Rabíndranáth Thákur: Gítándžalí
16.
Byl jsem pozván ke slavnosti světa, a tak byl požehnán život můj. Oči mé viděly a uši mé slyšely.
Úlohou mojí o slavnosti té bylo hrát na svůj nástroj, a činil jsem se, seč jsem byl.
A nyní, táži se, přišel-li konečně čas, abych směl vejít a vidět tvou tvář a vzdát ti tichý pozdrav svůj?
35.
Kde duch je bez bázně a hlava vztyčená;
Kde vědění je svobodné;
Kde svět není roztříštěn ve zlomky úzkými zdmi domácími;
Kde slova vycházejí z hlubin pravdy;
Kde neúnavné úsilí vzpíná paže své po dokonalosti;
Kde jasný proud rozumu nesešel z cesty na smutnou, písčitou poušť mrtvého zvyku;
Kde duch je tebou veden vpřed k myšlence a činu, vždy šíř a šíře se rozvíjejícím;
V ten ráj svobody, Otče můj, dej procitnouti vlasti mé!
50.
Šel jsem žebrotou od prahu k prahu vesnickou cestou, když zlatý tvůj vůz se objevil v dáli jako hrdý sen, a pomyslil jsem si, kdo je asi ten Král králů!
Naděje mé stouply vysoko a zdálo se mi, že moje zlé dny jsou u konce, a stál jsem, čekaje na dary, jež budou dávány bez prošení, a na bohatství, jež bude rozhazováno na všechny strany do prachu.
Vůz stanul, kde jsem stál. Tvůj pohled padl na mne a ty jsi sestoupil s úsměvem. Já cítil, že konečně přišlo štěstí života mého. Pak jsi náhle vztáhl pravici svou a řekl: „Co ty mi dáš?"
Ach, jaký královský žert to byl, otevřít svoji dlaň prosebně před žebrákem! Byl jsem zmaten a stál nerozhodně, a pak ze svého vaku pomalu vyňal nejmenší zrnko obilné a dal je tobě.
Ale jak velké bylo překvapení mé, když jsem na konci dne vyprázdnil vak svůj na zemi a nalezl v ubohé hromádce malinké zrnko zlata. Hořce jsem zaplakal a přál si, abych byl měl zmužilost dát tobě své vše.
96.
Až odtud půjdu, buď mým slovem posledním, že co jsem viděl, je nepřekonatelné.
Okusil jsem skrytého medu lotosu, jenž se rozkládá na oceánu světla, a jsem blažen – to bud mým slovem posledním.
V tomto divadle nekonečných tvarů měl jsem svoji úlohu a zahlédl jsem zjev onoho, jenž je beztvarý.
Celé mé tělo a všechny údy se chvěly dotekem onoho, jenž je mimo dotek; a přijde-li tu konec, ať přijde – to buď mým slovem posledním.
Thákur, Rabíndranáth: Gítándžalí, přel. F.Balej, Nakladatelství R.K.Lukášek, Trutnov 1990
|