Ivan Bunin: Temné aleje Smaragd Temně modrá čerň nočního nebe, pokrytého zvolna plujícími oblaky, která jsou všude bílá, jen kolem vysokého měsíce blankytná. Stačí se podívat líp – neplují oblaka – pluje měsíc, a blízko něho, spolu s ním, stéká zlatá slza hvězdy: měsíc se plavně vzdaluje do bezedné výšiny a unáší s sebou hvězdu stále výš. Ona sedí bokem na desce pod otevřeným oknem, hlavu má zakloněnou a zírá vzhůru – hlava se jí maličko točí, to jak se nebe pohybuje. On stojí u jejích kolenou. „Jaká je tohle barva? Nejsem s to ji určit! Vy to dokážete, Toljo?" „Barva čeho, Kiso?" „Neříkejte mi tak, tisíckrát už jsem vám řekla..." „Rozkaz, Xenie Andrejevno." „Myslím to nebe mezi mraky. Má tak nádhernou barvu! Strašnou a nádhernou zároveň. Doopravdy nebeskou, takové na zemi nejsou. Jako nějaký smaragd" „Když je na nebi, tak je nebeská, to se rozumí. Proč ale smaragd? A co je to smaragd? Jaktěživ jsem ho neviděl. Vám se prostě líbí to slovo." „Máte pravdu. No, já vlastně nevím – možná ne smaragd, možná safír... Ale takový, že se jistě vyskytuje jen v ráji. A když se na to všechno člověk dívá takhle, jak by mohl nevěřit, že existuje ráj, andělé, trůn boží..." ,A zlaté hrušky na vrbě..." „Vy jste ale zkažený, Toljo. Marja Sergejevna dobře ví, proč říká, že i to nejšpatnější děvče je přece jen lepší než mladík, ať je to který chce." „Pravda sama promlouvá jejími ústy, Kiso." Má na sobě strakaté kartounové šatečky a laciné střevíce; lýtka a kolena má silná, dívčí, hlavičku s malým copem obtočeným kolem ní má tak mile zakloněnou... On jí položí ruku na koleno, druhou ji obejme kolem ramen a položertem ji líbá na pootevřené rty. Pomalu se mu vyprošťuje, sundává s kolena jeho ruku. „Copak? Urazili jsme se?" Tiskne se týlem k okennímu rámu a on vidí, že se kousla do rtu a potlačuje slzy. „Děje se něco?" „Ach, nechtě mě..." „Co se vlastně stalo?" Ona šeptá: „Nic, vůbec nic..." A seskočí z okna a utíká. On krčí rameny: „Hloupá tak, že je až svatá!" Kmotra Vilky v borových lesích u Moskvy. Mělké jezero, dřevěné kabiny na bahnitých březích. Jedna z nejdražších vilek poblíž jezera: dům ve švédském stylu, krásné staré borovice a pestrobarevné květinové záhony před rozlehlou terasou. Paní domu je celý den v lehkém parádním matinée s krajkami, září třicetiletou kupeckou krásou a poklidnou spokojeností života na letním bytě. Muž odjíždí do Moskvy do úřadu v devět ráno, vrací se v šest večer, mohutný, unavený a hladový, a před večeří se jde hned vykoupat, s úlevou se svléká v kabině, rozpálené přes den sluncem, a voní zdravým potem, statným tělem člověka prostého původu... Večer koncem června. Ze stolu na terase není ještě sklizen samovar. Paní domu přebírá maliny na zavařování. Mužův přítel, který do vily přijel na pár dní na návštěvu, pokuřuje a dívá se jí na pěstěné oblé ruce, obnažené až po loket. (Znalec a sběratel starých ruských ikon, štíhlý a jemný elegán se zastřiženým malým knírkem, s živým pohledem, oblečený jak na tenis.) Dívá se a říká: „Smím vám políbit ruku, kmotra? Nedokážu se na ni klidně dívat." Ruce má od šťávy – nastaví mu třpytivý loket. Letmo se ho dotkne rty a zajíkavě říká: „Kmotra..." „Copak, kmotříku?" „Víte, je takové podobenství: jednomu člověku srdce vyklouzlo z rukou a on řekl rozumu sbohem!" „Jak to – srdce mu vyklouzlo z rukou?" „To je ze Sa'dího, kmotra. To byl jeden perský básník." „Já vím. Co to ale znamená – srdce mu vyklouzlo z rukou?" „No, to znamená, že se ten člověk zamiloval. Zrovna tak jako já do vás." „Tak se mi zdá, že jste taky řekl rozumu sbohem." „Je to tak, kmotra, řekl." Usmívá se roztržitě, jako když je zaujata jen tím, co dělá: „To vám teda gratuluju." „Já to ale myslím vážně." „Ať slouží – ke zdraví!" „Kdepak ke zdraví, kmotra, tohle je náramně těžká nemoc." „Chudáčku. Musíte se kurýrovat. A trpíte tím už dlouho?" „Dlouho, kmotra. Víte odkdy? Od toho dne, kdy jsme se tak z ničeho nic sešli u Saveljevových na krtinách – dodnes nevím, který čert jim napískal, aby si za kmotru a za kmotra pozvali zrovna vás a mě... Pamatujete, jaká byla ten den vánice a jak jste přijela celá zachumelená, vzrušená tou rychlou jízdou i vánicí, jak jsem vám sundal sobolí kožíšek, a vy jste vešla do salónu v těch jednoduchých bílých hedvábných šatech, s perlovým křížkem na prsou, maličko poodhalených, a pak jste držela dítě na rukou, měla jste vyhrnuté rukávky, stála jste se mnou u křtitelnice, dívala jste se na mě s takovým nějakým zmateným polovičatým úsměvem... Tam taky mezi námi vzniklo něco jako společné tajemství, nějaká hříšná důvěrnost, jako když jsme už nějak příbuzní, a proto jsme po sobě tak bláznivě zatoužili." „Parlez pour vous..." *(Mluvte za sebe...) „A pak jsme seděli vedle sebe u svačiny a já nevěděl, jestli tak nádherně, mladě a svěže voní hyacinty na stole nebo vy... To tenkrát na mě přišla ta nemoc. A vykurýrovat ji můžete jen vy." Podívala se na něho zpod obočí. „Ano, dobře se na ten den pamatuju. Pokud ale jde o to kurýrování, škoda, že Dmitrij Nikolajevič zůstane dneska na noc v Moskvě – ten by vám hned poradil toho pravého doktora." „A proč zůstane na noc v Moskvě?" „Když ráno odcházel na stanici, říkal, že mají dneska zasedání členů družstva, než se rozjedou po dovolených. Všichni někam odjíždějí – jedni do Kislovodska, jiní do ciziny." „Mohl by se ale vrátit půlnočním vlakem." „A co ta pitka na rozloučenou po zasedání v Mauretánii?" Při večeři smutně mlčel, potom náhle z ničeho nic zažertoval: „A neměl bych si vlakem o desáté taky vyrazit do Mauretánie? Namazat se tam na mol, připít si na bratrství s vrchním číšníkem?" Dlouze se na něho podívala. „Vyrazit si a mě nechat v prázdném domě samotnou? Tak takhle vy nezapomínáte na hyacinty!" A tiše, jako by se zamyslela, položila dlaň na jeho ruku, ležící na stole... Před druhou v noci, jen v županu, proplížil se z její ložnice temným, tichým domem, kde bylo slyšet hlasité odtikávání hodin v jídelně, do svého pokoje, do jehož přítmí dopadalo z oken otevřených na balkón v sadu daleké, neživé světlo červánků nezhasínajících celou noc a kde voněla svěžest nočního lesa. Blaženě se svalil naznak na postel, nahmatal na nočním stolku zápalky a pouzdro na cigarety, dychtivě si zapálil a zavřel oči, vzpomínaje na podrobnosti svého nečekaného štěstí. Ráno čišela do oken vlhkost tichého deště, na balkóně monotónně bubnovaly kapky. Otevřel oči, s rozkoší si uvědomil sladkou jednoduchost všedního života, pomyslel si: dneska odjedu do Moskvy a pozítří do Tyrol nebo ke Gardskému jezeru, – a znova usnul. Když přišel ke snídani, uctivě jí políbil ruku a skromně si sedl ke stolu, rozložil ubrousek... „Musíte prominout," řekla a snažila se být co nejprostší, „ale je jen studená slepice a kyselé mléko. Sašo, přineste červené víno, zase jste zapomněla..." A pak, nezvedajíc oči: „Odjeďte hned dneska, prosím vás o to. Řekněte Dmitriji Nikolajeviči, že vás taky popadla hrozná chuť rozjet se do Kislovodska. Za nějakých čtrnáct dní tam přijedu a pošlu ho na Krym k rodičům, mají tam nádhernou vilu v Mischoru... Děkuju, Sašo. Kyselé mléko vy nemáte rád – chcete sýr? Sašo, přineste prosím sýr..." „A co sýr, ten vy rád?' ptali se pokrytce," řekl a trapně se usmíval. „Kmotra..." „Pěkná kmotra!" Vzal ji přes stůl za ruku, stiskl ji a tiše řekl: „Opravdu přijedete?" Odpověděla klidným hlasem a dívala se při tom na něho s lehkým úsměškem: „A co si myslíš? Že tě podvedu?" „Nevím, jak ti poděkovat!" A vzápětí si pomyslel: ale tam, až bude v těch lakových holínečkách, v jezdecké amazonce a v tvrďáčku, začnu ji nejspíš hned strašně nenávidět! Bunin, Ivan: Temné aleje lásky, přel. J.Zábrana, Mladá fronta, Praha 1982