Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Je čas! Je čas!
[...] „Abych nezapomněl!" uhodil se Azazelo znovu do čela, „jsem já to popleta! Maestro vám posílá dárek," a obrátil se k Mistrovi, „láhev vína. Dávejte pozor, je to stejné víno, jaké pil prokurátor Judeje. Falernské..."

Je zcela přirozené, že takový vzácný dar Mistra i Markétku neobyčejně zaujal. Azazelo vybalil z černého smutečního brokátu džbán pokrytý plísní. Nejdřív k vínu čichali, pak je nalili do sklenek a prohlíželi průzračnou tekutinu proti oknu v posledních záblescích světla. Schylovalo se k bouři a všecko se zbarvilo do krvavá.

„Na Wolandovo zdraví!" zvolala Markéta a pozvedla číši.

Všichni tři přiložili sklenky k ústům a dlouze se napili. Náhle pohasl žlutavý předbouřkový záblesk v Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jak smrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocné ruce a pak jí těžce klesla hlava na stůl a Markétka se svezla na podlahu.

„Traviči...," stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jak padal naznak, poranil si spánek o roh psacího stolu.

Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za pár minut už se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všecko v pořádku. A bylo. Viděl, jak z ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem:

„Natašo... zavolejte... někoho...," klesla na zem na prahu pracovny.

„Všecko v pořádku," konstatoval Azazelo a za okamžik už se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, nos zabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jak se mění výraz její tváře. Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jak zmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřel a vlil jí do úst několik kapek osudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bez Azazelovy pomoci a zeptala se slabě:

„Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?"

Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:

„To jsem nečekala... vrahu!"

„Nerozčilujte se hned," uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane..."

Markéta mu okamžitě uvěřila, natolik byl hlas ryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakoval:

„Traviči..."

„Tak lidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí," povzdechl si Azazelo. „Cožpak jste slepí? Jestli ano, pak jen honem prohlédněte!"

Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptal:

„Co má zas tohle znamenat?"

„To znamená," vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jak venku pohřmívá? Už se stmívá... Koně netrpělivě hrabají kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas."

„Chápu," hlesl Mistr, „vy jste nás zabil, jsme mrtví... To je od vás velice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné."

„Prosím vás," namítal Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vám říká Mistr. Jak můžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copak myslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!"

„Rozumím vám," vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!"

„Ó veliký Wolande!" přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vem s sebou, ať poletíme kamkoliv!"

„Není třeba," odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť."

„A nezapomeneš ani jediné slovo?" vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krev s rozseknutého spánku.

„Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu," odpovídal.

„A teď trochu ohně!" vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí."

„Oheň!" zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo. Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrus na stole. Pak zapálil kupu starých novin na pohovce, rukopis a záclonu na okně.

Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrus a kniha vzplanula jasným plamenem.

„Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!" křičela Markétka.

Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvorek a zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markétka se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr.

Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla:

„Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění:

„Hoří!..."

Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.

„Rád bych se rozloučil s městem," volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a přinutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu.

Letěli nad bulvárem a viděli, jak se dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavou jim šlehaly blesky. Pak střechy vystřídala zeleň. Spustil se prudký liják a trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře.

Markéta už měla zkušenosti s létáním, zatímco Mistr ne, a tak se podivil, jak rychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinak se neměl s kým loučit. Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i tak dobře známý les na protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky.

„Počkám na vás tady," křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!"

Mistr a Markétka seskočili s koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžik už Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli.

Ivan ležel bez hnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice sledoval, jak venku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která se k němu vrhla z balkónu, zbystřil zrak, pak vztáhl ruce a řekl radostně:

„Á, to jste vy! A já na vás pořád čekám! Vítejte, sousede!"

„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit."

„Já to věděl, myslel jsem si to," přiznal se tiše Ivan a vyhrkl: „Setkal jste se s ním?"

„Ano," přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil."

Ivan se rozzářil:

„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci...," usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného... Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccos pochopil."

Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele:

„To je výborné. Napište o něm pokračování." Nemocnému zajiskřilo v očích.

„A co vy?" Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano... no ovšem... zbytečně se ptám," a zašilhal vyděšeně na podlahu.

„Ne," zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlas zněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas."

V dunění bouře se ozval pronikavý hvizd.

„Slyšíte?" zeptal se Mistr.

„To je jen bouře."

„Ne, volají mě, musím jít," zadrmolil Mistr a vstal.

„Počkejte, ještě poslední slovo," žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?"

„Tady je," odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka smutně pohlédla na ležícího mladíka.

„Chudáčku...," zašeptala skoro neslyšně a sklonila se nad ním.

„Jak je krásná," pronesl bez závisti, teskně Ivan a hlas se mu dojatě chvěl. „Vidíte, jak vám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř." Zamyslel se a pak dodal: „A vlastně, možná že ne..."

„Určitě ne," těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vás a všecko bude zase dobré... Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila..."

Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila.

„Sbohem, můj učedníku," zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markétka a balkónová mříž klapla.

Ivan zneklidněl. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl a dokonce zasténal. Pak vstal a mluvil sám se sebou. Bouře sílila a čuchala mu nervy. Zároveň zachytil zbystřeným sluchem na chodbě spěšné kroky a tlumené hlasy, které porušily obvyklé ticho. Začal sebou poškubávat a nervózně vykřikl:

„Praskovjo Fjodorovno!"

Ale ta už vcházela s napůl tázavým, napůl starostlivým výrazem.

„Copak je," vyptávala se. „Bouřka vás rozčiluje? To nic, dáme vám něco pro uklidnění... zavolám doktora..."

„Ne, Praskovjo Fjodorovno, nikoho nevolejte," zaprosil a s obavou hleděl na stěnu, „mně nic není. Já už se znám, nebojte se. Raději mi řekněte," vzhlédl k ní prosebně, „co se stalo vedle ve stoosmnáctce?"

„Ve stoosmnáctce?" opáčila a oči jí neklidně těkaly. „Co by se tam stalo," uklidňovala ho, ale její hlas nezněl moc přesvědčivě.

„Podívejte, Praskovjo Fjodorovno... Vždyť neumíte pořádně lhát... Myslíte si, že začnu zuřit? Ne, nebojte se. Řekněte pravdu, já už delší dobu pozoruju, že se za stěnou něco děje."

„Váš soused umřel," vyhrkla. Ta dobromyslná žena neměla odvahu lhát. Ozářená bleskem polekaně Ivana sledovala. Ale nemocný zůstal klidný, jenom zvedl významně ukazovák a řekl:

„Já to věděl! Ujišťuju vás, Praskovjo Fjodorovno, že ve městě v téže chvíli zemřel ještě jeden člověk. Dokonce vím kdo...," a tajemně se usmál... „je to žena!"

Bulgakov, Michail: Mistr a Markétka, přel. A.Morávková, Odeon, Praha 1990