Sádek Hedájat: Slepá slova Klesal jsem stále hlouběji do svého nitra, jako zvíře, jež se zahrabává na zimu, hlasy lidí mi zněly do uší, ale můj vlastní hlas mi zvučel v hrdle. Obklopovala mě samota a byla to nekonečná hustá noc, byla jako neodbytná lepkavá tma, která čeká, až bude moci sestoupit na opuštěná města ponořená do snů o vášni a zlobě. A já v ní byl sám se sebou, jeden nezdravý doklad téže podstaty – vždyť i přitažlivost, která k sobě tiskne při souloži dvě těla, je jen hledáním úniku ze samoty, je výsledkem téhož šíleného elánu, jenž existuje v každém člověku zároveň s lítostí nad tím, že všecko neodvratně míří do propasti smrti. Smrt jediná nelže! Smrt ničí všechny pověry, všichni jsme její děti, jen ona nás zbavuje břemene života. Uprostřed žití nás volá k sobě – a v době mladosti, kdy ještě nerozumíme dobře lidské řeči, ustáváme náhle ve hře a něčemu nasloucháme: je to hlas smrti. Po celý život je vedle nás, každému se stává, že se náhle bezdůvodně ponoří do snění, jež si ho podmaní, až ztratí ponětí o prostoru a času a neví, o čem vlastně přemýšlel, a je třeba veliké námahy, než se poznovu navrátí do povědomí o vnějším světě. Zaslechl volání smrti! Ležel jsem ve vlhké posteli páchnoucí potem, víčka mi ztěžkla, přál jsem si propadnout do nicoty, do věčné noci, kolem mne se začínaly rojit všecky ztracené vzpomínky, všecky zapomenuté hrůzy. Bál jsem se, že se peří v mém polštáři promění v nože, že se knoflíky na mé vestě zvětší jako mlýnské kameny, že chlebová placka se roztříští jako sklenice, že se lampa převrhne a zapálí celé město, že pes před řezníkovým krámem se dotkne země a jeho kroky zazvoní jako koňská kopyta, že vetešník na rohoži se začne smát a smát a nebude moci přestat, že se pijavice v malé nádrži na dvoře změní v indické kobry, že se pokrývka na posteli stane mramorem a zatne do mne mramorové zuby, abych nemohl utéci, že jsem ztratil hlas a marně se pokouším křičet, abych se dovolal pomoci... Toužil jsem po tom, vyvolat ve vzpomínkách své dětství, ale když přišlo a já jsem probíral ten čas, viděl jsem, že byl stejně tvrdý a bolestný jako mé nynější dny. Kašlal jsem jako vychrtlé černé herky před řezníkovým krámem, vycházely ze mne chrchle a já jsem se děsil, že v nich jednoho dne najdu skvrny krve, té lepkavě vlažné slané šťávy, která vychází z útrob, že začnu nesmyslně zvracet tu mízu života. Stála nade mnou hrozba smrti, která poznamenává všecky myšlenky a nedává naději. Chladnokrevně a lhostejně vyrábí život pro každého masku, takže to vypadá, jako by každý měl několik tváří. Jsou lidé, kteří používají pouze jediné, a ta se ovšem zašpiní a pomačká – to je skupina šetrných – druhá skupina snaží se uchovat masky pro své potomky a následovníky a třetí konečně svoje masky neustále střídá. Když se však přiblíží staroba, pochopí všichni, že je to poslední maska a že se záhy obnosí – a tehdy začíná pod maskou prosvítat pravý výraz. Stěny mé světnice byly nejspíše prostoupeny nějakým jedem, který se vsakoval do mých myšlenek – snad tady bydlel přede mnou nějaký vrah nebo zuřivý blázen – a všichni se spikli, aby mě v té myšlence utvrdili. Nejen zdi mé světnice, ale i vyhlídka, řezník, starý kramář, moje chůva, ta čubka, všecko, nač jsem se podíval, i miska, z níž jsem jedl polévku, i šaty, které jsem oblékal. Před několika dny, když jsem se v lázních svlékl, moje úvahy se daly jinou cestou. Lázeňský mi nalil na hlavu vědro vody a mně se zdálo, že spláchl všecky moje černé myšlenky. Prohlížel jsem si svůj stín promítnutý na opocenou stěnu, viděl jsem, že jsem právě tak útlý a křehký jako před deseti lety, když jsem byl ještě docela malý, přesně si pamatuji, že tenkrát stál můj stín úplně stejně na opocené zdi. Podíval jsem se na své tělo, stehna, lýtka a pohlaví, vypadaly beznadějně chlípně, i jejich stín byl stejný jako před deseti lety, když jsem byl ještě hoch. Poznal jsem, že můj celý život přešel jako stíny, které se chvějí na stěnách lázní, nesmyslně a bezvýznamně. Druzí lidé byli těžcí, mohutní, širokoplecí, jistě i jejich stíny v lázních byly větší a sytější a zůstávaly tam ještě nějakou chvíli poté, co ti lidé odešli, kdežto můj stín zmizel okamžitě. Pak jsem se oblékl a moje pohyby a myšlenky se poznovu změnily, vstoupil jsem do jiného prostředí a světa, podruhé jsem se narodil do světa, který se mi hnusil – ale také se dalo říci, že jsem podruhé obživl, byl to pro mne zázrak, že jsem se nerozpustil v bazénu jako hrudka soli. Můj život mi připadal tak nepřirozený a nesmyslný jako obrázek na penálu, v němž mám svoje psací náčiní – nepochybně jej nakreslil nějaký posedlý šílenec – a když se na. ten obrázek zadívám, připadá mi jaksi povědomý, a snad kvůli obrázku... Snad právě on mě přiměl, že píši. Je na něm cypřiš, pod cypřišem sedí ve dřepu starý hrbáč, vypadá jako indický jogín, má na sobě řasnaté abá, na hlavě turban a levý ukazováček na rtech, jako když se diví. Před ním dívka v dlouhých černých šatech stojí nepřirozeně, jako by se chystala k tanci – možná že je to nějaká Bhúgam Dásí – v jedné ruce drží kvítek svlačce a mezi ní a starcem protéká potůček. Hedájat, Sádek: Tři kapky krve, přel. V.Kubíčková, SNKLU, Praha 1964