Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid IX [...] Místo do Ruska jdeme zase na frontu. Naše cesta vede ubohým lesíkem s roztrhanými kmeny a rozrytou půdou. Na některých místech jsou v zemi děsné díry. „Pane jo, tady to ale bouchalo," říkám Katczovi. „Minomety," odpovídá a ukazuje nahoru. Ve větvích visí mrtví. Nahý voják dřepí na rozeklané haluzi, má ještě přílbu, ale jinak nemá na sobě nic. Jenom půlka ho tam sedí, trup, jemuž chybějí nohy. „Co se tady dělo?" ptám se. „Vyrazilo ho to ze šatů," vrčí Tjaden. Katcza říká: „Je to divné, ale párkrát jsme to už viděli. Když v blízkosti bácne mina, opravdu to člověka vyrazí ze šatů. To je tím tlakem vzduchu." Hledám dál. Je to opravdu tak. Tam visí prázdné cáry stejnokroje, jinde je přilípnutá krvavá kaše, která kdysi tvořila lidské končetiny. Leží zde také tělo, které má na jedné noze jenom kus podvlékaček a kolem krku límec blůzy. Jinak je nahé, mundúr je rozvěšený po větvích. Chybějí mu obě paže, jako by byly vykrouceny. Jednu paži nalézám asi o dvacet metrů dál, v křoví. Mrtvý leží na tváři. Tam, kde jsou pahýly paží, je hlína černá od krve. Pod chodidly je listí rozdrápané, jako by ten člověk byl ještě kolem sebe kopal. „Žádná legrace, Katczo," říkám. „Kus granátu v břiše taky ne," odpovídá a krčí rameny. „Jenom koukej, abys z toho nebyl moc na měkko," míní Tjaden. Od toho maléru zde nemohlo uplynout mnoho času. Krev je ještě čerstvá. Protože všichni, které vidíme, jsou mrtvi, nezdržujeme se, ale jdeme dál a hlásíme případ na nejbližším polním obvazišti. Koneckonců tu nejsme od toho, abychom těm nosítkovým stěhovákům přebírali práci. […] Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk – nepodařilo se mu zachytit se na stěně kráteru, klouže, leží na mně - Nemyslím, nerozhoduji se – šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě. Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání – ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku. Zalézám tedy do nejvzdálenějšího kouta a zůstávám tam; upírám na něho oči, svírám rukojeť dýky, jsem připraven znova po něm skočit, pohne-li se. Ale on už nic neudělá, poznávám to podle toho, jak chroptí. Nezřetelně ho vidím. Mám jen jedno přání: dostat se odsud. Nepůjde-li to brzo, pak už bude příliš světlo; už teď to bude těžké. Ale když zkouším povystrčit hlavu, hned poznávám, že to je nemožné. Kulometná palba je tak hustá, že bych byl jak řešeto dřív, než bych udělal jediný přískok. Pokouším se tedy zjistit, jak vysoko nad zemí střely létají. Povystrkuji a nadzvedám přílbu. V příštím okamžiku mi ji kulka vyráží z ruky. Palba je tedy tak nízká, že střely takřka zametají terén. Nejsem také dost daleko od nepřátelských pozic – odstřelovači by mě dostali obratem ruky, kdybych se pokusil odtud zdrhat. Světla přibývá. Hořím nedočkavostí, aby naši už vyrazili k útoku. Mé ruce jsou kolem kotníků bílé, tak je tisknu k sobě, tak hrozně prosím, aby palba ustala a aby moji kamarádi přišli. Minuta za minutou se vpíjí do země. Už se neodvažuji pohledět na tmavou postavu v trychtýři. Usilovně se dívám jinam a čekám, čekám. Střely syčí, jsou ocelová síť, nepřestává to, nepřestává. Vtom vidím svou zakrvácenou ruku a rázem se mi zvedá žaludek. Nabírám hlínu a přetírám si kůži, teď je ruka alespoň špinavá a krev už není vidět. Palba nepolevuje. Nyní je stejně silná z obou stran. Naši mě už asi považují za ztraceného. Je světlé, šedivé časné ráno. Chroptění neustává. Cpu si prsty do uší, ale brzo je zase vytahuju, protože neslyším ani nic jiného. Postava na druhé straně trychtýře se hýbe. Asi jsem sebou ulekaně trhl a bezděčně jsem se tam podíval. Mé oči zůstávají jako přilepené. Leží tam muž s knírkem, hlava mu přepadla na stranu, jedna paže je přikrčená, hlava na ní bezvládně spočívá. Druhou ruku má na prsou, je zakrvácená. Je mrtvý, říkám si, už nic necítí – to, co zde chroptí, to už je jenom tělo. Ale hlava se pokouší zvednout, sténání na okamžik sílí, potom čelo zase klesá zpátky na paži. Ten člověk není mrtvý, umírá, ale není mrtvý. Sunu se směrem k němu, zastavuji se, opírám se o ruce, kloužu zase kousek dál, čekám – dál, dál pokračuj u na příšerné cestě zdéli tří metrů, na dlouhé, hrozné cestě. Konečně jsem vedle něho. Vtom otevírá oči. Musel mě ještě slyšet a dívá se na mne s výrazem hrůzného zděšení. Tělo leží nehnutě, ale v očích je nezměrný útěk, až si na okamžik myslím, že ty oči dokáží strhnout s sebou tělo. Pryč odsud, na stovky kilometrů odsud jediným trhnutím. Tělo je tiché, naprosto tiché, teď bez jediného hlesu, chroptění ustalo, ale oči křičí, řvou, v nich je shromážděn všechen život, soustředěný k nepředstavitelné námaze utéct, soustředěný v děsivou hrůzu před smrtí, přede mnou. Skládám se na zem, padám na lokty. „Ne, ne," šeptám. „Ne, ne!" Oči mne sledují. Nejsem schopen pohybu, dokud na mně spočívají. Teď jeho ruka pomalu klesá s prsou, jen o kousíček, poklesá o několik málo centimetrů, ale v jeho pohybu se rozpouští hypnotická moc jeho očí. Předkláním se, potřásám hlavou a šeptám: „Ne, ne, ne," zvedám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci, a dlaní mu přejíždím čelo. Oči ucukly, když se ruka blížila, teď pozbývají strnulosti, brzy klesají hlouběji, napětí povoluje. Rozpínám mu límec a upravuju mu polohu hlavy, aby ležela pohodlněji. Ústa má pootevřená, namáhá se, aby ze sebe vypravil slova. Rty jsou suché. Nemám zde polní láhev, nevzal jsem si ji s sebou. Ale dole, v bahně trychtýře, je voda. Spouštím se dolů, vytahuju svůj kapesník, rozprostírám ho, tisknu ho do bahna a do dlaně nabírám žlutou vodu, která z marastu vyvěrá. Polyká ji. Vracím se pro další. Potom mu rozpínám blůzu, abych ho obvázal. To musím udělat v každém případě, aby ti tam odnaproti, kdybych snad padl do zajetí, viděli, že jsem mu chtěl pomoci, a neodstřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš malátná. Jeho košile je slepená krví a nedá se odhrnout, je na zapínání vzadu. Nezbývá tedy, než ji rozpárat. Hledám nůž a nalézám ho. Ale jakmile začínám košili párat, oči se ještě jednou otevírají a zase je v nich to volání a ten výraz, takže je musím zakrýt, musím je zatlačit a šeptat: „Vždyť ti chci pomoct, kamaráde, camarade, camarade, camarade -" usilovně, naléhavě šeptám to slovo, aby mi porozuměl. Jsou to tři bodné rány. Obinadla mých balíčků první pomoci je zakrývají, krev crčí zpod obvazu, tisknu gázu pevněji k ránám, muž sténá. To je všechno, co pro něho můžu udělat. Teď musíme čekat, čekat. Ty hodiny. – Začíná zase chroptět – jak pomalu člověk umírá! Neboť to vím: zachránit ho nejde. Pokoušel jsem se sice vymluvit si to, ale v poledne už z výmluvy nezbylo nic: jeho sténání ji roztavilo, rozstřílelo. Kéž bych jenom nebyl při plížení ztratil revolver. Zastřelil bych ho. Bodnout už ho nemůžu, V poledne podřimuji na rozhraní mdloby a myšlení. Hlad mne rozrývá, lačností po jídle málem brečím, ale nemám dost síly, abych se tomu bránil. Ještě několikrát jdu umírajícímu pro vodu, a také sám piju. Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. Katcza a Kropp a Müller také už viděli, když někoho zasáhli ranou z pušky, mnohým se tak stává, v boji zblízka dokonce často. Ale každé jeho vdechnutí obnažuje mé srdce. Tyto hodiny patří umírajícímu, patří jenom jemu, má neviditelný nůž, kterým mne ubodává k smrti: čas a mé myšlenky. Mnoho bych za to dal, kdyby zůstal naživu. Je těžké ležet zde a muset ho vidět a slyšet. Ve tři odpoledne je mrtev. Pociťuji úlevu. Ale jen na chvíli. Brzo se mi začíná zdát, že ticho je ještě nesnesitelnější než sténání. Chtěl bych, aby se znova ozvalo chroptění, křečovité, chraptivé, hned tiše hvízdavé, potom chraptivé a hlasité. Co dělám, je vyloženě nesmyslné. Ale musím se něčím zaměstnat. A tak ukládám mrtvého ještě jednou, aby se mu lépe leželo, ačkoliv už nic necítí. Zatlačuji mu oči. Jsou hnědé, vlasy má černé, po straně trochu zvlněné. Ústa pod knírkem jsou plná a měkká; nos malinko zahnutý, pleť nahnědlá, teď už nevypadá tak sinale jako předtím, když ještě žil. V jednu chvíli obličej vyhlíží dokonce zdravě; potom rychle chátrá a mění se v cizí posmrtnou masku, jaké jsem často vídal a které si jsou všechny podobné. Jeho žena teď jistě na něho myslí; neví, co se stalo. Vypadá, jako by jí byl často psal. – Však od něho ještě bude dostávat poštu – zítra, za týden – snad ještě za měsíc psaní, které se zatoulalo. Bude je číst a on k ní z těch řádků bude mluvit. Mé rozpoložení je horší a horší, už nedovedu ovládat své myšlenky. Jak asi ta žena vyhlíží? Jako ta snědá, štíhlá na druhé straně průplavu? Cožpak mi nepatří? Snad mi patří právě pro to, co se stalo! Kéž by zde vedle mne seděl Kantorek! Kdyby mě teď viděla má matka -. Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis. Ale tyhle úvahy nikam nevedou; neboť takový je osud nás všech; kdyby Kemmerich byl držel nohu o deset centimetrů dál doprava, kdyby se Haie byl sehnul o pět centimetrů hlouběji - Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. „Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mne byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí – tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně – nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest -. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, – vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít." Je ticho, fronta je klidná, jenom pušky práskají. Kulky létají při zemi, nestřílí se nazdařbůh, obě strany přesně míří. Nemohu ven. „Napíšu tvé ženě," říkám mrtvému chvatně, „napíšu jí, ať se to dozví ode mne, napíšu jí všecko, co ti teď říkám, ať se netrápí, já jí pomůžu a také tvým rodičům a tvému dítěti -" Jeho blůza je ještě napůl rozepnutá. Není těžké najít náprsní tašku. Ale váhám, nechce se mi ji otevřít. V tašce je jistě vojenská knížka s jeho jménem. Pokud neznám jeho jméno, mohu na něho snad ještě zapomenout, čas tento obraz zahladí. Jeho jméno však bude hřeb do mne vtlučený, a už nikdo ho nikdy ze mne nevytáhne. Hřeb, nadaný mocí přivolat všechno zpět, obraz se bude vracet, předstupovat přede mne. Nerozhodně držím náprsní tašku v ruce. Klouže mi z prstů a otevírá se. Padá z ní několik fotografií a dopisů. Sbírám je a chci je vrátit do tašky, ale tlak, pod nímž se nacházím, nejistota celé situace, hlad, nebezpečí, ty hodiny s mrtvým ze mne udělaly zoufalce, chci uspíšit rozklad, chci vystupňovat muka a skoncovat s nimi, tak jako člověk mlátí rukou, která nesnesitelně bolí, do stromu, a je mu úplně jedno, co z toho bude. Jsou to fotografie ženy a děvčátka, malé amatérské snímky pořízené před zdí obrostlou břečťanem. Vedle nich jsou dopisy. Vytahuji je a snažím se je číst. Většině nerozumím, písmo je špatně čitelné a také umím málo francouzsky. Ale každé slovo, které překládám, cítím jako střelnou ránu do hrudi – jako bodnou ránu do hrudi. Má hlava je dokonale předrážděná. Ale tolik přece ještě chápu, že těmto lidem nikdy nebudu smět napsat, jak jsem si to předtím umiňoval. Holá nemožnost. Dívám se na snímky ještě jednou; nejsou to bohatí lidé. Mohl bych jim anonymně posílat nějaké peníze, až později začnu vydělávat. Chytám se toho, je to málo, ale je to aspoň něco, co mě drží nad vodou. Tento mrtvý je spojen s mým životem, proto musím všechno udělat a slíbit, abych se zachránil; bez rozmyslu slibuji, že budu žít jenom pro něho a jeho rodinu, – mokrými rty do něho hučím, a přitom docela hluboko ve mně dřepí bláhová naděje, že se tím vykoupím a snad se odtud přece jen dostanu, je to malý čachr, aby člověk získal možnost později ještě rozvážit, co a jak. A proto otevírám vojenskou knížku a pomalu čtu: Gérard Duval, typograf. Tužkou mrtvého si opisuji adresu na starou obálku a pak všechno rychle vracím do jeho blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát sazečem, myslím si ztřeštěně, stát se sazečem, sazečem - Remarque, Erich Maria: Na západní frontě klid, Cesta zpátky, přel. F.Gel, Odeon, Praha 1973