Theodore Dreiser: Americká tragédie Kniha II, kapitola XLVII A pak byli opět na vodě – asi pět set stop od břehu, zatím co Clyde si nesmyslně pohrával s tvrdým a těžkým, i když malým aparátem, který teď držel v ruce, a člun plul blíž k středu. A tam se pak ustrašeně rozhlížel kolem. Neboť teď – právě teď nastal proti jeho vůli onen okamžik, kterému se dlouho vyhýbal – který je však jeho pánem. Na břehu žádný hlas, postava ani zvuk. Žádná cesta, chatrč ani dým! A nastal okamžik, který sám sobě přichystal nebo který pro něj něco přichystalo a jenž teď rozhodne o jeho osudu! Okamžik činu – okamžik vyvrcholení! Teď je třeba jen se rychle a divoce přitočit na tu nebo onu stranu – vyskočit – vzepřít se o levý nebo pravý bok a převrhnout loďku; a kdyby se mu to nepodařilo, musí loďku rychle rozhoupat, a kdyby měla Roberta příliš mnoho námitek, musí ji udeřit aparátem nebo veslem. Dokáže to – dokáže to – rychle a prosté, jen kdyby měl teď dost duchapřítomnosti a odvahy, a pak rychle odplave za svou svobodou – za úspěchem – samozřejmé – za Sondrou a štěstím -za novým, velkolepějším, krásnějším životem, než jaký kdy poznal. Ale proč jen vyčkává? Co se s ním děje? Proč vyčkává? V tomto převratném okamžiku, tváří v tvář svrchované, nejnaléhavější nutnosti jednat, jeho vůle náhle ochrnula – neměl dost nenávisti a hněvu; Roberta se ze svého sedátka na zádi dívala upřeně na jeho znepokojenou a pak náhle zkřivenou a blýskající, přece však slabošskou tvář, zbavenou rovnováhy, na tvář, která náhle nebyla hněvivá, zdivočelá ani démonická -která byla zmatená a takřka bezvýrazná, jak zaznamenávala vyrovnaný boj mezi strachem (mezi chemickým odporem proti smrti, proti vražedné krutosti, jež má způsobit smrt) a mučivou, neklidnou, přece však potlačovanou touhou jednat – jednat – jednat – ale dočasně nic nedokázalo tento vyrovnaný boj rozhodnout – zrušit rovnost sil mezi mocným nutkáním k činu a nutkáním od činu ustoupit. A zatím v jeho očích panenky čím dál víc rostly a byly kalnější; jeho tvář, tělo i ruce byly napjaty, staženy v křeči; seděl zmrtvěle, nehybná vyrovnanost jeho duševního stavu byla čím dál zlověstnější, ale nezračila se v ní vlastně krutá a odvážná ničivá síla, nýbrž přímý příslib nějakého vytržení nebo křeče. A Roberta si náhle všimla zvláštnosti jeho chování – uvědomila si něco z té příšerné choromyslnosti, z tělesné i duševní zamlženosti, jež byla v podivném a bolestném protikladu s tímto místem, a zvolala: „Co je, Clyde? Clyde! Co se děje? Co se to s tebou stalo? Vypadáš tak – tak podivně – tak – tak – Vždyť takhle jsem tě ještě nikdy neviděla. Co je to s tebou?" Náhle vstala nebo se spíše jen předklonila, plazila se po rovném dně a snažila se přiblížit k němu, neboť se zdálo, že již spadne kupředu do loďky – nebo stranou do vody. A když Clyde v tom okamžiku vycítil hloubku své neschopnosti, svou zbabělost a nemohoucnost tváří v tvář takové chvíli, hned se poddal přílivu utajeného hněvu nejen na sebe, nýbrž i na Robertu - na její sílu – na moc života, který ho takto strhuje zpět. Ale přece se bál jakýmkoli způsobem jednat – chyběla mu vůle – měl jenom dost vůle říci jí, že se s ní nikdy, nikdy neožení – že neodjede a neožení se s ní, i kdyby všechno prozradila – že miluje Sondru a zůstane jen u ní – ale ani to nedokázal říci. Hněval se, byl zmaten a rozpálen. Když se Roberta k němu přiblížila, když ho chtěla vzít za ruku a odejmout mu aparát, aby jej položila do loďky, ohnal se po ní, ale ani tentokrát v tom nebyl jiný úmysl než oprostit se od ní – od jejích doteků – proseb – útěšných projevů účasti - zbavit se navždy její přítomnosti – Bože! Ale vyrazil na ni (aparát dosud svíral bezděky pevně v ruce) s takovou prudkostí, že ji nejen udeřil do rtů, do nosu a do brady, nýbrž ji také vrhl zpátky stranou k levému boku a loďka se tím naklonila až k okraji hladiny. Vzrušen pak jejím pronikavým výkřikem (příčinou jejího výkřiku bylo rozkolísání loďky i rána do nosu a do rtů), vstal a napřáhl po ní ruce zpola proto, aby jí pomohl nebo zachytil, zpola proto, aby se jí omluvil za nezamýšlenou ránu – ale převrhl tím loďku – a on i Roberta okamžitě padli do vody. Když Roberta klesla poprvé pod vodu a pak se vynořila, levý bok převracející se loďky ji udeřil do hlavy a její zkřivená tvář byla obrácena ke Clydovi, který zatím již měl hlavu nad hladinou. Byla omráčena, otřesena hrůzou, bolestí a strachem zbavena rozumu – zbavil ji rozumu strach z vody a utonutí, jímž celý život trpěla, i rána, kterou ji Clyde tak náhodně a takřka nevědomky zasadil. „Pomoc! Pomoc!" „Proboha, topím se, topím se. Pomoc! Můj Bože!" „Clyde, Clyde!" A pak ten hlas v jeho sluchu! „Ale tohle – tohle – není to snad právě to, co jsi zamýšlel a co sis v té chvíli přál – co jsi chtěl ve své veliké tísni? Hle! Vždyť přes tvůj strach, přes tvou zbabělost, toto – toto bylo pro tebe vykonáno. Náhoda – náhoda tvoje zamyšlená rána ušetří ti nyní námahu s tím, co ses snažil vykonat a k čemu jsi neměl odvahu! Chceš snad teď, když toho není třeba, protože je to náhoda, chceš jí snad jít na pomoc a znovu se tak vrhnout do hrůz porážky a neúspěchu, které tě tak mučily a od kterých jsi teď tímhle osvobozen? Mohl bys ji zachránit. Ale nemuselo by se to podařit! Hle, jak kolem sebe bije. Je omráčena. Sama je neschopna se zachránit, a kdyby ses k ní přiblížil, mohla by ve své šílené hrůze přivodit i tvoji smrt. Ale ty toužíš žít! A kdyby žila ona, nestál by tvůj život od nynějška za nic. Utiš se na okamžik – na zlomek minuty! Vyčkej – vyčkej – nedej se pohnout k soucitu. A pak – pak – Vidíš! Dívej se. Je konec. Už klesá. Nikdy, nikdy ji už neuvidíš živou – nikdy. A tam pluje po vodě tvůj klobouk – jak sis přál. A tam na loďce visí na čepu vesla její závoj. Nech jej tam. Což tím nebude potvrzeno, že to byla náhoda?" A pak už nic – několik vlnek – klid a slavnost této úžasné scény. A potom opět hlas příšerného, pohrdavého, výsměšného osamělého ptáka. Kit, kit, kit, ká-á-á-á! Kit, kit, kit, ká-á-á-á! Kit, kit, kit, ká-á-á-á! Křik ďábelského ptáka na mrtvé větvi. A zatím co pak Clydovi ještě zněl v uších zvuk Robertiných výkřiků, zatím co viděl ještě před sebou poslední, šílený, bledý, prosebný pohled jejích očí, ze všech sil plaval truchlivě a pochmurně ke břehu. A vždyť ji konec konců vlastně nezabil. Ne, ne. Díky Bohu za to. Nezabil. Ale nezabil ji přece jen (to již vystupoval na blízký břeh a vytřásal vodu z kalhot)? Nezabil ji? Vždyť odmítl jít jí na pomoc, když ji mohl zachránit a když přece bylo jeho vinou – byť se to stalo náhodou – že spadla do vody. A přece – a přece - Soumrak a ticho končícího dne. Na skrytém místě v týchž lesích, jež ho chrání, stojí osaměle a všecek mokrý Clyde, nablízku má svůj suchý kufřík, čeká tady a doufá, že uschne. Zatím však již odvázal od kufříku nepoužitý stativ svého aparátu, vyhledal skrytý, mrtvý kmen hlouběji v lese a ukryl jej tam. Viděl ho někdo? Díval se někdo? Vrací se pak a táže se v duchu, kterým směrem se dát. Musí jít k západu a pak k jihu. Nesmí ho nic zmýlit, aby nešel zase zpět! Ale ten opakovaný ptačí křik – drsný, nervy drásající křik. A pak to šero, přestože svítí letní hvězdy. A temným, neobydleným lesem, se suchým slaměným kloboukem na hlavě s kufříkem v ruce kráčí mladík rázně, přece však ostražitě k jihu – k jihu! Dreiser, Theodore: Americká tragédie, přel. Z.Urbánek, SNKLU, Praha 1965