Rjúnosuke Akutagawa: Rašómon Stalo se to jednoho večera. Nějaký sluha čekal před branou Rašómon, až přestane pršet. Byl pod širokou branou zcela sám. Jen na velikém červeném sloupu, s něhož tu a tam oprýskal rumělkový lak, seděl cvrček. Brána Rašómon byla na hlavní třídě u červeného vrabce, a proto se dalo předpokládat, že tam budou schovány před deštěm aspoň dvě nebo tři trhovkyně v širokých slaměných kloboucích a několik mužů v městských čapkách. Ale nebyl tam nikdo kromě onoho jediného sluhy. V posledních dvou nebo třech letech bylo Kjóto postiženo rychle po sobě jednou pohromou za druhou. Po zemětřeseních přišly tajfuny, požáry a hlad. Proto kam ses v hlavním městě podíval, všude bylo vidět jen zpustošení a zkázu. Podle starých kronik bída dohnala lidi až k tomu, že prý rozbíjeli sochy Buddhů i chrámovou výzdobu. Všude kolem cest byly hromady dřeva, pokrytého rumělkou nebo vykládaného zlatem a stříbrem, které se prodávalo jako palivo. Přirozeně že v takových poměrech nikoho v hlavním městě ani nenapadlo, že by se měla opravit brána Rašómon. Její zchá trání přišlo vhod zvláště jezevcům. Bez okolků se v ní usídlili. Stala se útulkem zlodějů. A nakonec si lidé zvykli přinášet do té brány mrtvoly, o něž se nikdo nestaral. Pohozené je tam ponechávali jejich osudu. Proto každý měl hrůzu před tím místem a po západu slunce se ani nejsmělejší člověk neodvážil přiblížit do okolí brány. Zato však, kdoví odkud, se sem slétala hejna havranů. Ve dne bylo vidět mračna havranů, jak s křikem poletují a krouží kolem vysokých ozdob na střeše, jež měly podobu ptáků. A což když večer obloha nad branou zrudla v červáncích, to teprve je bylo vidět neobyčejně jasně. Vypadali jako zrnka olejových semínek rozsypaná po obloze. Slétali se tam, aby klovali maso mrtvol, které byly nahoře na bráně. Ale dnes, snad proto, že už bylo pozdě, nebylo vidět ani jediného havrana. Na mnoha místech se brána rozpadávala. Kamenné schodiště se sesulo a v propadlinách vyrostla tráva, v níž se bělaly zaschlé kopečky havraního trusu. Sluha seděl na nejvyšším, sedmém schodu, a zatímco se tupě díval, jak prší, mačkal si cípem obnošené modré haleny veliký vřed na pravé tváři. Autor této povídky napsal na začátku, že sluha čekal, až přestane pršet. Ale i kdyby přestalo pršet, kam půjde sluha, který tak jako tak nemá, kam by šel a kde by hlavu složil? Kdyby to bylo jako dříve, jako za starých zlatých časů, jistě by se rnusil vrátit do domu svého pána. Ale ten ho před čtyřmi nebo pěti dny propustil ze svých služeb. Jak jsem již dříve napsal, v té době v městě Kjótu sotva byste našli jedinou ulici, jež by nebyla zpustlá. Uprostřed všeobecného rozkladu bylo jen bezvýznamnou maličkostí, že tento sluha byl propuštěn pánem, jemuž dlouhá léta sloužil. Proto je mnohem blíže pravdě, když neřekneme, že tam sluha čekal, až přestane pršet, ale že se tam schoval před deštěm jeden sluha, který neměl kam jít a nevěděl, jak bude dále žít. Zamračená obloha jistě jen zvyšovala ponurou náladu tohoto citlivého člověka z doby Heian. A kromě toho déšť, který padal bez přestání od čtvrté hodiny odpolední, nedával naději na zlepšení počasí. Zatím sluha přemýšlel, jak přežít zítřek. Byl odhodlán ke všemu, jen aby mohl žít. Přemýšlel marně – cožpak lze uskutečnit nemožné? A zatímco se točil v kruhu této nesmyslné myšlenky, poslouchal, jak kapky deště zvoní o dlažbu ulice U červeného vrabce. Odevšad z dálky tam doléhal šum deště, který halil bránu Rašómon do svého závoje. Zdálo se, že v noční temnotě obloha klesá, a kdybyste se podívali vzhůru, spatřili byste, jak těžký, temně černý mrak je podpírán šikmo vyčnívajícími prejzovými taškami na střeše brány. A k tomu ještě sluhovi nezbývalo mnoho času, aby si mohl vybrat, čím uskutečnit to, co se zdálo nemožné. Bude-li si dlouho vybírat, nezbude mu než umřít hladem – buď pod hliněnou zdí, nebo v blátě příkopu. A pak by ho zanesli do té brány a nechali ho tam ležet jako psa. A co kdyby si nevybíral – k tomuto závěru se opětovně vracely sluhovy myšlenky pohybující se kolem dokola v začarovaném kruhu. Ale čím víc o tom přemýšlel, nikdy se nedostal dále než k tomu kdyby. I kdyby se sluha nakrásně rozhodl, že se nebude na nic ohlížet, jen aby se udržel naživu, scházela mu odvaha, aby si jasně řekl, že mu nezbývá nic jiného než se stát zlodějem. Sluha mocně kýchl a pak namáhavě vstal. Večery v Kjótu byly tak chladné, že lidé toužili jen po tom, aby se mohli trochu zahřát u nádoby s rozžhaveným dřevěným uhlím. Vítr a tma se vesele proháněly mezi pilíři brány. I ten cvrček, který seděl na nachově zbarveném pilíři, zmizel, odlétl do neznáma. Sluha se přikrčil, vytáhl ruce vězící v tmavomodré haleně, kterou měl oblečenu přes žlutou košili, a rozhlížel se po okolí brány. Byl by se tak rád někde vyspal, někde, kde by nemusil mít strach, že ho někdo uvidí, a kde by byl chráněn před větrem a deštěm. Náhodou mu padl do oka široký, rumělkově nalakovaný žebřík, který vedl nahoru na věž. Co na tom, že nahoře jsou lidé, vždyť jsou to jenom mrtvoly! A sluha dávaje pozor, aby mu meč volně visící po boku nevyklouzl z pochvy, položil nohu obutou do slaměných sandálů na nejnižší stupeň žebříku. Uplynulo několik minut. S ušima schlíplýma jako kočka plížil se sluha po širokém žebříku, vedoucímu na bránu Rašómon, aby vypátral, jaké to je tam nahoře. Záblesk světla z věže matně osvětloval jeho pravou tvář. Na té tváři mezi krátkými vousy hnisal mu do červena vřed. Jeho představa, že tam nahoře jsou jen mrtvoly, se ukázala být nepravdivou. Když se vyšplhal na druhý třetí stupeň, viděl, že nahoře někdo nejen rozžal světlo, ale že dokonce pohybuje tím světlem sem a tam. Aspoň se tak dalo soudit podle žluté záře, která tančila v odrazech na pavučinách visících u stropu. Nebyl to asi obyčejný člověk, ten, kdo rozžal světlo nahoře na bráně Rašómon za dnešní deštivé noci! Sluha, tlumě zvuk kroků, jako ještěrka se konečně doplazil na poslední příčel strmého žebříku. Pak přitisknut k němu jako žába, natáhl krk co možná nejdále kupředu a s hrůzou nakukoval dovnitř věže. Když se rozhlédl po vnitřku věže, spatřil tam, jak pověst vypravuje, veliké množství mrtvol, naházených pres sebe bez ladu a skladu. Nemohl však odhadnout, kolik jich tam asi je, protože okruh světla, kam dopadaly paprsky, byl nad pomyšlení malý. Jen velmi nejasně rozpoznal, že některé mrtvoly jsou zcela nahé, jiné však oblečené. Bylo jisté, že jsou mezi nimi bez rozdílu muži i ženy. Mrtvoly válející se po podlaze s otevřenými ústy a nataženýma rukama vypadaly jako loutky uhnětené z hlíny. Bylo možné, že kdysi žily, mluvily, zpívaly a milovaly? Na těch údech, které byly výše, na ramenou a prsou, se rozlévalo blikavé světlo ohně, jež vrhalo ještě temnější stín na údy níže položené. Tak tiše tam ležela mrtvá těla, jako by navždy oněměla. Sluha si před jejich mrtvolným zápachem bezděčně zakryl nos. Ale již v následujícím okamžiku jeho ruka dočista zapomněla chránit mu nos. To proto, že ho jiný silný dojem dočista zbavil čichového vnímání. Neboť tehdy si poprvé jeho oči všimly živého člověka, dřepícího uprostřed mrtvol. Byla to bělovlasá stařena, malá, podobná opici, na sobě měla červenohnědé kimono. V pravé ruce držela zapálenou borovicovou louč a pátravě se dívala do obličeje jedné mrtvoly. Podle dlouhých vlasů se zdálo, že je to mrtvola ženy. Sluha na okamžik zapomněl dýchat. Tak byl vzrušen, z větší části strachem, z menší zvědavostí. Kdybych si vypůjčil výraz starého kronikáře, řekl bych, že se mu hrůzou zježily chlupy po celém těle. Potom stařena zastrčila smolnou pochodeň do otvoru v dřevěné podlaze a oběma rukama se chopila hrdla mrtvoly, kterou až dosud zkoumala s velkým zaujetím. A nato jako opičí matka, která vybírá vši svým mláďatům, začala rvát jeden vlas za druhým z dlouhých kadeří mrtvé ženy. Vlasy se lehce poddávaly jejímu hmatu. S každým vlasem, který stařena vytrhla, opadávalo trochu hrůzy se srdce sluhova. A současně se v něm probouzela strašlivá nenávist k stařeně. Ne, není správné říkat, že jeho nenávist byla namířena proti stařeně. Spíše to byl odpor ke všemu zlému. Kdyby mu teď někdo znovu předložil hádanku, o níž před chvílí přemýšlel pod branou, zda má zemřít hladem, či se má stát zlodějem, sluha bez jakéhokoli uvažování by zvolil smrt hladem. Tak srdce toho muže nenávidícího každou špatnost vzplálo prudce jako louč, kterou stařena zarazila do podlahy. Ovšem že sluha nechápal, proč ta stařena vytrhává mrtvole vlasy. A proto nemohl rozhodnout rozumem, je-li její počínání dobré, nebo špatné. Cítil jen, že je neodpustitelným zločinem, že za deštivého počasí někdo na bráně Rašómon vytrhává vlasy mrtvole. Už dávno zapomněl, že se právě před malou chvílí chtěl stát zlodějem. Pevně se vzepřel nohama a skočil se žebříku do věžního pokoje. Pak svíraje v ruce rukojeť meče, dlouhými kroky dorazil ke stařeně. Stařena se ovšem velice vyděsila. Pohlédla na sluhu a vyskočila jako vystřelená z praku. „Ty bídnice, kam chceš jít?" nadával muž a zastoupil jí cestu, jak klopýtala mezi mrtvolami a všechna vyděšena se pokoušela utéci. Snažila se ho odstrčit, aby mohla projít. Ale on ji vždy rázně přinutil, aby se vrátila zpět. Chvíli sebou oba mlčky cloumali mezi mrtvolami. Od počátku nebylo však pochyby, kdo z nich bude vítězem. Nakonec ji sluha chytil za ruku, zkroutil ji a stařenu hodil na zem. Byla jen kost a kůže jako slepičí pařát. „Co tu děláte? Hned se přiznejte, co jste tu dělala? Ven s tím! Nebudete-li mluvit, dostanete tímhle – jen se na to podívejte!" Odhodil ji stranou, rychle vytáhl z pochvy meč a zablýskal jeho bílou ocelí před jejíma očima. Ale stařena nic neřekla. Ruce se jí třásly, ramena se těžce zdvíhala, jak lapala po dechu, vyvalovala oči, až se zdálo, že jí musí vypadnout z důlků, ale přitom jako němá setrvávala v mlčení. Sluha si při tom poprvé jasně uvědomil, že život a smrt té stařeny jsou úplně v jeho rukou. A aniž to tušil, tento objev zchladil žár nenávisti, který mu až dosud prudce plápolal v srdci. Zbyl mu jen příjemný pocit pýchy a spokojenosti, který se dostaví vždy, když jsme zdárně dokončili nějaké dílo. Podíval se na ni a řekl poněkud mírnějším hlasem: „Nejsem úředníkem od policie. Před chvílí jsem náhodou zabloudil do této brány. Nemusíte se bát, že vás svážu a zatknu. Chci jen, abyste mi řekla, co děláte tady na bráně v této noční hodině?" Při jeho slovech se stařeniny oči ještě více rozšířily a upřeně se zadívala sluhovi do tváře. Byly to ostré oči s červenými víčky, jako u dravých ptáků. Pak začala pohybovat rty, vlastně jen jedním, a krčila vrásčitý nos, jako by něco žvýkala. Ostře se rýsující ohryzek klouzal nahoru a dolů pod kůží vyhublého krku. A zároveň jí z hrdla začal vycházet hlas sípavý jako krákorání vran, který zněl sluhovým uším nepříjemně. „Vytrhávám vlasy. Vytrhávám vlasy tam té ženě, protože je potřebuji. Budu z nich dělat paruky!" Sluha byl zklamán tou neočekávaně prostou odpovědí. A okamžitě se mu opět vploužilo do srdce záští, které cítil předtím, smíšené s chladným pohrdáním. Stařena to asi sama pocítila, protože, stále ještě v ruce držíc dlouhý vlas, který vytrhla mrtvole z hlavy, skřehotavě jako žába začala hájit svůj čin. Je jistě špatné vytrhávat vlasy mrtvolám, to také dobře ví. Ale ti mrtví, co jsou zde, si nic jiného nezaslouží. Například žena, jejíž vytržený vlas drží v ruce, rozřezávala hady na malé kousky a prodávala je po vojenských táborech jako sušené ryby. Kdyby se nestala obětí moru a nezemřela, prodávala by je až dosud. A k tomu ještě samurajům ty její sušené ryby docela chutnaly; všechny je skoupili a jedli je s rýží. Stařena řekla, že nemůže nic vytknout počínání té ženy. Nemohla si počínat jinak, neboť by byla zemřela hladem. Proto se také nemůže nazývat špatným, co ona sama teď dělá. Ona to také musí dělat, neboť jinak by zemřela hladem, a dobře ví, že žena, které vytrhává vlasy, by jí to odpustila, neboť to byla žena, která dobře věděla, k čemu lidi dohání hlad. Asi v tomto smyslu stařena mluvila. Sluha zastrčil meč do pochvy a s levou rukou na jeho rukojeti chladnokrevně poslouchal její vyprávění. Pravou rukou si přitom hladil vřed, který mu hnisal na pravé tváři. A zatímco ji poslouchal, rodila se v něm zvláštní odvaha. Byla to odvaha, která mu scházela ještě před chvílí, když byl dole pod branou. Ale tato nová odvaha byla pravým opakem té statečnosti, jež se ho zmocnila, když vyběhl nahoru na bránu a přistihl stařenu. Už ho dočista nic netrápila myšlenka, zda má zemřít hladem či se stát zlodějem. Máme-li popsat náladu, které podléhal v té chvíli, musíme říci, že představa smrti hladem docela zmizela z jeho vědomí a dokonce zapomněl, že kdysi myslel na něco podobného. „Je to pravda? Tak to tedy je?" zeptal se výsměšně, když stařena skončila svou řeč. Pak se vrhl jediným skokem kupředu, přestal si hrát se svým vředem, pravou rukou chytil stařenu za vlasy a řekl: „Když je to tak, doufám, že mi nebudete vyčítat, když se stanu zlodějem. Já také bych jinak musil umřít hladem." A jediným rázem s ní strhl šaty. Pak když ho křečovitě držela za nohy, odkopl ji prudce mezi mrtvoly. Bylo jen pouhých pět kroků k otvoru, v němž byl žebřík. Sluha s kimonem v temné barvě cedrové kůry pod paží v okamžiku sestoupil po příkrém žebříku do hlubin noci. Za okamžik stařena, která chvíli ležela jako mrtvá, zdvihla své nahé tělo uprostřed mrtvol. Sténajíc a naříkajíc se doplazila při světle, které stále ještě hořelo, k otvoru, v němž stál žebřík. A odtamtud se dívala dolů. Krátké, bílé, rozcuchané vlasy jí přitom padaly do obličeje. Venku byla již noc, tmavá a hluboká jako propast. A nikdo nevěděl, kam zmizel sluha. Akutagawa, Rjúnosuke: Obraz pekla a jiné povídky, přel. V.Hilská, SNKLHU, Praha 1960