Thomas Mann: Doktor Faustus Kapitola XXXIV (Konec) […] Bez duše! Já vím, v zásadě mají tohle na mysli ti, kdo vyčítají Adriánovu výtvoru „barbarismus". Jenže poslechli si někdy, byť i jen jako posluchači čtoucí, některé lyrické partie – nebo snad mohu říci pouze okamžiky? – „Apokalypsy", vokální pasáže, které doprovází komorní orchestr a jež i člověku ne zrovna tak měkkého srdce, jako mám já, asi dokáží vehnat slzy do očí, poněvadž jsou jako vroucí modlitba za duši? Budiž mi tu prominuta polemika, jež míří poněkud do prázdna; jenže barbarství, nelidskost vidím v tom, když se o takovém prahnutí po duši – prahnutí té malé mořské víly – říká, že je to cosi bez duše! Píši to jako stržený obhájce – a jsem při tom strhován čímsi dalším: vzpomínkou na ono pandemonium smíchu, na ten pekelný chechtot, jenž, krátký, avšak příšerný, vyvrcholuje první část „Apokalypsy". Nenávidím, miluji tuto pasáž, bojím se jí; protože - nechť mi čtenář odpustí ono až moc osobní „protože"! - já se vždycky bál Adriánova sklonu smát se, na rozdíl od Rüdigera Schildknappa jsem mu totiž dovedl sekundovat vždy jenom špatně – a stejnou bázeň, stejnou plachou a starostlivou neobratnost pociťuji při té sardonické rozjařenosti Gehenny, jež sviští celými padesáti takty, začíná chichotáním jediného hlasu a poté se hbitě šíří dál, zahrne celý sbor a orchestr, za rytmických zvratů a protisměrného frázování se děsivě vzdouvá a kypí až k fortissimu v tutti; pociťuji ji při té salvě vítězoslavně jízlivého řehotu pekla, té hrůzné směsici výskotu, štěkotu, mektání, vřeštění, hýkání, vytí a řičení. Tak velice je mi odporná, když se to tak vezme, tahle epizoda, která je ještě zvláště zdůrazněna svým postavením v celku, ta vichřice infernální rozesmátosti, že bych se sotva byl přiměl uvádět ji tu, kdyby mi právě ona v celé souvislosti nebyla vyjevila nejzazší tajemství hudby, jež je tajemstvím totožnosti, a nebyla je vyjevila tak, že se až srdce zajíká. Poněvadž ten pekelný řehot v závěru první časti má zjevně svůj protějšek v onom tak svrchovaně podivuhodném dětském sboru, který, za doprovodu jenom části orchestru, zahajuje vzápětí část druhou – v přímo kosmické hudbě sfér, ledové, čiré, skelně průzračné, sice drsně disonantní, přitom však s jakousi řekl bych až nepřístupně nadpozemskou a cizí, srdce beznadějnou roztoužeností naplňující líbezností zvuku. A tahle hudba, jež si naklonila, jež dojala a unesla i ty, kteří se jí vzpírali, je pro toho, kdo má uši, aby naslouchal, a oči, aby viděl, samou svou hudební podstatou znovu ďábelský chechtot! Všude je Adrian Leverkühn veliký v tom, jak dokáže stejné učinit nestejným. Známe jeho tik fugové téma už při první repetici druhého hlasu obměnit tak, že toto opakování vzdor přísně zachovávanému tématu už není možno ani rozpoznat. A podobně je tomu i tady – avšak nikde tak do hloubky, tak tajemně a tak velkolepě jako tady. Každé slovo, v němž i jenom náznakem zazní myšlenka „druhého břehu", myšlenka proměny ve smyslu mystickém, tedy myšlenka změny jako takové, transformace, transfigurace, nelze tu nevítat jako slovo přesné. Hrůzy, jež člověk vyslechne předtím, jsou sice v onom těžko slovy popsatelném dětském sboru transponovány do naprosto jiné polohy, beze zbytku přeinstrumentovány a jejich rytmus je zcela jiný; jenže v tom bzučivém a bodavém zvučení sfér a andělů není jediné noty, jež by se v přísné totožnosti, byť s opačným znaménkem, nevyskytovala i v onom pekelném řehotu. To je zcela a naprosto Adrian Leverkühn. To je zcela a naprosto hudba, již reprezentuje, a tento soulad je ve svém hlubším smyslu kalkulací povýšenou na tajemství. Tak mě přátelství, jež bylo bolestnou výsadou, naučilo chápat hudbu, ačkoliv bych svou střízlivou povahou možná býval v ní rád spatřoval něco zcela jiného. Mann, Thomas: Doktor Faustus, přel. H.Karlach, Mladá fronta, Praha 1986