|
Dagmar Marková: Hindská literatura I
Hindská literatura moderního typu se začala vyvíjet ve druhé polovině 19. století. Předtím existovala bohatá poezie lyrická i epická, psaná ve středověkých literárních dialektech, která čerpala témata z bohaté hinduistické mytologie. Próza se vyskytovala jen zlomkovitě. Impulzem k počátku rozvoje literatur v moderních, tj. tehdy mluvených indických jazycích se stal kontakt a střet s Evropou. Ten zprostředkovali Britové jako koloniální mocnost. Nejprve se na východě Indie začala pod vlivem evropské literatury vyvíjet moderní světská literatura bengálská, o něco později literatura hindská a urdská v severní Indii. Tam byl střet kultur neobyčejně bolestný. Zlom představovala porážka velkého protibritského povstání sipáhijů v letech 1857 – 59. Po ní následovala celospolečenská deprese, ale zároveň si hrstka místních vzdělanců začala uvědomovat, že je možné z krize vytěžit něco pozitivního, mnohé od Evropy přejmout, přetvořit a Evropu dohonit. V literární sféře to znamenalo vznik prvních děl se světským obsahem, která byla psána soudobým spisovným jazykem. Vznikala pod vlivem zejména anglického romantismu, ale byla naplněna láskou k porobené rodné zemi i hněvem nad jejím úpadkem a nad mnohými společenskými zlořády. Prvním průkopníkem hindské moderní prózy byl Hariščandra Bháraténdu (1850 – 1885) s okruhem přátel a spolupracovníků. Psali především eseje a dramata. O něco později vznikl román společenský, historický, detektivní i fantastický. První romány byly rozsahem nevelké nebo vycházely na pokračování v časopisech. Obdobná byla situace v literatuře urdské. Hindština a urdština se navzájem liší částí slovní zásoby, kterou hindština čerpá ze sanskrtu, urdština, vzniklá ve středověku s příchodem muslimů do Indie a psaná arabským písmem, z perštiny a arabštiny. V hovorové rovině se oba jazyky velmi sbližují, v odborné pak zcela rozcházejí. Někteří spisovatelé počátku 20. století začínali psát urdsky a pak přecházeli k hindštině. Prémčand (1880-1936), kterého zde představujeme, byl autorem prvních moderních urdských i hindských povídek. Prémčand, vlastním jménem Dhanpat Ráj, se navíc vyznačoval tím, že svoje díla sám převáděl z urdštiny do hindštiny a naopak. Jeho jazyk byl natolik hovorový, že často stačilo jen nahradit nevelkou část slovní zásoby a přepsat text do jiného písma. Taková je i zde uvedená povídka „Toto je moje vlast". Byla původně napsána urdsky a vyšla r. 1908 v Prémčandově první sbírce povídek Utrpení vlasti. Sbírka měla pohnutou historii: pro svou vlasteneckou náplň byla koloniálními úřady zakázána, 500 výtisků bylo spáleno a autor byl přísně varován před další činností. Psát sice nepřestal, ale přijal pseudonym Prémčand. Pocházel z velmi malých poměrů, z rolnické rodiny ve vesničce Lamhí u Váránasí. Protože půda rodinu nemohla uživit, stal se jeho otec poštovním úředníkem. Prémčand se protloukal různými zaměstnáními – ve školské službě, v redakcích. Nemohl studovat, jak by si byl přál a žil v hmotném nedostatku. Přesto zasvětil život literatuře. Napsal 11 románů (některé v hindské i urdské verzi s různými názvy) a více než 400 povídek. Jeho tvorba, zejména povídková, měla neobyčejně široký záběr: volil témata současná i historická, postavy z prostředí vzdělaných městských vrstev i z venkovského prostředí a uvedl na stránky románů a povídek též postavy lidí z nejnižších hinduistických kast, kterým předtím nikdo nevěnoval pozornost. Nejsilnějším motivem je v Prémčandově díle vždy zájem o prostého člověka, láska k rodné zemi a úcta k jejím tradicím. Prémčand: Toto je moje vlast Po celých šedesáti letech mi bylo dopřáno opět spatřit svou vlast. Byl jsem ještě mladý, když jsem se s tou drahou zemí rozloučil a když mě osud zavanul na západ. V žilách mi proudila svěží krev, hruď jsem měl plnou snů a velkých plánů. Z mé drahé Indie mě nevyštvaly krutosti tyrana ani tvrdá ruka zákona. Nic takového. Tyranie a tvrdost zákona se mnou mohou naložit jakkoli, ale vlast mi vzít nemohou. To moje vysoké tužby a velké plány mě vypudily ze země. Pak jsem obchodoval v Americe, nahromadil celé jmění a žil si v přepychu. Osud mi dopřál i ženu, které se co do půvabu snad žádná nevyrovnala. Široko daleko se hovořilo o její kráse, a navíc nikdy nepomyslela na jiného než na mne. Byla pro mne vším, byl jsem jí oddán celým srdcem. Máme pět synů, všichni jsou pohlední, zdraví a hodní a můj obchod ještě zvelebili. Než jsem se vydal na poslední návštěvu své drahé vlasti, choval jsem na klíně roztomilá vnoučátka. Opustil jsem tedy drahocenné poklady – nevyčíslitelný majetek, věrnou ženu, hodné syny a ty rozkošné drobečky, abych naposledy spatřil Matku Indii. Už jsem hodně starý. Ještě deset roků a dožiji se sta let. Chovám-li v srdci ještě nějaké nesplněné přání, pak jen to, aby můj prach splynul s půdou mé země. Ta touha se mi v duši nezrodila dnes, dřímala tam už tehdy, když jsem prožíval štěstí ze slůvek lásky a jemných způsobů své mladé ženy. Když mě pak moji dospívající synové přicházeli každé ráno pozdravit, bodalo mě v srdci cosi jako trn. Bylo to pomyšlení, že nejsem doma, že země, kde žiji, není moje a já do ní nepatřím. Měl jsem bohatství, ženu, syny, ba i celé pozemky, ale bůhví proč se mi každou chvíli zastesklo po vetchých chatrčích v mé vlasti, po těch pár akrech rodné půdy a po kamarádech z dětství. I ve chvílích štěstí mě hryzávala myšlenka, jak rád bych žil ve své zemi. Ale když jsem pak v Bombaji vystoupil z lodi, viděl kolem sebe muže v černých oblecích a slyšel je lámat angličtinu, když jsem viděl anglické obchody, elektrickou dráhu, auta, pneumatiky a pány s viržinkem v ústech, když jsem pak na nádraží nastoupil do vlaku a rozjel se do své vesnice, do milé vísky uprostřed zelených kopců, zalévaly se mi oči slzami. Plakal jsem, protože tohle nebyla moje milovaná země, nebyla to ta země, kterou jsem po celá léta toužil spatřit. Byla to nějaká jiná. Byla to Amerika, Anglie, ale moje drahá Indie to nebyla. Vlak projížděl mezi lesy a řekami, horami i rovinami, až mě dovezl do mé vesnice, která kdysi soupeřila se samotným rájem co do záplavy květů a zeleně, co do svěžesti zurčivých potůčků. Když jsem vystupoval z vlaku, srdce ve mně plesalo – teď uvidím svůj drahý domov, milé kamarády z dětství. V tu chvíli jsem vůbec nevzpomněl, že jsem devadesátiletý stařec. Jak jsem se blížil k vesnici, přidával jsem do kroku a duši mi zaplavovalo takové štěstí, že se to ani nedá vylíčit. Všechno jsem hltal očima – ach, to je ta struha, kde jsme denně koupávali koně, kde jsme se i sami potápěli, ale teď je obroubena plotem z ostnatého drátu. A naproti stojí vila, před ní hlídkují dva Angličané s puškami. Koupání ve struze je přísně zakázáno. Došel jsem až do vsi a začal se ohlížet po kamarádech z dětství, ale běda, všechny už pohltila smrt. Z mé vetché chaloupky, kde jsem si celá léta hrával, kde jsem si užíval bezstarostného dětství, které mi stále tane před očima, zbyla hromada sutin. Vesnice nebyla pustá. Potkal jsem spoustu lidí, kteří hovořili o soudech, o vybírání daní, o policii. Tváře měli neživé a ustarané a vypadali jako zlomení vším trápením světa. Nikde nebylo vidět zdravé, krásné mladé lidi, jako bývali moji kamarádi. V ohradě, kterou jsem sám zakládal, stál jen zchátralý školní přístřešek a pod ním ospale posedávalo pár churavě vyhlížejících otrhaných dětí s tvářičkami poznamenanými hladem. Ne, tohle není moje země. Kvůli téhle zemi jsem nepřijel z takové dálky. To není moje drahá země, ale nějaká jiná. Vykročil jsem k banyánovému stromu, v jehož chladivém stínu jsme prožívali dětské radosti. V dětství jsme se na jeho větvích houpali, v mládí odpočívali. Při pohledu na ten milý strom mi bylo do pláče. Všechny moje smutné, mučivé a bolestné vzpomínky ožily. Usedl jsem na zem a celé hodiny proplakal. To je ten milý banyánovník, na jehož větve jsme šplhali a houpali se na nich, jehož plody nám chutnaly víc než všechny sladkosti světa. Kam se poděli všichni moji vrstevníci? Držívali jsme se kolem ramen, hádali se a udobřovali. Zůstal jsem opravdu samojediný, poutník bez domova? Nemám už nikoho? Blízko banyánovníku byla teď policejní stanice. Ve stínu jeho větví stála židle a na ní seděl člověk v červeném turbanu. Poblíž stálo v pozoru deset dvacet dalších. Na zemi vzlykal polonahý vyhublý člověk, kterého zřejmě právě spráskali bičem. Zase mě napadlo, že tohle není moje země. Je to nějaká jiná zem, Evropa, Amerika. Ale moje drahá země to není, určitě ne. Zklamaně jsem se vydal k doškovému přístřešku, pod nímž sedával můj otec spolu s jinými staršími muži. Kouřívali vodní dýmku, žertovali, povídali si. I my jsme tam dováděli. Někdy tam zasedala vesnická rada, které vždy předsedal můj otec. Přístřešek přiléhal ke chlévu, kde žily kravky celé vesnice. Tam jsme si hrávali s telátky. Ach, nezbylo po něm ani stopy. Na jeho místě stojí teď vesnická očkovací stanice a pošta. Tehdy přiléhala k přístřešku také lisovna, kde se v zimě lisovala cukrová třtina a odkud pronikavě voníval surový cukr. Vysedávali jsme tam s kamarády celé hodiny, čekali na kousky cukrové třtiny a obdivovali zručnost sekáčů. Stokrát jsem si pochutnal na třtinové šťávě smíchané s mlékem. Ženy a děti z okolních domů si pro ni chodily se džbány. Ach, ty lisy tu stojí pořád, ale zpracovává se tu na velkém stroji konopí a hned naproti je stánek s betelem a cigaretami. Celý zarmoucený těmi srdceryvnými změnami jsem oslovil nějakého člověka, který vypadal slušně: „Prosím vás, já jsem přijel z ciziny, mohl bych tu někde přenocovat?" Změřil mě pohledem od hlavy k patě a řekl: „Jděte jinam, tady není místo." Šel jsem tedy o dům dál a uslyšel stejnou písničku – jdi jinam. Když jsem se zeptal po páté, nasypal mi nějaký pán do dlaně hrst pražené cizrny. Sypala se mi mezi prsty a z očí mi vytryskly slzy. Ach, to není moje drahá země, vítající všechny hosty i pocestné. Koupil jsem si krabičku cigaret, usedl na osamělém místě a vzpomínal na staré časy. Tu mě napadlo, že když jsem odjížděl do ciziny, stavěl se tu poblíž útulek pro poutníky. Vykročil jsem tím směrem, abych tam přenocoval. Ale běda, stokrát běda, budova útulku tam stála, ale pro chudé poutníky v ní nebylo místo. Byla tam kořalna, herna a bordel. Když jsem to viděl, nemohl jsem zadržet ani hluboký vzdech, ani výkřik: „Ne, ne, tisíckrát ne, tohle není moje drahá vlast, moje milovaná země, moje Indie. To je nějaká jiná země, Evropa, Amerika, ale Indie to není!" Už byla tmavá noc. Šakali a psi zpívali svoje zpěvy. Usedl jsem se srdcem bolavým na břeh struhy a přemýšlel, co dál. Mám se vrátit ke svým drahým dětem a smísit svůj neblahý prach s americkou půdou? Už nemám vlast. Sice jsem ji kdysi opustil, ale vzpomínku na ni jsem stále nosil v srdci. Teď jsem bez vlasti. Dlouho jsem seděl pohroužen do takových myšlenek, s čelem opřeným o kolena. Celou noc jsem probděl, ale když hodiny odbily třetí, dolehl ke mně zvuk zpěvu. Srdce ve mně poskočilo, to je přece melodie mé vlasti, nápěv mé země. Rychle jsem vstal. A co vidím? Nějakých patnáct dvacet starých, vetchých bíle oděných žen kráčí se džbánky v ruce a zpívá: „Pane, přehlédni mé chyby..." Nemohu ani vylíčit, jak mi bylo u srdce, když jsem uslyšel tu líbeznou jímavou melodii. Slýchal jsem hovořit nejčipernější nejusměvavější krásky Ameriky a několikrát jsem vyslechl z jejich úst i slova lásky, sladší než okouzlující písně. Těšil jsem se z dětského žvatlání. Slyšel jsem líbezný zpěv ptáků. Ale ještě nikdy v životě mi nic neposkytlo takové štěstí, takové blaho, takové potěšení jako tato píseň. Sám jsem začal přizvukovat: „Pane, přehlédni mé chyby..." Celý jsem se oddal melodii, když tu jsem zaslechl hlahol mnoha lidských hlasů. Na obzoru se objevil hlouček lidí s mosaznými miskami v dlaních a se jménem Šivy, Gangy a Nárájana na rtech. Zase mi srdce zaplesalo – to jsou slova mé země, mé drahé země. Zaplavila mě radost. Připojil jsem se k poutníkům. Ušli jsme dvě, tři, čtyři, pět mil po horských cestách, až jsme dorazili na břeh řeky, jejíž jméno je svaté. Každý hinduista považuje za svoji nejvyšší duchovní zásluhu ponořit se do jejích vln – a zemřít v jejím klíně. Ganga teče asi šest mil od mé milé vísky. Kdysi jsem po ránu sedal na koně a jezdil pozdravit matku Gangu. Po celou tu dobu jsem choval v srdci touhu poklonit se jí. A teď jsem přihlížel, jak se tisíce lidí noří do jejích chladných až mrazivých vln. Někteří seděli na písčině a odříkávali jitřní modlitbu, jiní konali oběť ohni, další si nanášeli na čelo posvátné znaménko a hlasitě přednášeli védské zpěvy. Srdce ve mně štěstím zase poskočilo a řekl jsem nahlas: „Ano, ano, tohle je moje země, to je moje drahá vlast, to je moje Indie. Tu jsem toužil spatřit, s její půdou jsem toužil splynout." Blahem jsem byl jako smyslů zbavený. Shodil jsem ze sebe svůj starý kabát a kalhoty a vrhl se do náručí matky Gangy, jako se nevědomé nevinné dítě, které strávilo celý den mezi cizími lidmi, vrhá do matčina náručí a vine se k její hrudi. Ano, teď jsem ve své zemi. To je moje drahá vlast, tito lidé jsou moji bratři, Ganga je moje matka. Dal jsem si přímo na břehu Gangy postavit malou chýši a teď už nemám na práci nic jiného než opakovat jméno Rámovo. Denně se ráno a večer koupu v Ganze a mým přáním je vypustit duši právě zde a svěřit matce Ganze své kosti. Synové i žena mě stále zvou zpět, ale já už nemohu opustit tento břeh Gangy, tuto drahou zem. Předám svůj prach jí. Už mě odtud nevyláká žádná touha, nic na světě, protože toto je moje drahá země, moje drahá vlast, a nepřeji si nic jiného než ve své vlasti zemřít. |