Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby
[...] „Teď něco řeknu já vám, kamaráde -" začal Gatsby. Ale Daisy si domyslila, co má v úmyslu.
„Prosím tě, ne!" přerušila ho bezmocně. „Pojeďme, prosím, všichni domů. Proč nejedeme všichni domů?"
„To je dobrý nápad." Vstal jsem. „Pojď, Tome. O pití nikdo nestojí."
„Chci vědět, co mi má pan Gatsby co říct."
„Vaše žena vás nemiluje," řekl Gatsby. „Nikdy vás nemilovala. Miluje mě."
„Vy jste asi blázen!" vykřikl bezděčně Tom.
Gatsby vzrušeně vyskočil.
„Nikdy vás nemilovala, slyšíte?" křičel. „Vzala si vás jenom proto, že já jsem byl chudý a ji unavilo na mě čekat. Byl to strašný omyl, ale v srdci neměla nikdy ráda nikoho, jenom mě."
V tom okamžiku jsme se Jordán a já pokusili odejít, ale Tom a Gatsby se předstihovali v odhodlaném trvání na tom, abychom zůstali – jako by nikdo z nich neměl co skrývat a jako by to byla zvláštní výsada, podílet se jako prostředníci na jejich citových výlevech.
„Posaď se, Daisy." Tomův hlas se bez úspěchu snažil nabýt otcovského tónu. „Co se tu dělo? Chci o tom slyšet všechno."
„Řekl jsem vám, co se tu dělo," řekl Gatsby. „Co se dělo už pět let – a vy jste to nevěděl."
Tom se prudce otočil na Daisy.
„Ta se s tímhle chlapem stýkáš už pět let?"
„Nestýká," řekl Gatsby. „Ne, nemohli jsme se stýkat. Ale oba jsme se celý ten čas měli rádi, kamaráde, a vy jste to nevěděl. Někdy jsem se tomu smál -" ale v jeho očích nebyl smích – „když jsem si pomyslil, že vy to nevíte."
„A – to je všechno." Tom sepjal silné roztažené prsty obou rukou jako duchovní a zvrátil se zpátky do židle.
„Vy jste blázen!" vybuchl. „Nemohu mluvit o tom, co se stalo před pěti lety, protože jsem tenkrát Daisy neznal, a čert mě vem, jestli vím, jak jste se k ní mohl dostat blíž než na mílovou vzdálenost, ledaže jste k nim nosil zadem zboží z koloniálu. Ale to ostatní je všechno zatracená lež. Daisy mě milovala, když si mě vzala, a miluje mě i teď."
„Nemiluje," řekl Gatsby a zavrtěl hlavou.
„Ale ano, miluje. Celá potíž je v tom, že si někdy zamane nějakou hloupost a pak neví, co dělá." Kývl moudře hlavou. „A co víc, já Daisy taky miluju. Jednou za čas si vyhodím z kopýtka a udělám si ostudu, ale vždycky se vrátím a v srdci ji miluju pořád."
„Jsi odporný," řekla Daisy. Otočila se ke mně, hlas jí klesl o oktávu níž a naplnil pokoj pronikavým opovržením: „Víš, proč jsme odjeli z Chicaga? Překvapuje mě, že tě nepočastovali tou historkou, jak si tam trošku vyhodil z kopýtka."
Gatsby přešel k ní a postavil se vedle ní.
„Daisy, teď už je to všechno pryč," řekl vážně. „Už na tom nezáleží. Jenom mu řekni pravdu – žes ho nikdy nemilovala – a navždycky to vymažeme."
Podívala se na něj slepě. „Ale – jak bych ho mohla milovat – jak bych mohla?"
„Nikdy jsi ho nemilovala."
Zaváhala. Spočinula pohledem plným jakési naléhavé prosby na Jordán a na mně, jako by si konečně uvědomila, co dělá – a jako by nikdy, od samého začátku, neměla v úmyslu vůbec něco udělat. Ale už se to stalo. Bylo příliš pozdě. „Nikdy jsem ho nemilovala," řekla se znatelným váháním.
„Ani v Kapiolani ne?" zeptal se náhle Tom.
„Ne."
Z tanečního sálu zezdola doléhaly po horkých vzdušných vlnách tlumené a dusivé akordy.
„Ani tenkrát, jak jsem tě nesl dolů z Punch Bowl, aby sis nezamáčela boty?" V jeho tónu zaznívala chraptivá něha... „Daisy?"
„Prosím tě, přestaň." Měla hlas chladný, ale zatvrzelost z něj zmizela. Pohlédla na Gatsbyho. „Podívej se, Jayi," řekla – ale ruka se jí třásla, když si chtěla zapálit cigaretu. Najednou odhodila cigaretu a hořící sirku na koberec.
„Ach, chceš příliš mnoho!" vykřikla na Gatsbyho. „Teď miluju tebe – nestačí to? Nemohu za to, co bylo." Začala bezmocně vzlykat. „Jeho jsem kdysi milovala, ale tebe jsem milovala taky."
Gatsby otevřel oči a zase je zavřel.
„Milovala jsi mě taky?" opakoval.
„I to je lež," řekl Tom divoce. „Nevěděla, že jste naživu. Vždyť – já a Daisy jsme spolu prožili věci, které vy nikdy nepochopíte, věci, na které žádný z nás nikdy nezapomene."
Zdálo se, že do Gatsbyho se ta slova přímo fyzicky zahlodávají.
„Chci mluvit s Daisy o samotě," naléhal. „Teď je příliš rozčilená -"
„I když budu sama, nemůžu říct, že jsem nikdy Torna nemilovala," připustila žalostným hlasem. „To by nebylo pravda."
„Samozřejmě, že ne," souhlasil Tom.
Otočila se k manželovi.
„Jako by ti na tom záleželo," řekla.
„Samozřejmě, že mi na tom záleží. Od nynějška se o tebe budu líp starat."
„Vy jí nerozumíte," řekl Gatsby a na hlase mu byl znát počínající zmatek. „Vy už se o ni starat nebudete."
„Nebudu?" Tom otevřel široce oči a zasmál se. Ted už si mohl dovolit sebeovládání. „Jak to?"
„Daisy vás opustí."
„Nesmysl."
„Ano, opustím tě," řekla se zřejmou námahou.
„Ona mě neopustí!" Tomova slova se náhle sesypala na Gatsbyho. „Rozhodně ne kvůli obyčejnému podvodníkovi, který by musel někde ukrást prsten, aby jí měl co navléknout na prst."
„Tohle nevydržím!" vykřikla Daisy. „Ach, prosím tě,
pojďme odtud."
„Co jste vlastně zač?" vybuchl Tom. „Jste jeden z té party, co se táhne za Meyerem Wolfsheimem – tolik náhodou vím. Sehnal jsem si pár informací o vašich záležitostech – a zítra v tom budu pokračovat."
„Poslužte si podle libosti, kamaráde," řekl Gatsby pevně.
„Přišel jsem na to, co byly ty vaše ,dragstóry'!" Obrátil se k nám a mluvil o překot. „On a ten Wolfsheim skoupili pár krámů v postranních ulicích tady a v Chicagu a prodávali tam pod pultem doma pálený líh. To je jeden z jeho podniků. Odhadl jsem ho na pašeráka alkoholu, hned jak jsem ho uviděl, a moc jsem se nemýlil."
„A co má být?" řekl Gatsby zdvořile. „Myslím, že váš přítel Walter Chase nebyl tak hrdý, aby se toho taky nezúčastnil."
„A vy jste ho nechal v bryndě, že?" Nechal jste ho na měsíc zavřít v New Jersey. Bože! Měl byste slyšet, jak Walter mluví o vás."
„Přišel k nám, když byl úplně na mizině. Byl celý šťastný, když si mohl přijít na trochu peněz, kamaráde."
„Neříkejte mi ,kamaráde'!" vykřikl Tom. Gatsby neřekl nic. „Walter vás tam mohl taky dostat podle zákona o sázkách, ale Wolfsheim mu nahnal tolik strachu, že držel hubu." Gatsbymu se na obličeji opět objevil onen neznámý, ale povědomý výraz.
„Ta záležitost s dragstóry, to byly jen drobné kšefty," pokračoval pomalu Tom, „ale teď jdete za něčím, o čem se mi Walter bojí říct."
Pohlédl jsem na Daisy, která zděšeně těkala pohledem z Gatsbyho na svého manžela, a na Jordán, která začala balancovat neviditelný, ale poutavý předmět na špičce brady. Potom jsem se otočil zpátky ke Gatsbymu – a lekl jsem se jeho vzezření. Vypadal – a to říkám, třebaže si ani za mák nevážím žvanivých pomluv z jeho zahrady – jako by byl „někoho zabil". Výraz jeho obličeje bylo možno na okamžik popsat právě tímto fantastickým způsobem.
Přešlo to a on začal vzrušeně mluvit k Daisy, všechno popřel a obhajoval svou povést proti obviněním, která nebyla vůbec vyřčena. Ale ona se po každém slově víc a víc stanovala do sebe, a tak se toho vzdal; a pak pokračoval v boji jen mrtvý sen, jak se odpoledne vytrácelo, snažil se dotknout něčeho, co nebylo už hmatatelné, probíjel se nešťastně, zoufale k tomu ztracenému hlasu na druhé straně pokoje.
Ten hlas opět prosil, aby šli.
„Prosím tě, Tome! Už to nesnesu."
Její polekané oči říkaly, že ať měla jakékoliv úmysly, jakoukoliv odvahu, je to všechno už najisto pryč.
„Vy dva pojedete domů, Daisy," řekl Tom, „Ve voze pana Gatsbyho."
Fitzgerald, Francis Scott: Velký Gatsby, přel. L.Dorůžka, Lunarion, Praha 1991
|