Michail Šolochov: Donské povídky Předseda revoluční vojenské rady republiky Naše republika není nijak moc veliká, má všehovšudy kolem sta čísel a leží v Bahnité dolině asi tak čtyřicet verst od stanice. Udělali jsme si republiku takovýmto způsobem: koncem zimy jsem se vrátil do vsi z armády soudruha Buďonného a občané mě hnedle zvolili za předsedu obce, že jako mám ty dva metály od Rudých praporů za statečnost a odvahu proti Wrangelovi, které mi vlastnoručně pověsil na prsa soudruh Buďonnyj, a ještě mi přitom náramně uctivě potřásl rukou. No tak jsem teda na sebe vzal ten ouřad a mohli jsme si žít vespolek v klidu a míru, myslím jako v obci i v celé zemi, jenže brzo se v našich krajích objevila banda a ta si umanula, že naši dědinu načisto přivede na hunt. Co chvíli k nám vtrhnou jak velká voda a jednou nám poberou koně a nechají nám místo nich svoje chcípáky, jindy zas nám vymetou ze žlabů poslední krmení. A lidi v sousedních vesnicích, neřádi mizerní, banditům ještě pomáhají, můžou se přetrhnout samou ochotou. Když jsem viděl, jak to v okolí vypadá, svolal jsem naše lidi na hromadu a povídám jim: „Udělali jste mě předsedou?" „Udělali." „No tak já vás teda jménem všech proletářů v obci žádám, abyste napříště zachovávali autonomii a přerušili veškeren provoz do sousedních obcí, protože jsou tam kontrouši, a museli bysme se do duše stydět chodit s nima jednou cestou... A naše obec se ode dneška nebude jmenovat obec, ale republika a já, když jste si mě zvolili, ustanovuju se předsedou revoluční vojenské rady republiky a vyhlašuji stav obležení." Člověk by nevěřil, jak jsou lidi neuvědomělí! Nikdo ani necekl, jen mladí kozáci, co byli v Rudoarmii, se ozvali: „To se podívejme! Bez hlasování!" A tu jsem k nim pronesl řeč: „Soudruzi, musíme pomoct naší sovětské vládě a do poslední kapky krve se rvát s bandou, protože je to hydra a podhryzává, potvora mizerná, kořen všeobecného socialismu!" Stařešinové, co stáli nejdál vzadu, se nejprve proti tomu štětili, ale já jsem je od plic zagitoval, až nakonec se mnou všichni souhlasili, že sovětská vláda je matka naše rodná a že se jí stůj co stůj musíme držet za šosy. Pak jsme společně sepsali podání k staničnímu výboru, aby nám jako vydali pušky a patrony, a zároveň mně obec uložila, abych to se svým sekretářem Nikonem zavezl do stanice. Sotva se rozední, zapřáhnu kobylku a jedem. Urazili jsme deset verst, sjíždíme do žlebu, a tu vidím: vítr zvedá na cestě chumle prachu a za nimi se proti nám řítí pět jezdců na koních. Zabrnělo mi pod koleny. Hned jsem se dovtípil, že jsou to naši zavilí nepřátelé z tamté bandy. Já ani sekretář jsme nevyvinuli žádnou iniciativu, ani jsme nemohli, protože kolem dokola byla step, holá jak nechci říct co, nikde ani keříček, ani žlábeček, ani dolíček, a tak jsme zarazili kobylu uprostřed cesty... Flinty jsme neměli, takže jsme byli bezbranní jak diťátko v plínkách, a měřit své běhy s jezdeckými koňmi – to je přece volovina! Můj sekretář se z toho tak vyjevil, že ho to nadobro vyrazilo z brků. Koukám – chystá se vyskočit z vozu a vysekat se patama. Ale kam chce doběhnout, to ví sám pánbůh! Povídám mu: „Nikone, seď na zadku a nejanči! Já jsem předseda revoluční vojenské rady a ty jsi můj sekretář, tak musíme spolu táhnout šňůru až do konce!" Ale on, chlap neuvědomělá, hup z vozu a peláší do stepi, ale jak vám peláší, řekli byste, že by mu ani honicí pes nestačil, jenže ti na koních, když uviděli, jak si to podezřelý občan metelí do stepi, pustili se za ním a brzo ho dostihli poblíž kurhánku. Já jsem mezitím důstojně slezl s vozu, spolkl všechny nepřístojné listiny a dokumenty a koukám, co se bude dít dál. Vidím, že toho s mým sekretářem moc nenamluvili, ale shrkli se všichni kolem něho a začali ho křížem krážem rubat šavlemi. Skácel se na zem, a tu mu zobraceli kapsy, chvilku se ještě kolem něho mrvili a pak hup na koně a ženou se nazpátek ke mně. Vidím, že jde do tuhého, že je se mnou zle, ale nemůžu nic dělat – a tak čekám. Už jsou málem u mne. Vpředu jede jejích ataman zvaný Fomin. Tlamu má až po očí zarostlou zrzavými chlupy, celý je říčný a vůbec vypadá spíš jako hovado, vyvaluje bulvy. „Ty seš předseda Bogatyrev?" „Jo." „Vzkázal jsem ti, abys ten ouřad složil!" „Něco jsem slyšel..." „A pročs neposlechl?!" Sází mně jednu za druhou samé takové zpropadené otázky, ale tváří se jakoby nic. A tu do mne vjel vztek, myslím si, beztak mě zkrátí o hlavu, jakýpak teda fraky! A odseknu: „Protože stojím pevně na platformě u sovětské vlády, plním do putníku všechny její programy, a vy mě z téhle platformy nesvrhnete, i kdybyste se třeba rozkrájeli!" A tu on na mne vychrlil všelijaké sprostoty a vší silou mě švihl nahajkou přes hlavu. V tu ránu mi po celé délce hlavy naskočila svědivá boule, asi tak velká, jako bývají zralé okurky, co si ženské nechávají na semeno... Trochu jsem si bouli zamačkal prstem a povídám mu: „Teda chováte se hovadsky, je vidět, že jste banda neuvědomělá, kdežto já osobně jsem skoncoval občanskou válku a vymýtil různé ty Wrangely, mám za to od sovětské vlády dva metály, a vy jste pro mne úplné nuly a z vysoká na vás kašlu!" A on se rozehnal a třikrát do mne koněm, chtěl mě srazit k zemi, přitom mě mlátí nahajkou, ale já stojím pevně, ani se nehnu, jako ta naše proletářovská vláda, až na to, že mi kůň rozdrtil kopytem koleno a v uších mi od těch nájezdů hučelo tak, až se mi dělalo nanic. „Kupředu! Marš!" Ženou mě k tamtomu kurhanu, co tam padl můj Nikon, kolem dokola kaluž krve. Jeden z nich slezl ze sedla a převrátil Nikona břichem vzhůru. „Koukni se," povídá mně, „jestli hned neustoupíš od té své sovětské vlády, vynunváme tě jak tuhle tvého poskoka..." Nikon měl gatě i spodky stažené a všecko tam dole měl ukrutně zohavené šavlemi. Nemoh jsem se na to dívat, otočil jsem hlavu, ale Fomin na mě vycenil zuby: „Co se kroutíš? Tebe zřídíme zrovna tak, a to vaše zatvrzelé komuňourské hnízdo vypálíme do poslední mrtě..." To už mě ale tak dohřálo, že jsem se neudržel – však mě znáte, jaký jsem prudina – a zhurta jsem se na něj obořil: „Po mně ať si třeba pes neštěkne, ale co se tkne naší obce, ta není na Rusi samojediná, krom ní je u nás takových na sta!" A vytáhl jsem pytlík s tabákem, vykřísl jiskru a zapálil si. A tu Fomin popotáhne koně za uzdu, hrne se ke mně a povídá: „Dej nám, kamaráde, trochu tabáku. Máš dost, a my už jsme přes tejden k tabáku ani nečuchli, kouříme leda sušené kobylince. Zato tě nebudem mučit, ale zabijeme tě jako v čestném boji a vzkážeme tvé rodině, že si tě může odvézt na hřbitov... Ale dělej, nemáme času nazbyt!" Držím pytlík v ruce a žluč ve mně zrovna kypí: že by tabáček z mé vlastní zahrady a voňavou komoničku ze sovětských mezí měli kouřit tihle hnusní paraziti? Kouknu na ně a vidím, jak mají všichni nahnáno, že tabák roztřepu do větru. A Fomin se už natahuje ze sedla po pytlíku a ruka se mu celá třese. A tak jsem to na potvoru udělal: vytřepal jsem tabák z pytlíku do větru a řek jsem: „Zabijte si mě, když chcete! Já se smrti od kozácké šavle nebojím, a vy se budete, milánkové, beztoho co nevidět sušit na ráhnech u studní, to je teďka v módě!" Po těch slovech mě začali s chladným rozmyslem rubat, až jsem upadl na sirou zemi. Pak na mne ještě Fomin dvakrát vypálil z pistole a prostřelil mi prsa a nohu, ale vtom od silnice: „Bác! Bác!" Kolem nás bzukly kulky, zavrbily se v stepním bejlí. A moji vrahové se scukli do houfu a kalup! Vidím – po hlavní silnici uhání staniční milice. Zčerstva jsem vyskočil, uběhl ještě tak patnáct sáhů, ale pak mi do očí vhrkla krev a zem se pode mnou zatočila jako káča. Pamatuju se, že jsem ještě vykřikl: „Kamarádi, soudruzi, nenechte mě tu zahynout!" A pak mi v očích zhasl boží svět. Dva měsíce jsem ležel jako kláda, jazyk zdřevěnělý, paměť v mlze. A když jsem přišel k sobě, chňapnu, ale levá noha načisto pryč, uřízli mi ji skrz otravu krve... Sotva jsem se vrátil ze špitálu domů a začal se jakžtakž škobrtat o berli kolem postele, vpadl k nám do dvora velitel ze stanice a bez pozdravu hned spustil: „Jak to, že ses prohlásil za předsedu revoluční vojenské rady a vaši obec za republiku? Nevíš, že máme jen jednu republiku? Kdo ti dovolil zavádět autonomii?" Odpověděl jsem mu na to možná trochu zostra, jářku: „Prosím vás, soudruhu, neberte to tak doslova, co se tkne té republiky, můžu to vysvětlit: udělali jsme si ji tenkrát skrz tu bandu, ale teďka, když už je pokoj, jsme už zas jenom vesnice Bahniska. Ale to si pamatujte: jestli na sovětskou vládu zas ještě někdy přitrhnou bílé hydry a jiná pakáž, zas uděláme z každé díry pevnost a republiku, staré dědky a holobrádky posadíme na koně a já, i když mám jenom jednu nohu, zas půjdu první cedit krev, to vám říkám kategoricky!" Nevěděl, co by moh proti tomu namítnout, a tak mi jen pořádně zmáčkl ruku, a kudy přijel, tudy zas odjel. Šolochov, Michail: Donské povídky, Osud člověka, přel. J.Fromková, Odeon, Praha 1973