Heinrich Mann: Profesor Neřád

Heinrich Mann: Profesor Neřád

Čtvrtá kapitola
[...] „To by bylo," řekla umělkyně Fröhlichová a dala nohu se židle. Byla hotova.

„No, a co vy? Mlčíte jako ryba."

Neřád se musil na ni podívat; ale zmátla jej zas ihned svou pestrostí. Její vlasy byly narudlé, vlastně narůžovělé, téměř fialové a bylo v nich několik broušených zelených sklíček, zasazených do zprohýbané čelenky. Obočí nad tvrdě modrýma očima bylo velice černé a odvážné. Ale zářivost krásných pestrých barev v její tváři, červené, modravé, perlově bílé, utrpěla prachem. Účes vypadal splihle a jako by z jeho skvělosti bylo něco odlétlo do zakouřené hostinské místnosti. Modrá smyčka stužky visela jí zvadle na krku, umělé květiny kolem sukně kývaly mrtvými hlavičkami. Lak se odlupoval s jejích střevíců, na punčochách byly dvě skvrny a hedvábí krátkých šatů se mihotavě lesklo z pomačkaných záhybů. Lehce zaoblené měkké maso na jejích pažích a ramenou vypadalo ohmataně přes svou bělost, s níž při každém rychlém pohybu slétal poprašek. Její tvář znal Neřád již jako velmi povýšenou, s nepřátelskými rysy, které se teprve vytvářely a které umělkyně Fröhlichová až dosud snadno vyhlazovala a zapomínala. Dala se do smíchu světu, sobě samé.

„A před chvíli ste byl eště takovej živej," dodala.

Ale Neřád naslouchal. Náhle udělal toporný skok jako stará kočka. Umělkyně Fröhlichová ucouvla s tenkým zaječením. Neřád prudce otevřel červené okno... Ne, hlava, jejíž obrysy zpozoroval za záclonou, byla již zase ta tam.

Vrátil se.

„Vy ale dovedete jednoho polekat," řekla.

Aniž se omluvil, otázal se, nedávaje se ničím odlákat.

„Znáte jistě mnoho mladíků ze zdejšího města?"

Kolébala se lehce v bocích.

„Sem zdvořilá ke každýmu, kdo je ke mně slušnej."

„Aj ovšemže. Tu pak arci zajisté. A žáci gymnasia mají celkem vzato – věruže – velmi lepé způsoby."

„Copak si myslíte, že tu den co den vysedám s celou vaší třídou? Nejsem přece pěstounka z mateřský školky."

„To zase arci nikolivěk."

Napomohl jí, připomínaje:

„Většinou nosí čepice."

„Jestli nosí čepice, tak je znám. člověk má vůbec svý zkušenosti."

Chopil se toho:

„Ano, to ovšem dozajista máte."

Postavila se okamžitě k obraně.

„Co tím myslíte, prosím?"

„Myslil jsem znalost lidí -"

Vztáhl k ní dlaň pozdvižené ruky, polekán a prose o mír.

„Myslím znalost lidí. Neoplývá jí každý; je těžká a trpká."

Aby nepozbyl její přízně, aby se jí přiblížil, protože ji potřeboval, protože mu naháněla strach, dal ze sebe něco na pospas, víc než jindy mohl lid spatřit.

„A trpká. Avšak poznat lidi člověk arciť musí, aby si je podrobil a jimi pohrdaje jim vládl."

Pochopila.

„Že jo? Je to umění vytlouct něco z tý pakáže!"

Přitáhla si židli.

„Vy nemáte potuchu, jakej je život. Každej, kdo sem přídě, si myslí, že sem čekala akorát na něj. Všichni něco chtějí a potom, to by člověk vůbec nevěřil, hrozí vám třeba eště policií! Vy-"

A dotkla se špičkou prstu jeho kolena.

„Vy přicházíte k jednomu s takovou hned napřed. To má něco do sebe."

„Úctu, jíž jsem povinován dámě, jsem tím naprosto nechtěl porušit," prohlásil.

Cítil se stísněn.

Tato pestrá ženština mluvila o věcech, do nichž nepronikal s obvyklou svou jasností. Kromě toho byla její kolena nyní již mezi jeho koleny. Zpozorovala, že se mu začíná nelíbit, a zatvářila se najednou klidně a rozumně.

„To pak jeden radši všeho toho svinstva nechá a zvostane slušnej."

Jelikož nic nenamítal:

„Chutnalo vínko? To totiž zatáhli vaši školáci. Ty to berou hopem, to vám říkám. Jeden mezi nima má prašule."

Nalila mu znovu sklenici. Přála si mu zalichotit:

„Já se poválím smíchem, až ty kluci potom zas přídou, a vy jim to všechno vyzunknete. Mně to někdy dělá radost, dyž někdo přídě nějak ke škodě. Člověk se časem stane takovej."

„Arciť jistěže," koktal Neřád a styděl se, drže sklenici v ruce, protože pil Lohmannovo víno. Neboť žák, který je zaplatil, byl Lohmann. Lohmann byl zde; unikl před ostatními, pravděpodobně je dosud nablízku. Neřád zašilhal po oknu: na zácloně byl stále ještě poněkud beztvárný otisk tváře. Věděl, že by zmizel, kdyby k němu přiskočil. Byl to Lohmann: Neřádovi to napovědělo hluboké tušení. Lohmann, nejhorší ze všech, se svou nepřístupnou zpupností, který ho ani nenazýval jeho jménem: on byl ten neviditelný duch, s nímž Neřád zápolil. Druzí dva nebyli duchové a Neřád cítil, že oni by ho byli těžko přivedli až sem, k nezvyklým činům, které nyní konal, a k tomu, že seděl v zadním pokojíku, kde to páchlo líčidlem a neřestnými oděvy umělkyně Fröhlichové. Kvůli žáku Lohmannovi musí však Neřád zůstat. Odejde-li, bude sedět Lohmann zas tady a dívat se umělkyni Fröhlichové, jež si k němu přitáhne židli, do pestrého obličeje. Při myšlence, že je to nyní na štěstí vyloučeno, vypil Neřád, než se nadál, celou sklenku. Pálilo ho to slastně v útrobách.

Oba tlusťoši v sále skončili za slyšitelného oddychování další číslo svého programu.

Teď piano břeskně hrálo něco bojovného a vzápětí spustily dva hlasy s přesvědčující vážností, poctivě duníce vlasteneckým nadšením:

„Jak hrdě říšské vlajky dují
tam nad stožáry vztyčeny;
běda těm, kdo je ohrožují,
kdo nenávidí vlajky ty!"

Umělkyně Fröhlichová řekla:

„To je jejich tahák, na to se musíte kouknout."

Otevřela opatrně dveře, dbajíc, aby sama i Neřád unikli zrakům diváků, a nechala Neřáda, aby se díval skulinou mezi štěžejemi. Viděl, jak oba tlusťoši, černo-bílo-červenou vlajku ovinutu kolem žaludku a břicha, stojí na železné tyči hrazdy a každý opřen odvážně o sloupek vítězoslavně rozvírá dokořán čelisti.

„A všude tam, kde nad hladinou
se lodní stožár pozvedá,
německé vlajce s úctou kynou
a každý před ní respekt má."

Bylo cítit, že publikum je hluboce povzneseno niterným vzrušením. V závratném jeho vzkypění třeskl ten či onen mozolnatými dlaněmi.

Po každé sloce musili rozvážnější s námahou potlačovat potlesk. Na konci zpěvu se souhlas prolomil všemi hrdly. Umělkyně Fröhlichová prohlásila, obsáhajíc za dveřmi pohybem celý sál:

„No řekněte sám, jesli to nejsou vopice vověnčený dubovým listím! Každej z těch lidí dovede přeci tu starou písničku vo loďstvu zpívat líp než celá Gusta i s jejím Kiepertem. A při nejmenším si při tom taky něco myslí. Dyť Kiepert a Gusta vědí až moc dobře, že dělají jen kejkle pro kšeft. A hlas nemaj vůbec žádnej a sluch skoro jak by smet. Ale votočej si fangle kolem břicha a lidi vyváděj, že by se za to člověk jemnější nátury rovnou poděkoval, a břicháči musej něco přidat. No, řekněte sám."

Neřád jí dal za pravdu. On a umělkyně Fröhlichová pokývli hlavou v rovnorodém pohrdání lidem. -

„Dejte pozor, jak budou vyvádět -" řekla, a než oba tlouštíci začali svůj přídavek, vysunula náhle hlavu do sálu.

„Hohohohoho!" ozvalo se venku.

„Slyšel jste?" zeptala se s uspokojením. „Čuměli na mně celej boží večír, ale jen jim ukážu špičku nosu, dyž na to nejsou přichystaný, a bučej jako dobytek."

Neřád myslil na příbuzné zvuky, které vznikaly ve třídě, jakmile se dálo něco neočekávaného, a rozhodl:

„Tací jsou vždycky."

Umělkyně Fröhlichová vzdychla:

„Teď bude hned zas řada na mně a musím k tý menažerii."

Neřáda zachvátil spěch.

„Nuže tudíž zavřete dveře!"

Učinil to sám.

„Odchýlili jsme se od svého předmětu. Musíte vyjevit pravdu o žáku Lohmannovi. Vaše zapírání může jeho věc jen zhoršit."

„Zas s tím už začínáte? Vy musíte bejt kapánek praštěnej."

„Jsem učitel! Tento žák je takého druhu, že je hoden nejtěžších trestů. Buďte pamětliva své povinnosti, aby žádný zločinec neunikl spravedlnosti."

„Jemináčku! Vy z toho mládence jistě chcete nadělat sekanou! Jak se menuje? Nemám na ména vůbec paměť. Jak vypadá?"

„Je nažloutlý v tváři; má jednak široké čelo, které skládá jistým nadutým způsobem do vrásek, jednak však černé vlasy nad tímže. Jsa prostřední postavy, pohybuje se takořka s nedbalou pružností, čímž už projevuje bezuzdnost své mysli."

Neřád vytvářel obraz rukama. Nenávist z něho činila portretistu.

„A?" otázala se umělkyně Fröhlichová, položivši dva prsty na koutek úst. Ale poznala již Lohmanna.

„Jest – arciť zajisté – velmi vyšňořen a pokládá za vhodné, aby zádumčivě nevšímavým chováním dodával své eleganci zdání, jako by byla svébytná, a nikoli spíše zrozenkyní jeho ješitnosti, hodné opovržení mudrcova."

Konstatovala:

„To stačí. Tím nemůžu posloužit, je mi líto."

„Přemýšlejte! Ruče!"

„Škoda. Toho neservírujem," a zašklebila se jako paňáca.

„Vím, že byl zde! Mám důkazy!"

„Tak ho můžete převízt sám a nepotřebujete k tomu mně."

„Mám zde v kapse Lohmannův sešit; kdybych vám jej ukázal, nepochybuji, že byste ihned připustila, že ho znáte... Proto tudíž, mám vám jej ukázat, umělkyně Fröhlichová?"

„Už se na to celá třesu."

Sáhl do kapsy, lehce se začervenal, vytáhl ruku prázdnou, odvážil se znovu... četla posléze Lohmannovy verše s námahou, jako dítě skloněné nad slabikářem. Pak vzkypěla:

„To je ale sprosťáctví! ,A kdybys snad otěhotněla -' To se eště uvidí, kdo dřív otěhotní."

A zamyšleně:

„Ale tak hloupej, jak sem myslela, přece jen néni."

„Vidíte, vy ho znáte!"

Odpověděla chvatně:

„Kdo to povídá? Né, človíčku, mě nechytíte."

Neřád na ni jedovatě pohlédl. Najednou dupl; tolik zarputilé prolhanosti ho přivádělo z míry. Nepřemítaje, lhal sám.

„Vím to, vždyť jsem ho viděl."

„Pak je všecko v pořádku," řekla klidně... „Vostatně, chtěla bych ho teď poznat."

Naklonila nenadále poprsí, klouzala lehounce prsty po holých místech mezi vousy pod Neřádovou bradou a špulila ústa, jako by chtěla ssát.

„Představte mi ho, jo?"

Ale musila se zasmát. Vypadal, jako by ho její dva lehké prsty rdousily.

„Vaši žáci jsou vůbec štramáci. To je jistě tím, že mají takovýho štramáckýho učitela."

„Kterého z těchto mladíků máte – nuže tedy – nejraději?" otázal se Neřád v nevysvětlitelném napětí.

Nechala ho a okamžitě se zas tvářila velmi klidně a rozumně.

„Kdo vám říká, že mám někerýho z těch hloupejch kluků vůbec ráda. Dybyste věděl, našinec – všecky ty větroplachy dala bych s radostí za jednoho lepšího muže ve zralejších letech, kerýmu nejde jenom vo zábavu, ale spíš vo to srce a vo tu solidnost... To mušky nevědí," dodala s lehkým nádechem smutku.

Oba tlusťoši se vrátili. Žena se otázala, ještě než si oddychla.

„No, japak se choval?"

Piano spustilo ihned další číslo.

„No, tak dem se vodávat vyražení," a umělkyně Fröhlichová si přehodila přes ramena šál a vypadala ještě pestřeji.

„Vy teď asi budete chtět jít domů?" otázala se. „Chápu to, není tu žádnej ráj. Ale víte, musíte zejtra zas přijít, jinak tu budou vaši školáci dělat neplechu, to si můžete myslet."

A šla.

Neřád byl ještě zmaten podivným zakončením jejich rozhovoru a mlčky dopustil, aby se o něm rozhodovalo. Artista otevřel dveře.

„Děte furt za mnou a tak proklouznete bez kraválu."

Neřád šel za ním kolem sálu volným průchodem, o němž předtím nevěděl. Nedaleko východu se artista otočil. Neřád spatřil vzadu ještě jednou dvé paží, rameno, jakýsi prudce osvětlený kus masa zasvítivší ve víru pestrých barev nad kouřem, nad vřavou... Octl se venku. Hostinský přicházel právě zase s pivem; zvolal:

,,'brej večír, pane profesor, a poctěte zas brzo můj logál!"

Neřád prodléval ještě v průjezdu a snažil se vzpamatovat.

Cítil účinek studeného vzduchu na své hlavě a zpozoroval, že bez vína a piva v této nezvyklé hodině by těžko bylo došlo k celému tomuto zážitku... Vykročil do uličky a poděsil se: o domovní zeď se opíraly tři postavy. Zašilhal po nich úkosem zpod brýlí, a byli to Kieselack, von Ertzum a Lohmann.

Neřád se prudce obrátil; slyšel za sebou supění, které jistě vycházelo z nejširší z těchto tří hrudí, z Ertzumovy hrudi, a v kterém zaznívalo pobouření. Vtom se ozval Kieselackův sípavý hlas:

„V domě, z něhož právě kdosi vyšel, je prý celá spousta mravního neřádu."

Neřád poskočil; vycenil vztekem a strachem zuby:

„Všechny vás rozdrtím, zítra učiním – arciť dozajista – oznámení o tom, co se udalo!"

Nikdo neodpověděl. Neřád se znovu obrátil a plížil se dva tři kroky v hrozivém mlčení. Vtom řekl Kieselack velmi pomalu, a Neřád škubl šíjí při každém z oněch dvou slov:

„My také."

Mann, Heinrich: V zemi hojnosti, Profesor Neřád, přel. Feldstein, Vobrubová-Koutecká, SNKLHU, Praha 1954