použít v nějakém konkrétním případě, když by se dostali do sporu s vévodou, nebo prostě proto, že pohled na dlouhá, protahovaná muka jim působil rozkoš, nebo snad i z toho důvodu, že očekávali nějaký nový, přesvědčující důkaz, měšťané nechávali míjet celé měsíce a žida stále drželi ve věži, jeho věc se nedostala dále než k předběžnému řízení a mučení prvního stupně. Když se však židé, zvyklí pronásledování všeho druhu trvajícímu po několik tisíciletí, vzpamatovali z první, ochromující úzkosti, začali s velikým chvatem pobíhat z místa na místo, vrtali do všech koutů skrýše, aby měli kam zalézt, až propukne ta hrůza. Dávali si pečetit a potvrzovat svoje ochranné listy, najímali na svou ochranu ozbrojence a městské biřice, po všech cestách spěchali jejich kurýři, aby organizovali společnou obranu, na všech dvorech, ve všech poradních síních pracovali jejich jednatelé, aby osobnosti přející židům pohnuli k nějakým krokům; velká většina jejich kapitálu putovala ve směnkách a úvěrních listech za hranice, do bezpečí. Ale nade vším, co si myslili a dělali, visel olověný mrak. Blížící se hrůzy rušily jejich spánek, měnily jejich pokrm v nechutné, jednotvárné odpadky, braly jejich vínu všechnu chuť a jejich koření všecku vůni, ochromovaly jejich hbité, prudké, nadšené, láskyplné hovory o talmudu, takže se zajíkali a umlkali uprostřed slova, hleděli strnule před sebe, cítili již pach krve. Ano, tento olověný mrak pronikal i do jejich pyšných, triumfálních sabatů, které jinak i jejich nejchudší žebráci slavili královsky, sníce o slávě zapadlé říše a o příštím Mesiáši. Učinili všemožná opatření, ale to všecko bylo jako sláma, jako střechy z chvojí a palmového listí nad jejich besídkami. Mrak stál nad nimi a nebylo proti němu ochrany. I když konali své denní práce, i když slavili své slavnosti, z každého kouta je přepadala mučivá úzkost. Frankfurtský rabín rabbi Jakob Josua Falk seděl nad Písmem. A třebaže to ani neměl v úmyslu, jeho hubené, vrásčité ruce obracely list za listem až k oné kapitole v páté knize Mojžíšově, jež obsahuje nejhroznější prokletí, které si mohl vymyslit lidský mozek. Onu kletbu, kterou žid úzkostlivě vynechává, kterou předříkávač při každoročním čtení Písma plaše a rychle a ztlumeným hlasem přechází, aby ji nepřivolal. Ale oči starého rabbiho utkvěly na hrozivých, hranatých písmenech a četly: „Pošle Hospodin na tebe neštěstí, soužení a zhoubu ve všem, k čemukoli přiložíš ruku svou a cokoli budeš dělati. Manželku sobě zasnoubíš a jiný s ní obývati bude, dům vystavíš a nebudeš v něm bydleti. Učiní i to Hospodin, že poražen budeš od nepřítele svého; jednou cestou vytáhneš proti němu a sedmi cestami prchati budeš od tváře jeho. A on bude ustanoven hlavou a ty ocasem. A oblehne tě ve všech městech tvých, takže v tísni a bídě, kterou tě soužit bude nepřítel, jísti budeš plod života svého, maso synů svých a dcer svých, kteréž byl dal tobě Hospodin. Zhýčkaná mezi vámi a zchoulostivělá žena, která pro zhýčkanost a zchoulostivělost velikou ledva nohou země se dotkla, s nenávistí hleděti bude na vlastního muže svého i na syna svého a dceru svou. Bude je nenávidět kvůli kojenci, jehož zplodila mezi stehny svými, aby ho potají nesnědli dříve než ona pro nedostatek všech věcí v tísni a bídě, kterou tě soužit bude nepřítel ve městech tvých. A rozptýlí tě Hospodin mezi všecky národy; a mezi národy těmi si neoddechneš, aniž bude mít odpočinutí spodek nohy tvé. Tam také dá tobě Hospodin srdce lekavé a oči úzkostné a truchlost mysli; a báti se budeš i ve dne v noci a nikdež nebudeš jist svým životem. Ráno řekneš: Kéž by již byl večer! a večer řekneš: Kéž by již bylo jitro! pro strach srdce svého, jímž se zlekáš, a pro ty věci, které očima svýma uzříš." Tak četl stařec a jeho srdce bylo plné svíravého strachu a přetáhl si modlitební plášť přes hlavu, aby neviděl ta velká, hrozivá písmena, a plakal a vzdychal. Jeho žena, která se neodvážila při studiu ho vyrušit, stanula ulekaně u dveří a slyšela, jak vzdychá, a zachvěla se a její staré srdce jí tlouklo úzkostí vysoko v suchém hrdle. Avšak neodvážila se ho vyrušit. Ale rabbimu Jakubovi Josuovi Falkovi tekly slzy ze zapadlých, starých, znavených očí a jeho modlitební plášť byl od nich zcela zvlhlý. Feuchtwanger, Lion: Žid Süss, přel. B.Rovenský, Odeon, Praha 1969