Džajšankar Prasád: Rubín v hadrech Aréna hlubokých vzdechů, puklá číše horkých slz! Housle zubatého času, vetchá kostra stařeny, v níž při zániku hrdosti doznívá struna smutku. Nešťastnice byla dcera z dobré rodiny, provdaná do dobré rodiny. Při pohledu na ni soucitní starci nyní jen vzdychali: „Ó bože!" a umlkali. Zlí lidé tvrdili, že se v bohatství měla příliš dobře. Mladí vlastenci říkali: „Země je chudá, zpustlá. Pyká za to, že se narodila v nešťastné zemi. Ať se utěšuje vírou v záři blížící se budoucnosti. Co je hoře a co štěstí pro zemi, která nemá ani boha!" Ale stařena všem říkala: „Budu sloužit. Vezměte mě někdo do služby." Kdo by ji vzal? Kdo má zaměstnat člověka, který nedokáže ani sám načerpat džber vody, který nemůže ani vstát a napřímit se. Nerada přijímala od někoho pomoc, sousto almužny jí vázlo v hrdle. Bábú Rámnáth ji nevolky přijal do svého obchodu. Stařena měla dceru, ta vydělávala pár paisů. Sama se živila, ale stařena věřila, že člověk, který žije z dceřina výdělku, se příště narodí jako kočka, chameleón a kdoví co ještě. Každý má svou víru, ale ať už to byla náboženská víra nebo ne, stařena plně věřila ve vlastní hrdost. Zůstala pevná. V zimě čerpala zkřehlýma rukama vodu. Od dcery žádala jen tolik práce, kolik kdysi ve dnech bohatství, když ji někdy pozvala k sobě. Bábú Rámnáth jí dával měsíční mzdu a přidával ještě tři čtyři paisy na svačinu, jako dostávali jiní sluhové. Několik let stařeně uplynulo v plné spokojenosti. Nebyla nešťastná ani šťastná. Zametat krám, sbírat v něm rozházené věci a různé drobné práce vsedě, to byly její denní povinnosti. Nikdo se jí neptal, kolik práce vykonala. Když ji někdy jiní sluhové z krámu ze zlomyslnosti dráždili, Rámnáth je okřikl. Když za jarních, deštivých, podzimních i zimních večerů bolest a únava světa zahalila svou tvář šedou pokrývkou a odcházela ke spánku za mlčenlivé obzory, uléhala i stařena ve své komůrce. Nasytit se za svůj výdělek, uléhat na zelenou trávu jako na jemné vlasy tvrdé země patří do součtu štěstí jen některých lidí. Každý takového štěstí nedosáhne. Stařena se cítila šťastna, spokojena. Jednoho dne měla slabá ubohá stařena prosívat v obchodníkově krámě papriku. Jakžtakž to dokázala, ale nemohla ostrost papriky snést. Omdlela. Rámnáth to viděl a pohlédl na svoje tvrdé měďáky. Jeho srdce zaklelo, ale svědomí se ozvalo. Obchodník se odhodlal. „Nemohl bych dát té stařeně penzi? Copak mám takový nedostatek? Zajisté mohu," rozhodl se v duchu. „Jsi moc unavena, už nemůžeš pracovat." Stařena byla ohromena. „Ne, ne, vždyť já pracuji ještě dobře," bránila se. „Ne, už přestaň. Seď si doma, budu ti dávat penzi." „Ne, hochu, já pro tebe budu ještě dobře pracovat." Stařeně vyschlo v hrdle. Ne touhou po nějakém blahu, ne chtivostí peněz. Byla otřesena. Začala přemýšlet: „Jak budu od něho brát peníze, když nebudu vykonávat žádnou práci? Není to almužna?" Hrdost zazněla. Vlákna ve strunách srdce ztuhla a napjala se. Rámnáth řekl laskavě: „Neměj strach, nebudeš mít žádné potíže." Stařena odešla. V očích neměla slzy. Byla ztuhlá, vyschlá jako staré dřevo. Šla domů a usedla. Začala rovnat v komůrce své věci na jednu stranu. Dcera se otázala: „Maminko, co to děláš?" Matka řekla: „Přípravy na cestu." Rámnnáth v duchu chválil sám sebe. Považoval se za šťastného. Domníval se, že se dnes rozhodl vykonat jeden dobrý čin. Bůh z toho jistě bude mít radost. Stařena seděla ve své komůrce a uvažovala: „Toto bohatství hrdosti, nastřádané za celý život, budu muset prodat za hrst jídla. Nesnesitelné! Což mi bůh nemůže dát ani tolik štěstí? Bude mě muset vyslechnout." Začala se modlit: „Ó, tvůrce tohoto palčivého světa! Máš slitování? Což je tvoje existence uznávána jen ze strachu? Učiteli nedostatku, naděje, nespokojenosti a stenů! Ty jsi ochránce chudáků? Ty jsi rozestřel svou zhoubnou síť utrpení! Ty jsi vybral tak jemnou věc jako lidské srdce k tomu, by snášelo kruté bolesti, a dal jsi je člověku, aby uvažoval, aby si pamatoval! Vědoucí mozek! Jak krutý výtvor je to! Ukrutný! Sláva tvému tvrdému soucitu! Já jsem navěky poražena." Náhle se stařenčin uvadlý obličej změnil. Spatřila, že ji volá nebeské světlo. Usmála se, pak klidně ulehla. Rámnáth druhého dne uslyšel, že stařena umřela. Dostalo se jí místa ve věčném světě, kde není bolesti ani utrpení. Uspořádal jí pohřeb za penzi toho měsíce. Pak řekl s hlubokým povzdechem: „Když roste bohatství, hromadí člověk kdoví kolik věcí kdoví odkud. Když růst přestane, zůstane mnohým jen židle, křeslo a rozbité šperky, ale té stařeně zůstala pravá hrdost. Rubín v hadrech!" Marková, Dagmar: Hindská literatura II, IN: Okruh 5/1998